Unikátní závoďák Fiat-Isotta-Fraschini Volo-6 má motor ze vzducholodi
Vidět stará závodní auta v akci vždy fanoušky potěší. Jedno také je navíc teď na prodej. I když bylo vlastně dokončeno až relativně nedávno. Jak přišlo k oběma značkám, které nese na chladiči i na víku kufru? Příběh je to zajímavý...
Italský Fiat v letech 1905 a 1906 plánoval překonat rychlostní rekord. Ten absolutní. Proto vznikl podvozek s číslem 1563. Ve své původně zamýšlené podobě měl mít vpředu za sebou v tandemu umístěné dva nové ostré stokoňové čtyřválce. Bitvy o Velké ceny začaly oficiálně až v sezóně 1906, prvním kláním, které neslo dnes známé označení, byla ovšem „Grand Prix de Pau 1901“.
Velké evropské a americké silniční závody v polovině první dekády 20. věku připouštěly na start čtyři různé kategorie vozů rozdělené podle nejvyšší celkové hmotnosti. „Voitures Lourds“ (těžké vozy) vážily od 649 do 998 kg. Na míru postavené závodní fiaty tenkrát poháněly čtyřválce s vrtáním 110 mm, zdvihem 180 mm a objemem 6,8 l. Pochopitelně ještě bez alespoň nechanického přeplňování.
Rekordní speciál měl mít řetězový pohon zadních kol. Tehdy ještě neexistoval hnací hřídel, který by sílu dvou stovek koňských sil přenesl. Konstruktérský tým Fiatu se přizpůsobil pravidlu o třímetrovém rozvoru náprav. Délka dvojice čtyřválců umístěných za sebou zabírala většinu vzdálenosti mezi oběma osami, takže vymysleli šalamounské řešení. Sedačky pro dvoučlennou posádku – jezdce a mechanika – umístili až za zadními kola. Konkrétně nad řetězový mechanismus umístěný na obou stranách. Řetězy se pak pohybovaly dopředu směrem k nápravě. Tuto trochu neobvyklou konfiguraci dokládá dochovaný modrotiskový tovární výkres v měřítku 1:5 s datem 19. května 1905.
Lámání rekordů
Jenže… Už v lednu téhož roku se konal v Ormond Beach v Daytoně na Floridě Speed Week (Týden rychlosti). Arthur Macdonald tam 24. ledna se svým šestiválcem Napier o objemu 15 litrů prolétl letmou míli rychlostí 167,37 km/h. O hodinu později sedl bostonský zpracovatel plsti Herbert L. Bowden za volant svého Mercedesu 60 a dosáhl 176,63 km/h. Auto dostalo název „The Flying Dutchman II“ (Bludný Holanďan), zkonstruovali jej Bowdenovi technici. Monstrum poháněly dva čtyřválcové motory, každý o objemu 9,25 l a výkonu 60 koní (44 kW). Byly opět umístěny za sebou, nešlo o unifikovanou pohonnou jednotku. Jenže pro Speed Week byla povolena maximální hmotnost 1000 kg – a tu mercedes překročil o nějakých 179 kg. Rekord tedy nebyl uznán a v oficiálních výsledcích klání se neobjevil.
Světový pozemní rychlostí rekord navíc uznával pouze pařížský Automobile Club de France, který se prohlásil arbitrem už v roce 1902. V článku 13 svých pravidel uváděl francouzský „vznešený řídící orgán“ toto: „Žádný rekord nebude uznán jako oficiální, pokud nebyl stanoven na vzdálenostech, které byly přísně testovány, a pokud čas nebyl zkontrolován několika oficiálními časoměřiči Automobile Club de France". Což se samozřejmě nestalo. I když nevadilo, že jízdy probíhaly jen v jednom směru, obousměrné byly stanoveny až mnohem později.
K ledu
Konfigurace Bowdenova vozu odpovídala zamýšlenému projektu Fiatu. Byla důmyslná, ale zůstala bez odměny. To rozhodlo. Chystaný speciál se v Turíně nikdy nenarodil, vedení jej v tichosti uložilo k ledu a od záměru upustilo. V úvodu zmíněné stokoňové čtyřválce ovšem vznikly nejméně ve čtyřech exemplářích, takže se objevily v továrních závodních vozech v sezóně 1905.
