Vespa 400 (1957–1961): Italsko-francouzské mikroauto pro dva a kufr

Po skončení druhé světové války se v poničené Evropě obnovovala výroba osobních automobilů jen pomalu a s velkými obtížemi, způsobenými hlavně nedostatkem surovin. Proto se až do padesátých let minulého století pohybovaly na evropských silnicích téměř výhradně jen auta z třicátých let. Automobily vyráběné v padesátých letech byly navíc finančně nedostupné pro většinu Evropanů. Hledalo se proto řešení v podobě úsporných malých vozidel, poskytujících proti motocyklu lepší ochranu cestujících před nepříznivým počasím a větší pohodlí.

Mototest Vespa GTS 125 Super Sport: Všechny krásy Itálie

V Itálii měl v sektoru malých automobilů dominantní postavení Fiat a jeho šéf Gianni Agnelli nestrpěl v Itálii přímou konkurenci. Vozítko Vespa 400 bylo navrženo v Itálii u firmy Piaggio, známého výrobce motocyklů a skútrů. Ve stejné době přišel na domácí trh malý Fiat 500 a proto bylo rozhodnuto vyrábět vozítko Vespa ve Francii. Firma ACMA (Ateliers de Constructions de Motos et Accessoires) byla založena v roce 1950 ve Fourchambaultu (Burgunsko) a od roku 1953 vyráběla skútry Vespa. Výrobu vozítka Vespa 400 zahájila v roce 1957 a veřejnosti jej představila poprvé 26. září 1957 na tiskové prezentaci v Monaku za účasti tří známých automobilových závodníků. I ve Francii však měla tvrdou konkurenci v podobě malých vozů Citroën 2CV a Renault 4.

Ještě menší než Fiat 500

Vespa 400 (foto) byla dvoumístná s prostorem za sedadly, který bylo možné využít pro zavazadla, ale vešly se tam i dvě malé děti. Horní část střechy se dala shrnout dozadu, podobně jako u Fiatu Topolino (1936–1955), kterému se Vespa dosti podobala. Dvoudveřové vozítko s rozvorem 1693 mm a skromnými vnějšími rozměry 2854 x 1271 x 1250 mm mělo samonosnou karoserii a „sebevražedné“ dveře otevírané proti směru pohybu. Okna dveří měla posuvná skla a malá trojúhelníková větrací okénka. Dveře měly plastové vnitřní výplně.

Dvanáctivoltová baterie byla umístěna v přední části vozu a byla přístupná po odstranění poklopu na přídi.

Sedadla měla jednoduché trubkové kovové rámy s látkovým čalouněním. Mezi sedadly byly umístěny páka ruční brzdy, startér a sytič. Řadicí páka byla na podlaze. Jednoduchá palubní deska (foto) měla před dvouramenným volantem rychloměr s kontrolkami nízkého stavu paliva, dálkových světel, dobíjení dynama a blinkrů. Před sedadlem spolujezdce byla umístěna schránka s otevíracím víkem. Dvanáctivoltová baterie byla umístěna v přední části vozu a náhradní kolo bylo uloženo pod sedadlem spolujezdce. Vespa 400 se prodávala ve verzích Lusso a Turismo, lišících se úrovní výbavy.

Jednoduchá palubní deska měla před volantem rychloměr s kontrolkami nízkého stavu paliva, dálkových světel, dobíjení dynama a blinkrů.

Dvoutaktní, vzduchem chlazený dvouválec

Zadní kola Vespy 400 poháněl zážehový, dvoudobý, vzduchem chlazený řadový dvouválec (foto) s objemem 393 cm³ (vrtání x zdvih: 63 x 63 mm). S kompresním poměrem 6,4:1 a karburátorem Solex měl nejvyšší výkon 13 k (9,5 kW) při 4350 min^-1 a točivý moment 27 Nm při 2200 min^-1. Později byla komprese zvýšena na 6,6 a výkon se zvedl na 14 k (10 kW). Motocyklisté byli u dvoudobých motorů zvyklí přimíchávat olej do benzinu k mazání motoru. Od léta 1958 měla Vespa samostatnou nádobku na olej s poloautomatickým dávkováním oleje do benzinu.

Vespa 400 měla všechna kola nezávisle zavěšená (vpředu příčné závěsy se stabilizátorem a vzadu náprava DeDion) a odpérovaná vinutými pružinami s hydraulickými tlumiči (foto). Ručně ovládaná třístupňová převodovka měla druhý a třetí stupeň synchronizovaný. Na některé evropské trhy se Vespa dodávala se čtyřstupňovou převodovkou. Bubnové brzdy s průměrem 171 mm se ovládaly hydraulicky. Vespa 400 měla pohotovostní hmotnost 360 kg a dosahovala maximální rychlost 80 až 90 km/h. Spotřebovala kolem pěti litrů benzinu na 100 km. Z klidu trvalo dosažení maximální rychlosti 25 sekund.

Vespa 400 měla všechna kola nezávisle zavěšená a odpérovaná vinutými pružinami s hydraulickými tlumiči.

Vespa 400 se ve Francii prodávala za 350.000 „starých“ franků a byla skoro o 25 tisíc levnější než větší Citroën 2CV. Nejvíc se jich prodalo v roce 1958 (12.130), potom pomalu výroba klesala (v roce 1959 na 8717), přestože cena postupně klesla až na 319.500 franků. Pohledné vozítko se totiž potýkalo s některými neduhy, například obtížným řazením, špatným odhlučněním a také vysokou spotřebou paliva (před úpravou karburátoru)..

Do konce roku 1961 bylo ve Fourchambaultu vyrobeno přibližně 34 tisíc vozítek Vespa 400. Firma ACMA ukončila svoji existenci na Silvestra 1962.