Volkswagen – Explore the north: V Lofotech bez hotelu

V severonorském přístavním městě Bodø na 67,3 rovnoběžce přibližně 130 km za polárním kruhem přebíráme na letišti naleštěné Volkswageny California vybavené pro dvoudenní pobyt. Po pár stovkách metrů vidíme odpolední trajekt. Do útrob lodi Finnmarken s osmi palubami a 254 kajutami pro tisícovku cestujících vjíždíme z boku. Je to zvláštnost proti běžným trajektům s obrovským vjezdem otevřenou přídí i pro kamiony. Finnmarken patří mezi třináct lodí, které pendlují po norském pobřeží od jižního Bergenu na sever kolem mysu Nordkapp až do Kirkenesu vzdáleného jen deset kilometrů od hranic s Ruskem.

Centimetrové přesnosti

Vjezd na plošinu uvnitř lodě, se kterou klesáme o patro níže na spodní palubu, vyžaduje velkou přesnost. Skoro to vypadá, jako by výtah pro vjezd automobilů do lodi už před sedmi lety plánovali přesně na Transporter T6. Chlapík z posádky lodě předpokládá šikovného řidiče. Sedm californií je naloděno bez jediného odření. První výhra.

V podpalubí zaparkujeme, vypneme tlačítkem alarm pro případ velkého houpání na vlnách, položíme klíčky od auta na přední stěrač (aby v případě nutnosti mohla posádka s auty pohybovat) a jdeme po schodech nahoru na palubu. S ostatními novináři například i z Izraele se shodujeme na tom, že nám připomíná palubu Titaniku, ale dál toto téma raději nerozvíjíme. Výjezd z přístavu lodí o délce cca 130 metrů těsně kolem několika ostrůvků nám bere dech.

Večerní vylodění

Čeká nás 4,5hodinová plavba. Lidé z Volkswagenu odhalují podrobný plán našeho kempinku včetně bezpečnostních zásad. Norové si svou zem přísně hlídají, takže zanechání odpadků či překročení povolené rychlosti trestají extrémně tvrdě.

Zbývají ještě dvě hodinky na přibližně stokilometrové plavbě, když tu se objevuje kapitán s pozváním, že naši malou skupinku provede po lodi. Úžasné. Vydáváme se za ním. Když nás na chodbách vidí ostatní cestující, trochu znejistí. Co se děje? Ve výrazu některých očí lze číst: Loď se asi potápí a kapitán si odvádí skupinku svých vyvolených k záchrannému člunu…

TEST VW Multivan PanAmericana – Stylovka, nebo užitkáč?

Nic takového se naštěstí neděje. Stoupáme sice lodí vzhůru k vrchní palubě se záchrannými čluny, ale nakonec míříme až na vrchol, kde se nachází velitelský můstek. Setkáváme se dvěma borci, kteří dokázali dlouhou loď protáhnout mezi ostrůvky jako nit do ucha jehly. Na plánku lodi se spínači hermetického uzavření jednotlivých komor lodi kontrolujeme, zda některé nejsou aktivované. Nejsou, vše je OK.

Míjíme šedesátou osmou rovnoběžku a blížím se do přístavu Stamsund na úchvatném souostroví Lofoty. Vyjetí z útrob lodi při večerním světle proběhlo opět bez jediného škrábance. Čeká nás 35kilometová trasa na severozápad napříč ostrovem na vyhlášené kempovací místo Unstad.

Čekání na polární záři

Zastavujeme pár desítek metrů od moře v nádherné zátoce obklopené ze tří stran horami s nejvyššími vrcholy kolem sedmi set metrů a mořem zpěněným překlápějícími se vlnami. Začíná příprava na spaní.

