Unikátní Trabant nikdo nemine bez zastavení. Díky jeho barvám
U fotbalového stadionu pražské Slavie před některými zápasy stojí trabant, který nikdo nemine bez zastavení. Je totiž celý vyveden v červenobílých slávistických barvách.
Autor: Zbyšek Pechr
Za majitelem a strůjcem tohoto unikátu Josefem Brunclíkem jsme se vydali do obce Kojice nedaleko Přelouče. Snad z každé strany jeho domu je znát, že jeho srdce patří klubu z Edenu. A poznali bychom ho, dokonce i kdybychom přiletěli helikoptérou. Má totiž na ploché střeše domku ze dřeva vyrobený kruhový heliport, jak jinak než ozdobený znakem fotbalové Slavie. Prostě láska je láska. „Chtěl jsem, aby kamarádi, kteří létají vrtulníky z Čáslavi, věděli, který dům je můj,“ směje se Josef Brunclík, který právě v den naší návštěvy slavil pětasedmdesátiny. Protože s námi byl i televizní štáb, neboť se na autíčko budete moci podívat i v naší televizní verzi, měl majitel vozu, kterému nikdo neříká jinak než Pepa, jedinou starost. Aby navzdory natáčení stihl včas odjet na Slavii, která večer hrála pohár s AC Milán. „Přesně před pěti lety mi dali kluci největší dárek ke kulatinám, když porazili Sevillu. Snad to vyjde i dnes s Italy,“ zatoužil Pepa. No, bohužel, tohle nakonec dobře nedopadlo. Tak snad k osmdesátce.
Ale trabant jeho úplně první předělávkou do slávistických barev nebyl. Začal s mopedy Stadion. „Mám dokonce tři. Ten první má na štítku na blatníku Pepi. Ten byl ve Slavii jen jeden. Pepi Bican. Pak následoval František, na počest Franty Veselého. A poslední se jmenuje Poly, podle slavné slávistické hráčky a manažerky Poly Rinnerové,“ vysvětluje jejich majitel. Od mopedu už byl jen krůček k autu, tedy spíše k trabantu. Vyučený autokarosář se do renovace enderáckého klenotu pustil v roce 2010. „My máme dvě embéčka a nejdřív jsem uvažoval o nich. Ale synové mě zrazovali. A měli pravdu, čtyři dveře, to by bylo strašně práce. Tak mě napadl trabant,“ vzpomíná Josef Brunclík. „Rok výroby je 1981 a je to šestivolt předělaný na 12. Koupil jsem ho od pána, co se ho chtěl zbavit, protože se zrovna měly začít platit poplatky za převody starých aut. Stihli jsme všechno a začali opravovat. Původní barva vozu byla světle zelená. Měl jsem novou podobu v hlavě. Ale bylo třeba opravit skoro všechno. Ve své podstatě jsme auto rozebrali do posledního šroubku a pak zase poskládali. Auto nastříkal syn, vyučený autolakýrník. Čalounění jsem si nechal udělat z koženky. Ta tehdy přišla na 12.000, kdybych dal pravou kůži, byl by to dvojnásobek. A k tomu jsem dokoupil plno doplňků,“ vysvětluje Pepa. Přerod auta trval rok a v tehdejších cenách přišel na 65.000 korun.
Ve svých pětasedmdesáti jezdí Josef Brunclík pravidelně na Slavii. Po celé Evropě, po celém Česku, ale nejraději do Edenu. A když v Edenu, tak jedině na slavnou Tribunu sever. Přitom tam je fandění vášní a sledovat fotbal není nic jednoduchého. Neustále se skanduje, zpívá, skáče. Člověk se nezastaví celých 90 minut. „Je to těžké, ale budu chodit fandit, dokud vydržím. Já začal jezdit na fotbal strašně pozdě, až v padesáti. Proto vydržím ještě dlouho. Začínal jsem v kotli na Strahově a byl sám ze sebe úplně nešťastný. Neznal jsem chorály, nebyl jsem schopen trefit se do rytmu. Ale nakonec jsem všechno zlomil,“ říká s úsměvem Josef Brunclík.
Krásným trabantem jezdí jen občas a pouze na zápasy, kde nehrozí střet s divokými fanoušky soupeře. „Zatím mi nikdo nikdy nic velkého neudělal. Byly náznaky, ale nějak to vždy dopadlo. Před zápasem stojím u otevřeného auta a nechávám lidi klidně sednout dovnitř. I když jednou se mi jeden mladík snažil během prohlídky ukrást z vozu šálu. Naštěstí jsem ho doběhl. Jindy jsem ale zase našel pod sedačkou dvoustovku, kterou mi tam někdo nechal. O auto se bojím. Syn to ještě neví, ale zřejmě už na něj trabanta převedu. Mohl bych i na pětadvacetiletého vnuka, ale ten podle mne ještě nedozrál. Auto potřebuje nějaké opravy, cesta v něm na fotbal mě už taky občas zmáhá. Od nás je to do Edenu 85 kilometrů. Když jsme v cíli, mám toho dost. Prostě uberu, abych měl síly na fandění,“ tvrdí přesvědčivě Pepa. Ten občas musí odmítat žádosti, aby podobná auta dělal na zakázku. „Někdy je to docela legrace. Byl jsem nedávno s trabantem tady nedaleko na charitativním zápase, kde hrál tým osobností. Auto přišel okouknout rudoch Jakub Kohák. Moc se mu líbilo, a tak se začal vyptávat, zda bych pro něj za pěkné peníze neudělal podobný vůz. Ale v jiných barvách. No, se zlou se potázal, sparťanské auto bych nikdy neudělal. To by mně musely ruce upadnout.“
Slávistická symbolika
Slávistický dres je červenobílý, tedy ctí slovanské barvy. Vše včetně pěticípé hvězdy postavené na jednom hrotu má nějaký význam:
- Bílá barva značí čistotu sportovní myšlenky a čestného boje, kdy protivník není nepřítel, ale uznávaný soupeř.
- Červená barva je symbolem srdce, které hráči vkládají do svých zápasů.
- Červená pěticípá hvězda hrotem dolů představuje stále novou naději povznášející mysl a sílící ducha i v obdobích nezdaru a neúspěchu.
