TEST Mini Cooper S – Nic pro slečinky
Třetí novodobá generace Mini Cooper S už není tím malým knedlíčkem, do kterého bylo poměrně složité se vejít. Kromě karoserie se zvětšil také motor a o zábavu je stále dobře postaráno.
Poslední novodobé vydání kultovního Mini jsme si v první polovině března poprvé osahali v rámci mezinárodní prezentace v Itálii. Tehdy jsme se však zaměřili pouze na tříválce a slíbili si, že v českých podmínkách neopomeneme ani dosavadní vrchol, verzi Cooper S. Jak se projevilo spojení zcela nové platformy, větších rozměrů a dvoulitrového turbomotoru původem od BMW?
Rošťák z Oxfordu nakynul
Ať už zvolíte jakoukoliv verzi nového Mini, vždy se můžete spolehnout na zcela novou platformu UKL1, která byla vyvinuta primárně pro pohon předních kol. V rámci koncernu BMW se poprvé objevila právě s příchodem kultovního britského hatchbacku, přičemž nedávno jsme ji vyzkoušeli také coby základ BMW 2 Active Tourer. Hlavním tahákem je přitom rozvor náprav, který doznal zvětšení na 2495 milimetrů (+28 mm), šířka 1727 milimetrů (nárůst o 44 mm) a také výška 1414 milimetrů, která nárůstem o 7 mm zajistila více prostoru pro posádku.
Nárůst rozměrů však na první pohled není vůbec patrný. Mírné „přifouknutí“ poznáte až při přímém srovnání s předchůdcem, což se ostatně dotýká také kultovního designu – zakulacenější příď, výraznější tvar předních světlometů, přepracované víko zavazadelníku a větší zadní svítilny s rozdílnou grafikou jsou právě ty maličkosti, kterými chce rošťák z Oxfordu zaútočit na srdce žen i mužů. Poprvé ve třídě malých vozů si navíc můžete připlatit za plně diodové přední svítilny – stojí 20.878 Kč, dálkový režim si umí přepínat automaticky a ve srovnání s xenonovými výbojkami dosvítí dál. Navíc s příjemně nafialovělým nádechem…
Automobilka stanovila jasné mantinely a prozatím nejostřejší verzi Cooper S od ostatních variant designově odlišila. Právě přední a zadní nárazník mění rošťácký charakter vozu na něco úplně jiného – drsnějšího. Tento vůz není pro slečinky nebo vyvoněné frajírky, kteří mají za jízdy vystrčenou ruku z okna a hlasitou hudbou na sebe upozorňují okolí. Stylovkou však Cooper S zůstává, a to pořádnou!
Malý? Ne tak docela…
Ačkoliv nové Mini mezigeneračně povyrostlo, stále si zachovává minimální rozměry karoserie a koncepci kol v každém jejím rohu. Ostatně to je také jediný způsob, díky kterému lze za určitých okolností přepravit čtyři cestující. Ale pozor: zadní část interiéru je stále kompatibilní pouze s osobami s výškou okolo 160 centimetrů, a přestože doznal zavazadelník zvětšení na 211 (+51 litrů), pro převoz větších předmětů raději rovnou sklopte zadní opěradla. Alespoň, že je vůz vybaven pneumatikami typu runflat, díky čemuž nepotřebuje rezervu, ani lepicí sadu.
Na předních sedadlech je to ale jiná káva – do šířky je místa tak akorát, nad hlavou ho najdete možná až nadbytek a v podélném směru nebudou mít problém ani dlouháni. Všechno přitom vychází z koncepce krátké přístrojové desky a umístění sportovních sedadel více vzad. I v takto malém autě pak můžete mít docela problém při nastavování vnitřního zpětného zrcátka, ke kterému jsem se i já (měřím 190 cm) musel docela nahýbat.
Stylovka navenek i uvnitř – nějak takto by se dala ve stručnosti popsat souhra tvarů karoserie a interiéru. Oproti minulé generaci již nenajdeme ukazatel rychlosti uprostřed přístrojové desky, ale klasicky před řidičem, pevně spojen s půlkruhovým otáčkoměrem a široce nastavitelným sloupkem volantu. Díky tomu Mini nabízí takřka dokonalou pozici k řízení – sedí se hodně nízko a uvelebit se do polohy „dlouhé nohy, krátké ruce“ nepředstavuje sebemenší problém. Myslelo se také na správné rozmístění pedálů, díky čemuž jsou obligátní „tanečky“ kotníků při dávání meziplynů neuvěřitelně snadné.
