TEST Mini John Cooper Works Cabrio – Udělat si radost
Otevřené Mini je auto pro poměrně úzkou skupinu zákazníků. Zvlášť v nejostřejší verzi John Cooper Works.
Jde totiž o vůz malý, nepraktický, se svérázným designem a také poměrně drahý. Přesto – nebo možná právě proto - je to auto hodně zajímavé.
Stejně jako standardní varianty, i JCW Cabrio má za sebou modernizaci. Nedávný facelift přinesl přepracované přední partie, masku s větším rámečkem, který nyní zasahuje až do spodních částí nárazníku a LED svítilny s černým vnitřkem namísto předchozího chromovaného. Vzadu najdeme zadní nárazník s nápadným difuzorem a dvě hezké koncovky výfuku umístěné uprostřed. Koncová světla jsou vyvedena v designu britské vlajky Union Jack.
Ke změnám došlo také uvnitř. Největší novinku asi představuje výměna charakteristických budíků za digitální přístrojový panel, což je podle mě změna k horšímu. Zatímco předchozí řešení mělo nápad a hezky doplňovalo atmosféru v kabině, novinka je nezajímavým panelem s lacině vyhlížejícím displejem s nudnou grafikou, nic moc rozlišením a hlavně nepříliš dobrou čitelností na přímém slunci.
A když už jsem u kritiky, nevyhovuje mi ani rozmístění ovládacích prvků na nově navrženém koženém multifukčním volantu. Tlačítka jsou příliš vystouplá a příliš blízko věnci, takže jsem je pravidelně omylem mačkal částí dlaně. Volant se navíc kvůli výrazně tvarovaným panelům s tlačítky celkově hůř drží.
Jinak se mi ale kabina testovaného Mini líbila. V autě se hezky sedí - příjemně nízko a v parádních sportovních sedačkách - a provedení kabiny je vyloženě prémiové, což se projevuje nejen na kvalitním zpracování a výběru materiálů, ale také třeba na nápaditém provedení ovládacích prvků. Na mysli mám především „páčkovité“ přepínače, ty jsou jednoduše boží.
Automobilka omlazené Mini vybavila také novým infotainmentem s 8,8palcovým dotykovým displejem, u něhož naštěstí zůstala možnost ovládání kruhovým ovladačem a tlačítky na středovém tunelu. Díky příbuznosti s infotainmentem BMW jsem si na jeho prostředí rychle zvykl.
Ani s prostorností to není špatné, samozřejmě pokud se bavíme o místě vpředu. Vzadu je to podstatně horší, zadní lavice je spíš symbolická. Ale i tak má smysl, hezky poslouží pro odkládání věcí, zvlášť když zavazadlový prostor pojme jen 160 litrů. Docela praktická je ale možnost sklopit zadní opěradla, do kabria se díky tomu vejde i delší náklad.
Zajímavá je plátěná střecha. Její stažení zabere 18 sekund a ovládat lze i v rychlostech okolo 30 km/h, netradiční je však dvoufázový proces: zatímco v první fázi se otevře jen část na předními sedadly (Mini pak trochu připomíná targu), ve druhé se plátno úhledně poskládá na zadní část karoserie. Pravdou ale také je, že pak výrazně omezuje výhled směrem vzad.
Jiný druh zábavy
Nejvýkonnější provedení John Cooper Works pohání zážehový dvoulitr přeplňovaný dvoukomorovým turbodmychadlem, který poskytuje nejvyšší výkon 170 kW mezi 5200 až 6200 otáček a maximální točivý moment 320 od 1450 do 4800 min-1. V případě testovaného auta motor doplnila příplatková osmistupňová samočinná převodovka. Manuál je ovšem v nabídce nadále také.
Mini John Cooper Works Cabrio |
Samotnému foukanému čtyřválci vlastně není co vytknout. Moc hezky funguje v prakticky celém spektru otáček, slušně táhne už od nízkých otáček a nechá si líbit i výlety až k omezovači. Poměrně ochotně také reaguje na plyn - ve sportovním jízdním režimu rozhodně, v „eko“ módu je to citelně horší. Se zhruba 1,3 tuny vážícím kábrem motor nemá moc práce, takže se opravdu pěkně svezete.
Kdybych měl být opravdu šťoural, možná bych si uměl představit zajímavější zvuk. Takhle: Mini zní sympaticky, zvlášť díky rošťáckému bublání po sundání nohy z plynu a odfrkávání turbodmychadla, ale pamatuji si ho jinak, jako většího darebu. Ale to není vina výrobce, věřím, že kvůli emisním a hlukovým normám, filtru pevných částic a podobným věcem lépe zvuk zkrátka vyřešit nešlo.