Po stisku tlačítka ovladače kempovací úpravy vybíráme zvedání střechy. Díky práci elektromotorů jen žasneme, jak se nám nad hlavou otvírá další prostor. Bereme připravený spacák, abychom po večeři a nejnutnější hygieně zabořili hlavu do měkkého polštáře. Na stejném ovladači aktivujeme elektrické topení, které bere proud ze dvou akumulátorů napájejících kromě vyhřívání také elektrické ovládání střechy. Dle doporučení volíme pátý z deseti stupňů vyhřívání. Na displeji se objeví údaj o stoprocentním nabití akumulátorů, takže by nás měla čekat noc se sladkými sny. Obloha je ale zatažená, proto polární záře jen velmi slabě prosvítá skrz souvislou vrstvu mraků.

Následuje barbecue na ohni rozdělaném v prohlubni plážového písku. S ostatními se domlouváme, že pokud někdo v noci třeba cestou na toaletu v přilehlém domě zahlédne polární záři, určitě ostatní vzbudí. Po příchodu do californie snižujeme intenzitu vytápění na čtyřku, protože při teplotě těsně pod bodem mrazu se nám jeví přetopená. Kontrolujeme také stav akumulátorů, které po tříhodinovém vydatném topení klesl jen na devadesát procent. Čeká nás tedy teplo až do rána.

Noc probíhá v klidu, nikdo venku nezačal křičet, že nás přišla navštívit polární záře v plné parádě. Máme však v záloze ještě jednu noc. Jak jsou na tom akumulátory po celonočním topení. Najdeme v menu ovladače jejich stav a žasneme nad osmdesátiprocentní kapacitou. Jednoduchým propočtem to znamená možnost strávit celý víkend v příjemně vytopeném voze i při teplotě pod bodem mrazu. Super!

Vodní překvapení

V ranním přílivu vln vidíme černé tečky. Později se dozvídáme, že jsou to australští surfaři, kteří přiletěli přes půl zeměkoule sem do Unstadu si pohrát s vlnami. Po výborné snídani nám stoupá sebevědomí a nabídku zkusit surfing ve vlnách téměř bezstarostně přijímáme. Když se Australané táhli takovou dálku, musíme to přece zkusit taky, probíhá nám hlavou. Že jsme úplní začátečníci, si přiznáváme, takže kamaráde opatrně. Neoprén však oblékáme již se smíšenými pocity, protože voda o čtyřech stupních se netváří příliš přátelsky.

Nakonec se ukáže, že teplota moře díky perfektnímu obleku vůbec nevadí. Spíše omezený pohyb v silném neoprénu a naprostá neznalost pohybu s prknem tvoří tak zákeřnou kombinaci, že se po deseti minutách potácíme z vody. Únavu a drtivou porážku od lámajících se vln však provází bouřlivá radost. V tomto surfařském ráji jsme zapustili kořínek.

Ledová jízda

Po umytí a převléknutí usedáme za volant, abychom po vrstvou ledu pokrytých silnicích ujeli 58 km. Pohání nás zážehový čtyřválec TSI o výkonu 150 kW spojený se sedmistupňovou dvouspojkovou převodovkou DSG a pohonem všech kol 4Motion. Luxusní varianta velmi rychle topí. Po pěti kilometrech už zastavujeme a stačí nám krátké rukávy.

Californie jsou obuté pneumatikami s hroty, takže i na ledu jedeme ve stylu ostatních automobilů - téměř jako po suchém asfaltu. Je trochu paradoxní, že v Norsku ani v zimě nejsou zimní pneumatiky přikázány, ale obutí s hroty je povolené od začátku listopadu do poloviny dubna. V severní polovině Norska jsou však hroty běžnou praxí. Nezřídka potkáváme ženy za volantem kamionu, který na čistém ledu jede sedmdesátkou a v zatáčkách jen lehce ubírá. Ve sněhových bariérách kolem silnice nevidíme ani náznak toho, že by někdo nezvládl řízení a vyjel ze silnice. Asi to tady umí.

TEST Volkswagen Caravelle 2.0 TDI (150 kW) – MPV, nebo autobus?

Šikovnost řidičů provází pečlivé uklízení silnic. Jakmile na trase začalo sněžit a na vozovce nebyl ani centimetr sněhu, hned potkáváme údržbu silnic, která pluží téměř neznatelné množství sněhu. Norské silničáře na rozdíl od českých asi sníh v zimě nepřekvapí, ani nikdo je pod záminkou úspor nedrží v garážích, dokud nenapadne pět centimetrů sněhu.