Řídili je výhradně Italové: pozdější velká hvězda Felice Nazzaro, Alessandro Cagno, který byl u Fiatu už od samého začátku coby třetí zaměstnanec, milionář s akademickým titulem Aldo Weilschott… a jakýsi Vincenzo Lancia. Motory jsou na dobových fotografiích snadno rozpoznatelné. Měly rozvod OHV místo tehdy obvyklých postranních ventilů (SV) a jediný vačkový hřídel.
Schlesinger
Dalším důležitým faktorem v příběhu je dochovaný britský záznam o registraci z roku 1911. Vozidlo „Fiat 200 HP“ bylo prodáno bohatému Američanovi jménem Arthur Henry Schlesinger. Schlesinger byl nadšencem a fanouškem italské značky a toho času bydlel na Ostrovech.
V britském systému musela být jednotlivá motorová vozidla registrována pro legální použití na veřejné komunikaci, každé z nich pod odlišnou speciální kombinací písmen a číslic. Každá jednotlivá registrace zůstala v podstatě u stejného motorového vozidla po celou dobu jeho životnosti, během svého „života“ tedy nemuselo měnit značku, i když se střídali vlastníci. Ovšem nadšený majitel mohl přenést naopak své „drahocenné číslo“ z jednoho vozu na jiný, pokud se tak rozhodl.
Historie značky AY 84
Značka AY 84 byla poprvé vydána v roce 1903. Nesl ji „modře lemovaný bílý“ Panhard 10 HP, který vlastnil jistý Cecil Alfred Grenfell z Leicesteru. Dokazuje to dobová kopie dokumentu z příslušného britského registru motorových vozidel onoho hrabství. 29. července 1905 si tento vůz koupil od pana Grenfella právě Arthur Henry Schlesinger. 16. března 1906 si číslo nechal zámožný gentleman převést na červený Fiat 24 HP s karoserií tonneau. Bydlel na adrese 13 Linden Gardens v tehdy „módní“ čtvrti Bayswater v západním Londýně. Domy měly výrazné sloupy a honosné balkony, chudý tedy rozhodně nebyl.
Během následujících pěti let vlastnil další vozy turínské značky: modely 16 HP, 18/24 HP a 28/35 HP, než si koupil onen závoďák 200 HP. Značku AY 84 vždy na každý svůj nový vůz přenesl. Ovšem v jakém byl plánovaný rekordní speciál stavu? Pořídil si pouze onen podvozek a dva motory k němu? To se neví. Když si onen pozoruhodný stroj koupil, už nebydlel v Londýně. Přebýval v Hillfield House v Cuckfieldu. Tahle vesnice se nachází v Západním Sussexu na jihu Anglie. Auto bylo červené, mělo „dvoumístnou sportovní karoserii“ a datum registrace zní: 4. březen 1911.
Bílá místa
Schlesinger ale záhy zemřel, už doma v rodných Spojených státech. Truchlící vdova nechala jeho oblíbený fiat pohřbít na soukromém pozemku v Cape Cod (stát Maine), aby neviděla, jak chátrá, o prodeji nechtěla ani slyšet. Byl objeven na počátku 40. let minulého věku, překvapivě ve slušném stavu. Následně strávil minimálně čtyřicet let ve sbírce rodiny Uihleinů, podnikatelů v pivovarnictví a politiků, pocházejících z Německa. Jenže tehdy už byl rozebrán určitě na součástky. V historii je řada bílých míst...
Co je dále známé? V osmdesátých a devadesátých letech britský nadšenec do „pravěkých“ aut koupil dochovaný podvozek a množství souvisejících a relevantních dílů. Původní stokoňové čtyřválce Fiat se ztratily. Coby potenciální náhradu sehnal motor Isotta-Fraschini z období Velké války.
Letecký šestiválec
Současný majitel pak tuto „mechanickou skládačku“ získal v roce 2004. Řadový šestiválec má objem 16,6 l a říká se mu „Volo-6“ nebo prostě „V6“. Toto označení ale neznačí vidlicovou konfiguraci. Slovo „volo“ znamená letecký. Pohonná jednotka se však nepoužívala jen v letadlech, ale i v některých vzducholodích. Jednotka má vrtání 140 a zdvih 180 mm. Jeden válec tedy disponuje objemem takřka 2,8 litru! V suchém stavu, tedy bez provozních kapalin váží 281 kg. Dává 250 koní (184 kW) při pouhých 1650 otáčkách.