A možná převodovka by mohla řadit maličko ochotněji, zvlášť v „nesportovních“ režimech. Osobně si taky nejsem jistý, jestli se mi ve sportovním režimu líbí, jak úmyslně při řazení cuká. Asi bych se bez toho obešel. Ale to jsou spíš drobnosti, nic z toho mi zážitky za volantem Mini nijak výrazně nekazilo.
Svižnému motoru zdařile sekunduje „rychlý podvozek“. Není to ale tak jednoduché. I když bych Mini John Cooper Works Cabrio s klidným svědomím popsal jako auto se sportovním charakterem, rozhodně není vyloženě ostré.
Podle mě by malému kabriu prospělo citlivější řízení a především samosvorný diferenciál. A kromě toho je otevřené JCW vozem, který potřebuje silnice s hladkým povrchem, aby naplno ukázal, co v něm opravdu je. Pak nabízí přesně to, co byste od sportovního Mini čekali. Malé, poměrně lehké a na nízkém podvozku stojící auto s koly v rozích karoserie úžasně poslouchá, ochotně se stáčí do oblouků a s nadšením mění směr. Působí prostě tak nějak radostně a hravě.
Bohužel to neplatí vždy. I když byl testovaný kousek vybaven novými adaptivními tlumiči, které využívají technologii frekvenčně selektivního tlumení (tlumicí síla se přizpůsobuje frekvenci kmitání kol), ve všech režimech jde o auto tvrdé, v němž ucítíte každou nerovnost. To by samo o sobě nevadilo, i tuhý podvozek může být poddajný. U Mini to tak po většinu času také je, nepůsobí prkenně a je znát, že na šasi si výrobce dal hodně záležet.
Jenže když na méně kvalitní silnici chytnete Mini pod krkem, narazíte na několik problémů. Vůz začne trochu nervózně poskakovat, vibrace způsobené nerovnostmi a dírami se navíc občas přenášejí do řízení. Ne že by rvaly volant z rukou, ale cítil jsem je víc, než bych si přál. A i když je otevřená karoserie ve většině situací dostatečně tuhá, na rozbitém povrchu se ukáže, že přece jen nesedíte v klasickém hatchbacku.
Jako větší problém ale vidím trable JCW s přenosem síly na silnici, které se dokonale odhalí právě na nekvalitní silnici. Při prudké akceleraci máte pocit, jako by přední kola byla uvězněna v „sendviči“ mezi návalem krouťáku a rozbitým povrchem – kola zakopávají a ztrácejí trakci. S trakcí má ale Mini občas problém i na hladkém asfaltu, zvlášť při výjezdu ze zatáčky. Samosvor by mu fakt slušel. Příliš mě ovšem nepřesvědčily ani pneumatiky na testovaném autě, připadalo mi, že nejsou tak přilnavé, jak by si vozítko s tak schopným podvozkem zasloužilo.
Mini John Cooper Works Cabrio |
Ale abych byl upřímný, ani trochu jsem se z toho nehroutil. Naopak, v otevřeném JCW jsem bavil úžasně. Mini se staženou střechou vás totiž nevybízí k nějaké ostré jízdě, spíš ponouká ke svižnému svezení, takovému jako by zážitkovému, při němž si kromě samotného řízení užíváte slunce, vzduch a okolní krajinu či městský ruch (rým je čistě náhodný).
A v tom je JCW hodně dobré. Navíc i se staženou střechou a usazenou větrnou clonou umožňuje pohodlné cestování nejen v nižších rychlostech, ale dokonce i na dálnici. Mini John Cooper Works Cabrio je prostě auto, které vám bude dělat radost. Možná jen zvažte, jestli by vám podobnou službu neudělaly i méně výkonné a levnější verze.
Ještě nám zbývá spotřeba. Pochopitelně záleží, jak s malým kabrioletem zacházíte. Klidnou večerní cestu mezi městy jsem například zvládl za 5,9 l/100, což je paráda. Z hor jsem se ovšem vrátil s číslem 12,1 l/100 km na displeji. Můj průměr po týdenním testu pak činil 8,9 l/100 km.
Plusy
- Ikonický design
- Zpracování interiéru
- Zajímavý motor
- Jízda se staženou střechou
- Bohatá výbava a konektivita
Minusy
- Digitální přístrojový panel
- Zadní sedadla jsou symbolická
- Menší zavazadlový prostor
- Odtažité řízení
Nejlevnější verze modelu | 629.200 Kč (Mini One Cabrio) |
Základ s testovaným motorem | 934.700 Kč (Mini John Cooper Works Cabrio) |
Testovaný vůz bez příplatků | 934.700 Kč (Mini John Cooper Works Cabrio) |
Testovaný vůz s výbavou | 1.260.480 Kč (Mini John Cooper Works Cabrio) |