Po příjezdu do Henningsvaeru na východním pobřeží Lofot jsme pozváni na rybářskou loď. Přibližně dvanáctimetrové plavidlo podle majitele naloví s pomocí tří automatických navijáků denně až čtyři tuny ryb. Pro nás jsou však připravené klasické pruty se dvěma trojháčky s velkou třpytkou. Po hodině mírnějšího či intenzivního naklánění se všichni velmi rádi vracíme na pevnou zem. Sebou si neseme ryby, které jsme si nalovili na večeři. Prostě kempování jak má být.

Po opuštění lodi navzdory popolednímu času a absenci oběda (prozíravě naplánované lidmi z Volkswagenu) nikdo nemá zájem o jakékoliv jídlo, proto usedáme za volant a jedeme šestnáct kilometrů klikatým pobřežím na sever do Kleppstadu. Na parkovišti u zavřené restaurace (v zimě je v této oblasti téměř mrtvo) si již s chutí dáváme teplé párky s kečupem a kořením. Pěkně na „stojáka“ jako při kempování. Chutnají báječně.

Setkání s elektrikářem

Vydatně posilněni usedáme za volant. Po 54 km úchvatným pobřežím s několika mosty spojujícími jednotlivé ostrovy a tunely stavíme v přístavní kavárně, u které kotví replika vikinské lodě. Pokračujeme dál a hledáme opět pěkné místo na focení. Sjíždíme z pobřežní cesty nahoru k osamělému stavení. Jakmile zastavíme, vychází muž středních let. Čekáme, že mu budeme na jeho pozemku vadit a požene nás pryč. Naopak!

Máte pěkné auto, zdraví nás s úsměvem. Na oplátku mu předvádíme Californii včetně elektrického stahování střechy a odpovídáme na otázky. Chlapík je tak nadšený, že se okamžitě přiznává, že má také Volkswagen (T5) a jako služební auto Touareg. Ptá se na cenu v norských korunách, pak mu ale stačí částka v eurech. Pokud bychom byli prodejci, asi bychom si s příjemným chlapíkem plácli rukou. Ptáme se jej, čím že se v této krajině ryb a ropy živí. Jsem elektrikář, skromně doplňuje.

Rybí večeře

Po další šedesátce kilometrů kolem pobřeží a z něj vystupujících hor s výškou pět až osm set metrů vjíždíme na fjord Reine o délce jednoho kilometru. Čeká nás večeře z ryb nalovených lehce po poledni. Úpravu jídla za nás naštěstí provedli norští kuchaři, takže chuť je zaručena. Po celodenním cestování jsme již trochu unaveni, a tak osmikilometrová cesta do kempu v přístavním městě Moskenes ubíhá rychle.

Ještě kontrolujeme spotřebu benzinu za celou dvoudenní trasu dlouhou 233 km. Navzdory mrazu, častému zastavování, dobíjení akumulátorů pro noční topení a popojíždění s Californií k focení činila průměrná spotřeba jen 9,5 l/100 km. Příjemné pobývání s výborným tepelným komfortem i v noci a průjezd úchvatnou krajinou má majitel kemperu „za hubičku“.

Před spaním nastavujeme topení v californii jen na trojku. Celou noc je nám ve spacáku příjemně teplo. Po celonočním vyhřívání ubylo ze dvou akumulátorů jen deset procent kapacity a můžeme tedy takto topit zhruba čtyři pět dní. To však není možné, protože ráno v půl sedmé vyjíždíme z kempu na trajekt, který nás veze zpět do přístavu Bodø, kde se s velmi příjemnou kamarádkou Californií neradi loučíme.

Úspěšné postavení

Zájem o obytné vozy stoupá a značky Volkswagen Užitkové vozy se to týká dvojnásob. V loňském roce prodala 12.889 verzí California postavených speciálně pro volnost pohybu spojenou s možností přespání čtyřem dospělým osobám.