Čtyři deci k dobru a kopec zábavy
Přestože nabídce pohonných jednotek vévodí tříválce (downsizing, vzpomínáte?), u vrcholné verze šlo Mini zcela proti proudu moderní doby. Zahodilo totiž starou (ale výbornou) přeplňovanou šestnáctistovku s výkonem 135 kW a místo ní sáhlo po zcela novém dvoulitru řady B automobilky BMW (pro podélnou i příčnou zástavbu), který je autu snad ušitý na míru. V rozmezí 4700-6000 otáček dosahuje výkonu 141 kW a točivý moment má rovných 300 N.m (oproti šestnáctistovce má o 60 N.m více). Silný zátah za podpory jadrného zvukového doprovodu pocítíte přibližně od 1300 min-1, přičemž nepolevuje prakticky až do horní hranice maximálního výkonu. Citelnější špička však motoru chybí.
Mini Cooper S je navíc dokonalým prototypem automobilu se dvěma tvářemi – pokud zvolíte režim Green (nastavuje se přepínačem u řadicí páky), na křižovatkách zasáhne systém stop/start, rádce napoví vhodný převodový stupeň a za odměnu vám „přičte“ určitý počet kilometrů, které jste důslednou jízdou získali k dobru (režim pochází od BMW, kde se jmenuje Eco Pro). Dokonce ani na dálnici nemusí spotřeba překročit sedmilitrovou hranici (motor při 130 km/h točí 3000 otáček), kombinovaně se vejdete pod šest a ve městě dokonce pod osm litrů. Jistě, o přehnané tvrdosti podvozku jsem psal již v rámci prvních jízdních dojmů z Říma a ani příplatkové adaptivní tlumiče lepšímu komfortu moc nepřispěly, na to však hodně rychle zapomene po přepnutí do režimu Sport…
To totiž auto naplno vystrčí růžky a z hodného naleštěného „beránka“ se promění v hrubiána, věčně práskajícího od výfuku. Podvozek ještě více ztuhne, otevře se klapka ve výfuku, přitvrdí se řízení a zapne funkce automatických meziplynů, která se „netrefí“ maximálně v jednom z deseti případů. Jinými slovy – sedíte v autě, se kterým budete po vaší oblíbené okresce jezdit tak dlouho, dokud vám nedojde benzin. Reakce „Eska“ jsou bezprostřední, přesné, a ačkoliv elektronický posilovač řízení připravil řidiče o notnou dávku informací od předních kol, všechno se k vám v neméně krátkém intervalu dostane skrze silné bočnice perfektních sportovních sedadel. Rozhodně přitom doporučuji sáhnout po manuální šestistupňové převodovce – krátké a perfektně vybroušené dráhy totiž ještě více umocní spojení řidiče a stroje.
To ale neznamená, že zábavná jízda s Cooperem S nutně přináší porušování rychlostních limitů a nasazování vlastního krku v každé zatáčce. Právě naopak – stejná porce zábavy se k vám dostane i za běžných městských rychlostí. Stačí jenom nechat zařazenou dvojku, citlivě přidávat plyn a s blaženým dojmem poslouchat akustické terno od dvojice koncovek výfuku. Jak návykové!
Škoda jen, že přední nápravě chybí samosvorný diferenciál. Pokud za to totiž skutečně vezmete a začnete projíždět zatáčky naplno, vnitřní kolo začne mít problém s přenosem výkonu na vozovku. Ani tak se ale výraznější nedotáčivosti nedočkáte. V jednu chvíli jsem dokonce nabyl pocitu, že auto překračuje fyzikální zákony – zatáčí totiž tak rychle, že se nestihnete ani pořádně zapřít do bočnic sedadel a jste ze zákruty venku (bráno s mírným nadhledem).
Závěr
Větší rozměry, silnější turbomotor a ještě více stylu – to jsou prvky, díky kterým je nové Mini Cooper S zase o kus lepší než to předchozí. Kdo jej bere pouze jako drahou stylovku, není zkrátka naladěn na stejnou vlnu. Zatím nejsilnější varianta britsko-německého hatchbacku totiž není jen tak pro někoho, ale pro řidiče, kteří dokážou ocenit historický odkaz, perfektní jízdní vlastnosti a nenahraditelnou kultovní auru. A tou je vůz doslova napěchován!
Základní cena 605.000 korun není zrovna nízká a uznávám, že dokáže řadu zájemců odradit. Na druhou stranu je třeba zmínit silný vliv mateřské automobilky BMW, která se postarala o vysokou úroveň kvality a dodala řadu užitečných systémů, známých z luxusních modelů – například vylepšené ovládání multimediálního systému pomocí kruhového voliče s dotykovou horní plochou nebo kompletní uživatelské rozhraní.
Nejlevnější verze modelu | 502.500 Kč (Cooper, 100 kW) |
Základ s testovaným motorem | 605.000 Kč (Cooper S, 141 kW) |
Testovaný vůz s výbavou | 907.322 Kč (Cooper S, 141 kW) |
Plusy
- Charakteristické rysy zůstaly zachovány
- Perfektní řazení
- Mimořádně mrštné jízdní vlastnosti
- Dílenské zpracování interiéru
- Diodové přední světlomety
Minusy
- Vyšší základní cena
- Příliš tvrdý podvozek pro běžné ježdění
Foto: Petr Homolka