Začal se vyrábět v roce 1917. Skládal se z šesti lehkých tenkostěnných válců vyrobených z kované oceli. Ty byly namontovány ve dvojicích se společnými hlavami a zabaleny do přišroubovaného vodního pláště. Dvouventilová jednotka má vačkový hřídel v hlavě a mazání se suchou klikovou skříní. Používaly ji letadla CANT, Caproni, Macchi, Piaggio, Savoia-Marchetti a SIAI. Vyvinula točivý moment 1112 Nm (aukční dům Bonhams uvádí v tiskové zprávě i nesmyslný údaj 4067 Nm).
Jednotka je sama o sobě majestátní. Na každém válci je vyraženo pořadí zapalování. Ta instalovaná v podvozku nese výrobní číslo 6721. Na olejové vaně jsou patrné dvě díry po kulkách nebo šrapnelech, byť při opravě byly pečlivě ucpány a vyklepány. Původní výstupek vrtule, který je mezi náhradními díly, má všech osm upevňovacích šroubů mírně ohnutých a zdeformovaných ve stejném směru otáčení. Vzducholoď, kterou tento motor poháněl, byla s největší pravděpodobností sestřelena nepřítelem během konfliktu.
Schneiderův pohár
Pohonné jednotky Isotta-Fraschini byly i po válce zcela oprávněně vysoce ceněny. Stejný motor měl ve svém hydroplánu Macchi M.7bis poručík Giovanni de Briganti. V roce 1921 s touto dvouplošnou celodřevěnou stíhačkou získal Schneiderův pohár (Coupe d'Aviation Maritime Jacques Schneider). Vysoce prestižní mezinárodní závod v Benátkách dokončil jako jediný.
Americký závodník s motorovými čluny a světový rekordman na vodě Garfield Wood nakoupil v té době věku mnoho vyřazených leteckých motorů, aby je vyzkoušel, zda jsou potenciálně konkurenceschopné pro použití v rychlých lodích. Pravděpodobně mezi nimi byla i Isotta-Fraschini Volo-6 čísla 6721. Jenže Wood dal přednost konkurenčnímu Packardu a podle všeho agregát prodal americkému letectvu. Armáda zkoumala jeho vhodnost pro licenční sériovou výrobu, testy provedla během roku 1921. V závěrečné zprávě se však píše: „Vzhledem k přílišné komplikovanosti, tisícům ručně vyráběných šroubů a dalších dílů, není vhodný pro americký trh“. Jednotka se nakonec přesunula do muzea.
Další pravděpodobné ex-Gar Woodovo dvojče přežívá v letecké sbírce British Imperial War Museum v Duxfordu. Zajímavé je, že motor Isotta-Fraschini v popisovaném fiatu má na krytu vačky dvě odsazené oblasti, které jsou přesně sladěny s promáčklinami na druhém, právě uloženém v Duxfordu. Tyto důlky byly vytvořeny záměrně, aby se motory vůbec vešly do strukturální konstrukce vzducholodí, některé části totiž jejich instalaci bránily.
Převodovka z náklaďáku
Zatím stále ještě poslední majitel vozu je přirozeně nadaným konstruktérem a inženýrem bez patřičného vzdělání v oboru. Jeho nedostatek ale vynahradil čistým nadšením a odhodláním oživit Fiat 200 HP. Nejdřív měl před sebou doslova bludiště součástek, po osmi letech obětavé práce stál před ním funkční kus. Vpravdě úžasný a velkolepý, superlativy jsou zde jaksi namístě. Ano, je to vlastně novostavba, ale…
Turínští konstruktéři v roce 1905 počítali s přímým pohonem, ale letecký agregát byl spárován s moderní čtyřstupňovou přímo řazenou převodovkou s původem v užitkových vozech. Pro větší autenticitu však zde nakonec našla místo rychlostní skříň Dennis z roku 1912. Britský Dennis proslul hlavně svými hasičskými speciály, vyráběl ale i autobusy, náklaďáky a popelářské vozy. Zadní kola pohánějí stále dva mohutné řetězy – jeden na každé straně.
Řízení přes nádrž
Šestiválec Isotta je kratší než původně zamýšlený tandemový osmiválec, prázdné místo zaplnila ručně vyrobená palivová nádrž. Pravostranné řízení nebylo možné přemístit, v nádrži je tedy tunel, kterým prochází sloupek. Jednorázový speciál má pochopitelně obě nápravy tuhé. Mohutné bubnové brzdy vyplňují celý prostor za zadními koly. Za těmi předními je prázdno. Tady bude pozorné oko hledat, byť mnohem menší marně. Vždyť závodní vozy Grand Prix dostaly přední brzdy až těsně před Velkou válkou. A to ještě ne všechny…
V uplynulých letech byl velmi populární vůz hvězdou závodu do vrchu Shelsley Walsh. Z tohoto proslulého klání nejen historických vozidel u stejnojmenné vísky v anglickém hrabství Worcestershire i přivezl několik vítězství ve své kategorii. Nejrychleji kopec zvládl 5. července 2016 v čase 47,25 sekundy. Tamní úzká trať měří 914 m. Ve vrchařském klání v Prescottu (Gloucestershire) zajel nejlepší čas 53.82 s.
