V Jižní Africe jezdí replika Mercedesu C11 skupiny C. Může i na silnice
Vyrazit se sportovním prototypem na normální silnice? Žádný problém. Stačí mít šikovné ruce, postavit si repliku… a zajít na patřičný úřad. Dobře, tak jednoduché to zase není, ale jde to. Třeba na jihu černého kontinentu.
Sportovní prototyp v běžném provozu? I takové věci se v historii děly, týkaly se hlavně vozů Porsche. A pokud dostaly uzavřené placky povolení od patřičných úřadů, mohly se i přímo na závody přesunout po ose, byť samozřejmě na krátkou vzdálenost. Samozřejmě – existují i modernější alternativy se silniční homologací a dostatkem závodních genů, stačí vzpomenout třeba britské výrobce Ultima a Radical.
Johan Ackermann z jihoafrického Johannesburgu chtěl za prvé superrychlým „vytrvalcům“ z přelomu 80. a 90. let minulého věku vzdát hold a za druhé něčím takovým skutečně normálně jezdit. Šel na to ale jinak. Vzal si hlavy, že postaví repliku sportovního prototypu skupiny C a vyrazí s ní do běžného provozu. Legálně, dostane registrační značky. Uskutečnění jeho snu trvalo dva roky A povedlo se! Modlou pro něj ovšem není automobilka z jednoho předměstí Stuttgartu, nýbrž z toho druhého, díky ní neméně známého.
Krátký životopis C11
Mercedes-Benz C11 přišel skoro až na konci éry slavné skupiny C v mnohakilometrových a mnohahodinových kláních. Stál za ním švýcarský Sauber, který vlastně přivedl trojcípou hvězdu zpátky k závodění. Zprvu víceméně ve vlastní režii, jenže modely C8 z poloviny 80. let v barvách kosmetické značky Kouros Yvese Saint Laurenta vystřídaly C9.
Ty se následně pro rok 1989 převlékly do tradiční stříbrné barvy a trojice Stanley Dickens/Jochen Mass/Manuel Reuter zvítězila ve čtyřiadvacetihodinovce v Le Mans. Nástupce C11 z roku 1990 už ani nenesl oficiálně jméno Sauber, pouze slavnou značku. Mauro Baldi a Jean-Louis Schlesser vybojovali titul mistrů světa sportovních vozů mezi jezdci a „Team Sauber-Mercedes“ ovládl žebříček stájí. V jeho názvu firma z Hinwillu stále figurovala. Písmeno C v názvech mimochodem nemá nic společného se zařazením do patřičné kategorie, patří manželce Petera Saubera Christiane. A švýcarský závodník a konstruktér se jí v počátcích své kariéry příliš nevěnoval, protože byl zaměstnán návrhem a stavbou svých vozů…
Všechny výše jmenované „céčkové“ prototypy poháněly vidlicové osmiválce 4973 cm3 s přeplňováním dvojicí turbodmychadel KKK. Vzešly ze sériové produkce, jednalo se o „dopované“ verze agregátů M 117 a M 119. Bezmála pětilitrové „stosedmnáctky“ poháněly všechno možné: luxusní řadu 126, sportovnější kupé a roadstery série 107, dokonce i Geländewageny W463. Modernější agregáty se dostaly do výkonných variant řady 124, luxusní 140, „žehličky“SL R129 a později i E 50 AMG, ostré „masařky“W210.
Vlastní rám i karoserie
Johan byl vášnivým hráčem Gran Turisma 4 na „dvojkovém“ playstationu. A „cé-jedenáctku“ si prostě zamiloval. Jenže pochopitelně měl omezený rozpočet. Jen samotná příprava projektu zabrala několik měsíců plánování. Rám z obdélníkových trubek je jeho vlastní konstrukce, jinak logicky použil sériové komponenty. Převážně z mercedesů... Zavěšení je z třídy C W202, brzdy Brembo využívaly starší modely AMG.
