Tojeiro-Butterworth AJB: Plochý motor britského sporťáku chladil vzduch

Tojeiro-Butterworth AJB je tak trochu historickou anomálií. Existuje pouze jediný exemplář, víc jich postaveno nebylo. Pohání jej neobvyklý vzduchem chlazený plochý čtyřválec AJB. Tato tři písmena jsou iniciálami Archibalda Jamese Butterwortha (1912-2005). Muž, jehož jméno zůstává ve stínu těch slavných. Ale proč? Tak trochu neprávem…

Efjednička. Se čtyřkolkou!

Vizionář, bez přehánění vynálezce, inženýr a designér byl dokonce aktivním automobilovým závodníkem. S vlastním vozem, svůj A.J.B. Special si postavil v roce 1948. Samozřejmě jako v mnoha jiných případech šlo o skládačku, navíc nepřekvapí, že z techniky v „khaki“. Použil podvozek válečného jeepu a dopředu umístil vidlicový osmiválec.

Ne však ledajaký, šlo o vzduchem chlazený agregát Steyr objemu 4425 cm³. Zcela nový, zbyl z vojenských zásob, jinak poháněl velitelské vozy Wehrmachtu. Archie musel patřičně ořezat karoserii, aby tuhle strojovnu řádně uchladil. Závoďák měl pohon všech kol, ale to snad už nepřijde nikomu divné. Celá stavba vyšla na 300 liber. Libra sice tenkrát ještě měla hodnotu, ale… nezapomínejme na to, že A.J.B. Special vyhovoval tehdejším předpisům pro formuli 1. I když ještě neexistovalo oficiální mistrovství světa jezdců, kategorie jako taková ano, vznikla v roce 1946 jako formule A. Vidlicový osmiválec nebyl přeplňovaný a pravidla připouštěla atmosférické motory do 4,5 l a kompresorové patnáctistovky.

Pro britské závody

Takové vysoké ambice ale extrovert Butterworth neměl, s vozem se účastnil rychlostních závodů i vrchařských klání na domácí půdě a ve své kategorii rozhodně nebyl poslední. Navíc neustále zrychloval a svůj speciál zdokonaloval. Při debutu v Brightonu 4. září 1948 zajel kilometr s pevným startem za 31,32 sekundy, o rok později se zlepšil na 24,91 s! V sezóně 1949 startoval dále třeba v Goodwoodu, známém závodě do vrchu Shelsley Walsh a Daily Express International Trophy v Silverstone.

Jenže 22. září 1951 se zranil právě v Shelsley Walsh, kdy havaroval. Byl příliš široký, zadním kolem vjel do odtokového žlábku, to se následně utrhlo a neovladatelný vůz se zřítil ze svahu. Bezpečnostní pásy byly hudbou budoucnosti… Archie sice upadl do bezvědomí a utrpěl vážná zranění, ale z nehody se rychle zotavil.

Těžké zranění

Poničené auto prodal Billu Millikenovi, který si ho odvezl do USA, opravil, přestavěl a závodil s ním. Butterball Special, jak jej nazval, přivezl třeba i na Pikes Peak a do Watkins Glen, kde se později jezdila Grand Prix USA formule 1. Butterball Special pojmenovaný na počest svého tvůrce se ale dochoval dodnes, nachází se v FWD Museu v Clintonville (Wisconsin), sbírce specializované na závodní vozy s pohonem všech kol. Je žlutý a nese černé startovní číslo 90, v této podobě absolvoval svůj poslední závod ve Watkins Glen 1957.

Poté, co Butterworth skončil se závoděním, pustil se do konstrukce plochého vzduchem chlazeného čtyřválce. Určeného čistě k dobývání vavřínů. Klasické talířové ventily podle jeho názoru příliš bránily průtoku paliva, použil tak vlastní konstrukci tzv. výkyvných ventilů, které se „vychýlily z cesty“. Měly konvenční hlavy, byly ale připojeny k zakřivenému rameni, které se otáčelo na hřídeli. Ten zároveň působil jako torzní pružina. Otevíraly se tak v mnohem větším rozsahu a nepotřebovaly plovák.

Lotus 19 Monte Carlo (1960-1963): Britskou placku řídili mistři světa formule 1

Výhodou byla univerzálnost pohonné jednotky. Stačilo vyměnit válce a písty a změnil se objem z 1,5 na 2, popřípadě 2,5 l. Zbytek zůstal stejný. Pokud chtěl jezdec závodit ve více třídách během jednoho víkendu, stačilo zakoupit patřičné komponenty k základnímu motoru a být dostatečně rychlý a zručný, popřípadě mít k ruce šikovného mechanika.

