V USA je na prodej unikátní auto, které vypadá jako lokomotiva. Jezdí však na benzin

Rutenber Manufacturing Company. se stala jedním z pionýrů automobilismu ve Spojených státech amerických. Založil ji už v roce 1896 v Chicagu Edwin Rutenber (1876-1962), konstruktér a vynálezce. Nevyráběl však kompletní vozy, ale pouze motory, vždy benzinové. Zprvu jen stacionární jednoválce, jeho původní návrh pocházel z roku 1892. Pak přišly na řadu řadové čtyřválce, které byly už velmi vhodné pro pohon všemožných silničních vozidel. Údajně první této konfigurace v USA. Po nich následovaly řadové šestiválce, které se uplatnily nejen v osobních, ale i nákladních vozech.

Společnost se dokonce pustila do konstrukce vlastních aut, postavila jich celkem deset. Ale záhy se dalších prací v této oblasti vzdala, protože zjistila, že se produkcí pohonných jednotek pro jiné výrobce uživí snáz. A ty se zase nemusely zabývat vývojem. Zkrátka a dobře spokojenost na obou stranách. Motory Rutenber používaly automobilky, respektive značky American, Burg, Glide, Halladay, Jewel, Lexington, Luverne, Nyberg, Roamer, Stoddard-Dayton, Moon, Meteor a Westcott. Pravda, spíše manufaktury, které dávno odvál čas a zapomnělo se na ně, stejně jako na Rutenbera. Výrobců automobilů existovalo v prvních letech 20. věku za Velkou louží opravdu hodně a někteří měli vskutku jepičí život. Leckdo si ale příliš nedělal hlavu s placením a agregáty (s)prostě okopíroval.

Delahaye 165 (1938–1939): Kabriolet ve stylu Art Deco s motorem V12

Stoddard-Dayton v Indy

Z výše jmenovaných je nejznámější značka Stoddard-Dayton. Její dvoumístný vůz vyhrál závod na oválu v Indianapolis. Ten úplně první 19. srpna 1909. Nejelo se ještě na 500 mil, ale na poloviční vzdálenost. Dráhu navíc nepokrývaly pozdější cihly, nýbrž štěrk, vápenec a drcený kámen, jako pojivo se používal taroid – roztok dehtu a oleje. Nebezpečná věc, proto dráhu záhy pokryly slavní cihly. Vítěz dosáhl průměru 92,2 km/h. Tento úspěch byl pochopitelně skvělou reklamou i pro firmu Rutenber. A ještě nelze zapomínat na Franka Eckharta, který šestikoňový jednoválec použil ve svém prototypu z roku 1900. Bratři Eckhartové bydleli v Auburnu v Indianě a právě název města použili jako značku svých vozů. Auburn Automobile Company odebírala motory Rutenber až do roku 1923. Známější jsou pozdější modely z 30. let, kdy už byl majitelem Cord.

Motory Rutenber se montovaly také u protinožců do automobilů Australian Six, náklaďáků Indiana, traktorů Wetmore, poháněly hasičská čerpadla Howe, letadla De Berry i kolotoče na karnevalech. Lze si tedy o jejich širokém uplatnění udělat patřičný obrázek.

S benzinovým čtyřválcem

Ale vraťme se zpátky na počátek století, konkrétně do roku 1902. Tehdy byla Rutenberova společnost přejmenována na Western Motor Company a přestěhovala se do Logansportu v Indianě. Nápis Rutenber ale na motorových blocích zůstal. V témže roce vznikl velmi podivný výtvor nazvaný Sterand Loco. Z dnešního pohledu naprostá historická kuriozita, zakázková práce. Vypadal jako parní lokomotiva, jen zmenšená. Ale parní stroj ve svých útrobách samozřejmě postrádal.

Není jasné, jaký konkrétní podvozek byl použit. Stroj vůbec obestírá řada tajemství. Jisté je, že jej pohání kapalinou chlazený řadový benzinový čtyřválec Rutenber o výkonu údajně až 30 kW (41). Na počátek 20. století je to věru velké číslo. Dochovaná pohlednice říká na svém rubu o výkonu 15,6 koně, pochopitelně v imperiálních jednotkách, což odpovídá metrickým 15,8 k (11,6 kW). O dost realističtější číslo, nehledě k neznámému objemu. Není ale ani náhodou zřejmé, zda v tomto případě nejde o fiskální, tedy daňovou třídu. Motor měl sání nad výfukem (tzv. rozvod IOE), v těchto dobách nic neobvyklého. Byl přístupný zboku a nesl výrobní číslo 15609.