Do práce se pustil v prosinci 2020. Oříšek představovala karoserie. A zároveň pořádnou výzvu. Jediné, co měl konstruktér k dispozici, byl dráhový model v měřítku 1:32. Žádná výkresová dokumentace, nic. Reálná C11 měřila na délku 4,8 m, byla dva metry široká a metr a sedm centimetrů vysoká. A zvětšit zpátky patnáct centimetrů dlouhé autíčko dá práci… Našli se samozřejmě zlí jazykové: „Nevíš, co děláš, tohle nebude nikdy fungovat.“
„Oblek“ se rodil od základu. Nejdřív kostra z plochých lišt, pak boční lepenkové panely vyztužené sklolaminátem, pěnové výplně, střecha z papírové kaše, opět doplněná o laminát. A nakonec všechno pořádně vysušit, aby mohly jít měkké části pryč. O jeho práci projevila zájem i specializovaná média, která poskytla patřičnou publicitu.
Stejný základ motoru
I motor vlastně odpovídá uzavřené stříbrné placce z počátku devadesátek. Pravda, kapánek mladší, ale to tu nehraje až zas tak velkou roli. Jeho základem je totiž sériový agregát M 119 z „mamuta“W140 S 500 ročníku 1994. dále doplněný… o dvě turba! Ano, má jen 301 kW (409 k) a 550 Nm, zatímco výkon originálů se pohyboval mezi 545 a 716 kW (741-973 k). Nejvyšší hodnota byla dosažena u verzí bez restriktoru.
Ale ten zvuk! A taková hodnota pro normální silnice beztak stačí, navíc zaručuje větší spolehlivost. Maximální plnicí tlak obou dmychadel je totiž nastaven na pouhého 0,4 baru. „Není problém ho zvýšit na jeden bar, a tudíž hodnotu kolem 400 kW, ale pro silniční provoz už je taková síla hodně nebezpečná,“ uvedl Johan.
Problémy vyřešeny
Čelil problémům se světlostí, kterou musel zvýšit tak, aby byla jeho C11 použitelná na silnici. a na byť jen drobných nerovnostech neškrtala podvozkem o asfalt. O větších dírách nemluvě. Další výzvu představovalo poháněcí ústrojí, to zkrátka a dobře po sestavení „neposlouchalo“. Konstruktér byl nucen modifikovat hnací hřídel, ani spojka a šestistupňová manuální převodovka nefungovaly tak, jak si představoval. Vše definitivně vyřešil na Vánoce 2021. Auto také dostalo stříbrný lak, i když ještě ne definitivní. Ne všechny komponenty však pocházejí z mercedesů. „Rychlostní skříň je z naftového audi, asi dvacet let starého,“ napsal Johan. Originály měly manuální „pětikvalt“ Hulette.
V květnu 2022 byla kola s pěticí dvojitých paprsků potažena uhlíkovými vlákny, vypadají tak mnohem lépe. Důležitější byly ale drobné změny na laminátových „šatech“, s původní verzí prostě a jednoduše nebyl spokojen a nezdála se mu. Úpravami prošel i přední splitter. A následovala nová, už definitivní barva. Johan dokončil stavbu 18. prosince 2022. A konečně vyrazil na testovací jízdu, kterou kvůli trablům rok odkládal. Na schválení do provozu se pracuje, zažádal patřičné úřady.
Není první
Ovšem… vtip je v tom, že se nejedná zdaleka o jeho první stavbu, už má dostatek zkušeností. „ Před dekádou jsem dokončilrepliku staršího modelu C9 a s přítelem postavil další, tentokrát spideru BMW V12 LMR,“ sdělil. Ano, vítěze z Le Mans 1999, má i startovní číslo 15 posádky Joachim Winkelhock/Pierluigi Martini/Yannick Dalmas. Vlastně spíše kopii, protože od originálu je takřka k nerozeznání. A i tenhle kousek může na normální silnici…
Zdroje: Johan Ackermann, Group C Cars FB, Wikipedia, UltimaSports.co.uk
Foto a video: Johan Ackermann
