Toyota Eco Race 2025 na vlastní kůži: Být nerd se občas hodí, ale stačí to?
Nejeli jsme nejrychleji ani s nejnižší spotřebou, ale v jedné věci jsme konkurenci rozdrtili a jinou jsme měli usnadněnou zvykem práce s mapou či navigací. Poučení pro příště? Líp číst pravidla.
Ten výraz jste už určitě slyšeli, a možná v ne moc lichotivém kontextu. Ne každý se s nerdem chce bavit, protože jakmile někdo sáhne na téma, v němž je člověk nerdem, bývá těžké ho zastavit. Jenže pro některé oblasti lidské činnosti je jistá míra nerdovství potřebná.
Když jsem v brzkém čtvrtečním ránu startoval rumunský hybrid, ještě jsem netušil, že se mi zrovna v ten den bude mé nerdovství hodit. Rozespalým městem jsem dojel na start své etapy Toyota Eco Race 2025, kde na mě čekal třísetkoňový a plug-in hybridní Lexus RX 450h+. Když už mám závodit v čase, kdy většina lidí sotva vstává, budu to aspoň dělat v luxusu.
„Slot je tříhodinový, takže pojedeme reálně tak dvě a půl hodiny,“ myslel jsem si. S organizací orientačních jízd mám zkušenosti, ovšem zde jsem netušil, jestli dostanu do ruky souřadnice GPS, šipky, anebo cokoliv jiného, podle čeho eko-závod pojedeme. Klidně to mohla být jen trasa nastavená v navigaci; ostatně, navigátor se mi přihlásil na poslední chvíli a podle automobilky by nebyl problém jet sám. A to s papírovým šipkovým itinerářem, na jaký jsem zvyklý, hraničí s nemožností.
Chvíli před startem jsem dostal do ruky roadbook, v němž byly odbočky nakreslené sice šipkami, ale v mapě a bez vzdáleností. „To bude snadné,“ říkal jsem si a pustil se do kávy a koblihy, které nám Toyota přichystala.
O pár minut později už sedíme s navigátorem v měkkou kůží čalouněných sedačkách lexusu a za mávnutí vlajky vyrážíme. Navigace je díky způsobu vytvoření roadbooku opravdu jednoduchá – stačí si na displej vozu nastavit mapu s orientací na sever, která je pro mě standardní.
Elektřiny máme dost
Všímám si drobné, ale vítané novinky v ovládání palubních systémů. „Eurohlásítko“ rychlosti ISA se dá v RX (a možná i v dalších luxusech, ale ty jsme nezkoušeli) nově vypnout ikonkou v horní liště centrálního displeje, není už třeba to hledat kdesi hluboko v menu.
Cesta pokračuje; jedeme zatím stále na elektřinu – navzdory hmotnosti přes 2,2 tuny jedeme stále na elektřinu, elektromotory mají dohromady 236 koní a v baterii, která byla při startu plně nabitá, si vezeme 18,1 kWh – a protože součástí roadbooku je celková mapa trasy, jsem si téměř jist, že nám vystačí až do cíle.
A to i když si na nás organizátoři připravili špek – budeme se muset rozjíždět do prudkého kopce od prvního kontrolního bodu s první otázkou. Vystupujeme a hledíme na fotky detailů modelů Toyoty a Lexusu, jejichž jména máme určit.
Pět obrázků, pět otázek, pět správných odpovědí. Ne že bych si byl opravdu jistý u všech, jeden centrální displej jsem tipnul, ale tohle přeci musí zvládnout všichni, vždyť jsme motorističtí novináři a je to náš denní chleba, no ne?
Pokračujeme dál, většinou po hlavní, až k dalšímu kontrolnímu bodu. Nespěcháme, „Času je dost, slot má tři hodiny,“ říkám si a snažím se jet co nejvíc „na spotřebu“, co nejvíc plachtit. Přesto displej ukazuje vysoko přes 20 kWh/100 km. „No co, je to těžké auto,“ mávnu nad tím rukou.
Druhý kontrolní bod přichází s pěti textovými otázkami. Na většinu z nich našel správnou odpověď navigátor – včetně mírného chytáku, že hybridní systém Toyoty a Lexusu je sériově-paralelní, nikoliv jen paralelní. Běžně mu totiž říkáme paralelní, protože kola může pohánět spalovací motor i elektromotor, ale systém taky může fungovat tak, že spalovací motor vyrábí elektřinu a elektromotor následně pohání kola.
Není výhřev jako výhřev
Už však pokračujeme dál a v jedné z kolon zkoumáme auto. „Je fajn, že na vyhřívání zadního okna a ofuk čelního tu jsou tlačítka,“ říká navigátor – a mačká ten ofuk, čímž startuje spalovací motor. A ten, protože byl dosud studený, musí běžet několik minut. Krásný 100% podíl jízdy na elektřinu, který bychom jinak dokázali snadno udržet, tedy klesá k výsledným 94 procentům.
Poslední soutěž byla rozcvičkou – bojem s tlustým nabíjecím kabelem. Něco přes 15 sekund do momentu, co zapadl poslední zoubek zipu, považuji za fajn čas; až později z výsledkové listiny se dozvídám, že nejlepší zdaleka nebyl. To na rozdíl od výsledků vědomostních soutěží; dvakrát pět bodů z pěti nezískala žádná jiná osádka. Být nerd se vážně občas hodí.
Co jsme však v rámci našeho vozu nejlepší měli, bylo hybridní skóre, údajně klíčové kritérium hodnocení. Dosáhli jsme 83 ze sta bodů s průměrnou spotřebou 22,4 kWh/100 km. Přesto jsme nevyhráli. Hodnotil se totiž také čas dojezdu a ten jsme měli hodinu a sedm minut. Nejrychlejší osádka dojela za 48 minut – ale ani ta nevyhrála. Vítěz získal své místo s hybridním skóre 81, spotřebou 17,1 kWh/100 km a časem dojezdu 52 minut, byť nebyl ani v jedné soutěži nejlepší.
Nad způsobem hodnocení nebudu polemizovat; kdybych si lépe přečetl pravidla, věděl bych, že časový limit dojezdu do cíle je 1 hodina od startu. Stáhnout sedm minut by byla hračka. Kde se zlepšit, tedy vím a už se těším na příští ročník.
zdroj: Autorský text | foto: Marek Bednář/Auto.cz, Toyota | video: Auto.cz