Stačila dvoustupňová mechanická převodovka, která posílala sílu na zadní kola. Nechyběl jí ani zpětný chod. Zajímavost představoval kompresor. Ten ovládal píšťalu, případně hustil pneumatiky, bylo-li to třeba… a na tehdejších necestách skutečně bylo. Není známo, zda toto vzduchové zařízení mělo namontované nějaké auto předtím. K zadním kolům byly připevněny hnací tyče, které se otáčely spolu s nimi, což zvyšovalo iluzi lokomotivy, nebyly ale poháněny přímo jako u tehdejších železných ořů na kolejích.

Nissan renovoval 82letý tokijský hasičský vůz, pracoval na něm 2 roky

Volant vpravo

Tachometr byl ocejchován do 60 mil v hodině, tedy takřka 97 km/h. Na rok 1902 velmi optimistická cifra… „Lokoauto“ bylo opatřeno dvoumístnou uzavřenou karoserií bez bočních oken. Ale nechyběla jí také pořádná zvuková signalizace, komín, jediný světlomet na přídi… a rozháněč krav, nezbytná to součást parních lokomotiv v zemi vzniku. Zajímavostí byl volant na pravé straně, u amerického vozu věc věru nepříliš obvyklá. Malý zavazadlový prostor se nacházel za sedadly.

Bizarní vozidlo se nezrodilo jen tak náhodou. Objednala si ho Chicago Solder Company, která vyráběla například pájky. Při tehdejším rozmachu elektrifikace v USA měla slušný odbyt. Stroj vznikl přímo u Western Motor Company v Marionu (Indiana), dnes cca 80 km jihovýchodně od Logansportu. Společnost tam měla oficiální sídlo, které je uváděno i na propagačních materiálech. Určitě přitahoval náležitou pozornost všude, kde se objevil. Jako reklamní poutač musel fungovat, i když neměl nic společného s párou, natožpak elektřinou.

Elektrospotřebiče místo motorů

V roce 1912 Rutenber prodal svůj podíl i práva na jméno, takže se z Western Motor Company stala The Rutenber Motor Company. On sám obrátil pozornost k elektrickým spotřebičům, založil The Rutenber Electric Co., která používala značku RECO. Místo motorů vynalezl kupříkladu toustovač, který také produkoval, stejně jako žehličky, grily...

Původního výrobce motorů koupila v prosinci 1926 Roamer Motor Car Company v čele s prezidentem A. C. Barleyem, a to včetně továrny v Logansportu. Jenže přišla Velká hospodářská krize, která zabila většinu amerických automobilek – a nejen jich. Za mořem přežily jen velké koncerny. The Rutenber Motor Company tak zanikla nejpozději v roce 1933.

Za 5,5 milionu

„Silniční lokomotiva“ se dochovala do dnešních dnů. Se značnou patinou, ale pouhými 12 tisíci ujetých mil (19.312 km). Toto slovní spojení se většinou používá pro parní monstra z 19. století, ale výjimka potvrzuje pravidlo. Kromě původního objednavatele vystřídal jen tři majitele. Ten druhý ji koupil v roce 1947 v Chicagu. Na rubu zmíněné pohlednice je uvedena coby vlastník firma Babe and Bob‘s Motor Service z města Independence ve státě Missouri. A sám Robert L. Eaton za jejím volantem. Snímek ale není nijak datován a chybí i jeho autor a vydavatel. Samozřejmě, nelze zcela bezpečně ověřit stáří vozidla, informací je poskrovnu.

Deutsch-Bonnet (1937–1961): Lehká sportovní auta s motory Citroën a Panhard

Rarita je v současné době na prodej za 260 tisíc dolarů, tedy něco málo přes 5,5 milionu korun. Není to málo, na druhou stranu nový majitel získá opravdový unikát, který nikdo jiný nemá. Pravda, malinko americky kýčovitý… Může ale „lokomotivu na benzin“ znovu zaregistrovat v USA k provozu. A vlastně i v Evropě, pokud by o tuto neobvyklou starožitnost na kolech projevil zájem některý ze sběratelů na starém kontinentu.

Prodává ji dealer Lost N The 50S Classic Cars z Missouri, inzerát visí na webu Car & Classic. Pravda, už od počátku března. Že by byla přece jen příliš drahá?

Zdroje: Silodrome, Wikipedia, Car & Classic, VirtualSteamCarMuseum.org

Foto: Lost N The 50S Classic Cars