Podvozek od Tojeira, motor od Butterwortha

Životopis speciálu Tojeiro-Butterworth začíná v roce 1954. Tehdy koupil major Ronald Clare Clifford Palmer u společnosti Automotive Developments Johna Tojeira podvozek číslo TAD/3/54 s trubkovým rámem, zaplatil za něj 285 liber. „Toj“, jak se mu přezdívalo, byl známým konstruktérem sportovních aut, prodával i samostatné podvozky, aby si do nich zákazníci nainstalovali pohonné jednotky dle své libosti. Napůl Portugalec (po otci, narodil se v Estorilu) a napůl Angličan úzce spolupracoval se skotským týmem Ecurie Ecosse, z jeho návrhu vznikl sporťák AC Ace a inženýr a konstruktér (1923-2005) byl také jedním z prvních, kdo nainstaloval do svých sportovně-závodních strojů motory před zadní nápravu, tedy doprostřed.

Major také závodil, už před válkou se proháněl po dráze v Brooklands se sportovním frazer-nashem s řetězovými převody, jezdil i na motocyklech. Prostě jeden z mnoha nadšených amatérů, kteří ovšem měli i dostatek peněz. Ve čtyřiapadesátém se spolu s přítelem a automobilovým nadšencem Rogerem Hansem Everettem pustili do stavby kompletního vozu s Tojeirovým podvozkem. A coby motor si vybrali nekonvenční vzduchem chlazenou plochou patnáctistovku AJB Star, konkrétně výrobního čísla B4/4.

Jen ji předělali na běžné talířové ventily, protože Butterworthova patentovaná výkyvná konstrukce nebyla dostatečně odzkoušená, zkrátka a dobře trpěla dětskými nemocemi. Motor o výkonu 104 kW (142 k) umístili tradičně dopředu, síla se přenášela na zadní kola prostřednictvím naprosto běžné čtyřstupňové mechanické převodovky z malého sportovního MG Midget TD, kterých jezdilo tenkrát po Albionu opravdu hodně.

Lotus 79 (1978-1979): Poslední černozlatý mistr světa

Úprava rámu

Palmer s Everettem chtěli udržet hmotnost auta co nejnižší. A to byla jedna z výhod vzduchem chlazeného motoru, protože nepotřeboval systém s vodou, která samozřejmě také něco vážila. Žebřinový rám musel být ale v Tojeirových dílnách v přední části patřičně ohnut, protože do původního se kvůli šířce hlav válců plochý agregát prostě nevešel. Vpředu se také objevila přídavná trubková konstrukce, která podporovala zavěšení pomocí lichoběžníkových ramen. Zadní náprava byla typu de Dion, litá kola pocházela od J. A. Pearceho, hydraulické brzdy nesly značku Alfin a řízení bylo hřebenové.

Dvoulitry AJB mimochodem používal Bill Aston ve svých lehkých a subtilních monopostech formule 2, se kterými jezdil on sám a Robin Montgomerie-Charrington. Vzhledem k tomu, že šlo o období 1952-1953, kdy se s „efdvojkami“ jezdilo i MS F1, nepřekvapí, že se s nimi pokusili i o start ve Velkých cenách. Ale to je téma na jiný článek…

Laminát a hliník

Půvabnou aerodynamickou karoserii vyrobila společnost Micron z laminátu a hliníku, ze skleněných vláken předek, z lehkého plechu odnímatelnou zadní část. Instalace čtyř karburátorů vyžadovala vyboulení přední části, uprostřed se nacházela mřížka pro odvod přebytečného tepla z motoru. Kokpit byl původně pokryt červeným plastem a měl jedinou skořepinovou sedačku. Volant s dřevěným věncem si vyrobil major Palmer sám ve své dílně.

Tojeiro-AJB byl oficiálně zaregistrován ve Spojením království 28. května 1956 a dostal značku XNK 900. Problém byl ale plochý motor vůbec nastartovat, setrvačník neměl žádné zuby. Metodou pokus-omyl se Palmer dopracoval až ke startéru z letadla (blíže nespecifikovaného, logicky ještě z klasického pístového motoru) umístěného nad pohonnou jednotkou. Klikový hřídel dostal řemenový pohon. Chlazení vyřešil Palmer dvojicí kanálů pod mřížkou chladiče a ručně vyrobenými lopatkami.

Scarab F1 hraběte Reventlowa: První čistokrevná americká F1 neuspěla

Karburátory vystavily stopku

Kamenem úrazu se ukázaly karburátory Amal, které se staraly o optimální směs paliva a vzduchu u agregátů AJB. Byly totiž motocyklové. Major Palmer s Everettem byli dokonce v kontaktu se samotným výrobcem, ale nepřesvědčili ho. Během několika následujících let vyzkoušeli řadu dalších, pohrávali si s nimi, ale spokojeni nebyli nikdy.

Takže je auto, které nikdy pořádně nefungovalo, přestalo bavit a frustrovaní ho uložili a zakonzervovali. Nemůže se tak pochlubit sportovními úspěchy, když nikdy nikde nejelo, ani za jeho volantem neseděl nikdo slavný, To mu ale rozhodně neubírá na zajímavosti. Z plánovaných startů ve sprintech a závodech do vrchu tedy sešlo, otrávený Palmer si pro svou potěchu a tyto účely koupil jiný vůz. Ještě v srpnu 1960 přitom doufal, že s Tojeirem-AJB vyjede, ale nestalo se tak.