V Goodwoodu
V dubnu 2016 se zúčastnil 74. Members' Meetingu v Goodwoodu. Ve stejném roce byl při Festivalu rychlosti druhý za Mercedesem 90 HP z Gordon Bennettova poháru, na mnohem lehčí německý závoďák z počátku 20. století ztratil pouze 0,4 s! K vidění byl i na Revivalu. Proslulý závodní okruh v hrabství Sussex v Anglii je známý tím, že je založen na obvodové dráze stíhací základny Královského letectva. Bývalé vojenské letiště figurovalo i v bitvě o Británii. V důsledku toho je tam zvuk nízko letících letadel pořád nesmírně povědomý.
Ale tohle „letadlo“ jezdí po silnici a jeho ohlušující rachot a výbuchy jsou nepřeslechnutelné, když pod plynem projíždí vnitřní stranou pravotočivé zatáčky Woodcote, která je vlastně dvojitá, navíc kontrolovaným smykem. Ten následně otočením volantu doleva vyrovná, pak dále zrychluje, aby následně brzdil do pravo-levé úzké šikany před boxy. Impozantní stroj si razí cestu dál, i když zadní pneumatiky kvílí, protestují, kouří se z nich, napínají se a snaží se svléknout z ráfku…
Objevil se i na okruhu v Castle Combe (Wiltshire). Zúčastnil se několika akcí na historickém oválu v Brooklands (Surrey), i když ze slavné betonové trati s vysokými klopenými zatáčkami toho už mnoho nezbylo. Dále byl k vidění na letišti v Bicesteru a dalších britských akcích pro historická vozidla.
32 tisíc
Impozantní speciál má najeto za 12 let od svého zmrtvýchvstání přes 32 tisíc kilometrů. Zdaleka nejen pouze na okruzích, sprintech a v závodech do vrchu. Většinu této porce ujel v každodenním provozu. Potkat něco takového na veřejné silnici musí být nepopsatelným zážitkem. Sedět jen na místě spolujezdce, popřípadě jej dokonce řídit pak samozřejmě ještě větším. Poutá náležitou pozornost nadšenců, ale i běžných kolemjdoucích.
Registrace mu umožňovala cestovat nejen po britských silnicích, ale i na evropský kontinent. Opět většinou na veteránské akce. A po ose, jak jinak? Vždyť má na zádi i dobový kufr, a to doslova Navštívil německý Düsseldorf , závodil u zámku Dyck v Porýní a přijel se podívat i na výstavu Rétromobile do Paříže. Ta se mimochodem koná vždy začátkem února. A v zimě nepanují zrovna přívětivé teploty pro jízdu v otevřeném voze...
Aukce
Jedinečné auto vydraží Bonhams na The Quail Auction v Quail Lodge & Golf Clubu v kalifornském Carmelu 16. srpna. Aukční dům stanovil rozmezí mezi 1,5 a 2,5 miliony dolarů. Dolní hranice odpovídá v současnosti zhruba 35, horní pak 58 milionům korun.
Současný majitel je tomu novému ochoten poskytnout i řidičský kurs, samozřejmě po podpisu nezbytné smlouvy. „Řídí se jako loď na kanále s pokladníkem na zádi. Musíte myslet dopředu a domluvit se, pak auto pošlete do zatáčky, následně šlápnete na plyn a řízení vyvážíte. V závodě do vrchu proti času přežijí zadní gumy asi sedm minut. Na okruhu je můžete donutit, aby vydržely celý závod...“ Oheň chrlící bestie ale umí být dle jeho slov ale i učenlivá a všestranná.
Tohle gigantické zvíře je všechno, jen ne nenápadné. Projektil z pravěku váží mohutných 2,2 tuny, ale když se jeho ohromný motor probudí k životu, zní to, jako kdyby přišla mohutná bouřka. Je slyšet na kilometry daleko, snad se i třese země.
Zdroje: Bonhams, Formula 1 Homepage of GP results & History (formula1results.co.za), Wikipedia, Vanderbilt Cup Races, Bicester Aerodrome
Foto: Bonhams