Konečně funkční

Popisovaný kousek ovšem vlastnil takřka čtyři dekády, až do své smrti. Poté bylo unikátní auto nabídnuto v prosinci 1994 k prodeji coby součást jeho pozůstalosti. Nový majitel David Wenman zaplatil aukční síni Sotheby‘s v přepočtu jen 604,4 tisíce korun. Obrátil se na Michaela Williamse z Beaufort Restorations. Ten měl štěstí. Archie Butterworth tehdy ještě žil, bydlel pořád ve Frimley Green v hrabství Surrey. Motor znal lépe než kdokoliv jiný, vždyť jej zkonstruoval. A kromě toho přechovával cenný poklad – spoustu původních dílů. Poskytl také cenné rady,

Williams tedy se svým týmem přestavěli pohonnou jednotku, dostala nové ojnice a písty a moderní ložiska Vandervell (firma, kterou založil Tony Vandervell, pozdější majitel týmu Vanwall F1, stále existuje, i když pod gigantem Mahle). Vyměněn musel být i startér. Převodovka a zadní náprava byly rozebrány, vyčištěny a znovu složeny. A co je nejdůležitější, konečně získali karburátory, které perfektně fungovaly. Konkrétně značky Solex z Porsche 356.

V dobrém stavu

Michael Williams popsal auto následovně: „Skutečná relikvie byla už před renovací ve velmi dobrém stavu, měla stále původní obutí a byla k ní doslova hora náhradních dílů včetně nejrůznějších karburátorů, zapalovacích svíček a dalších věcí, které Palmer zkoušel, aby motor konečně fungoval tak, jak měl. Nakonec jsme museli začít znovu a všechno předělat, ale výhodou čtyřválce AJB je to, že má modulární konstrukci, můžete jej libovolně přestavět na 1,5, 2 nebo 2,5 litru pouhých přišroubováním větších válců a pístů ke klikové skříni.“

Restaurátorské práce byly dokončeny v roce 1999. Nový vlastník se sporťákem příliš nejezdil, veteránských akcí se účastnil sporadicky. Byl k vidění třeba na setkání HGPCA v Silverstone v dubnu 2007, kde se také svezl po okruhu – a rozhodně ne na pár kol.

Bocar XP-5 (1959-1961): Garážovka z Denveru

Další renovace

V témže roce se měnil opět majitel. H and H skvost prodali 27. července 2007 na dostihovém závodišti v Kempton Parku za 43.312 liber, v přepočtu na koruny skoro 1,81 milionu. V roce 2010 neujel ani 80 kilometrů a odpočíval v klimatizovaných podzemních garážích. No, auto má jezdit... 16. září 2011 se objevilo v aukci Bonhams při Goodwood Revivalu. Původní britská registrační značka na něm zůstala, ale kromě ní mělo ještě řeckou IO 3677. Změnilo ovšem majitele za v přepočtu „pouhého“ 1,3 milionu korun.

V následném období byl upraven pro běžný provoz a registrován v Belgii. Na motoru byly vyměněny písty, kroužky, ventily a pružiny. Konečně se vůz také dočkal závodních pneumatik Dunlop. Mohutné víčko nádrže pochází z aston martinu, elektroinstalaci napájí lehčí baterie. Chladicí soustavu podporuje elektrický ventilátor Kenlowe, nový chladič oleje byl vyroben z hliníku.

Kokpit dostal dvojici nových na míru vyrobených sedaček v kůži, pochopitelně v britské závodní zelené, aby ladily s lakem karoserie. Předtím měl sporťák jiné, byť ve stejném odstínu. Koncová světla byla doplněna směrovkami a mlhovkou, přední mřížku doplnila dvě malá kulatá. Byl vyroben i kryt, aby otevřené auto bez střechy neutrpělo újmu při stání venku či v garáži a odolalo rozmarům počasí. Objevilo se na několika veteránských akcích v Belgii a Francii.

Poslední dražby

Dvoumístný sporťák se dražil. 8. února 2018. V pařížském Grand Palais se ovšem neprodal, aukční dům Bonhams za něj tehdy požadoval 90-130 tisíc eur (2,27-3,28 milionu korun), tedy mnohem více než v září 2011. V roce 2022 se objevil znovu v Goodwoodu při Revivalu, svezl se v Magdwick Cupu a Oldtimergalerie Rosenau z německého Griesbach jej znovu nabídla zájemcům ke koupi. Podal se,částka ovšem nebyla zveřejněna.

Auto je nyní v perfektním stavu, startuje na první otočení klíčkem a oleje spotřebovává tak akorát. Pochopitelně k němu nechybí kompletní historie včetně dobových dokumentů a fotografií, původní prodejný faktury za podvozek a bohatou korespondencí mezi Rogerem Everettem, Ronaldem Palmerem, Johnem Tojeirem a Archiem Butterworthem. Nový vlastník jej určitě nenechá příliš odpočívat, byla by to škoda.

Zdroje: Silodrome, Wikipedia, Bonhams, Sports Car Market, H&H Classics, Car and Classic, Britmodeller.com, Classic and Recreation Sportscars, Motor Sport Magazine, Oldtimergalerie Rosenau

Foto: H&H Classics, Bonhams