Zemřel Gianni Lancia, syn zakladatele italské automobilky
Gianni Lancia byl synem zakladatele továrny a bývalého jezdce Fiatu Vincenza Lancii. Světlo světa spatřil 16. února 1924 ve Fobellu nedaleko Turína. Automobilku převzal deset let po otcově smrti v roce 1947 jako čerstvě vystudovaný inženýr z univerzity v Pise. Bylo mu tedy pouhých třiadvacet let. Právě on byl strůjcem vstupu Lancie do formule 1, vedl její Scuderii. Konstruktérem zajímavého monopostu D50 s oddělenými nádržemi na bocích byl Vittorio Jano, který také šéfoval vývoji běžných modelů značky a byl strůjcem všech technických inovací. Gianniho zajímaly hlavně závody, pro které měl vášeň a o sériovou produkci se příliš nestaral. Na Velkých cenách jej bylo možné vidět buď v boxech, nebo v asistenčních kamionech spolu s mechaniky.
Kvůli tomu se nakonec Lancia krátkým účinkováním v nejvyšší kategorii motoristického sportu finančně vyčerpala. Když 26. května 1955 zahynul na Monze tovární pilot Alberto Ascari, zdrcený Gianni se nedobrovolně vzdal veškeré činnosti ve firmě a spolu s matkou Adele Miglietti odprodali podíly rodině Carla a Giampiera Pesentiů, majitelům skupiny Italcementi S.p.A. Dvojnásobný (a historicky poslední italský!) místr světa formule 1 vedl na lancii GP Monaka, ale havaroval při výjezdu z tunelu a spadl do moře. Přežil, ironií osudu však o čtyři dny později zahynul za nikdy nevysvětlených okolností při testu sportovního vozu Ferrari, který si vypůjčil od kolegy Eugenia Castellottiho. Právě Maranello veškerý materiál převzalo, aby se s upraveným monopostem stal Juan Manuel Fangio světovým šampionem v sezóně 1956. A víte, kdo zaznamenal největší úspěch Lancie ve F1? Shodou okolností právě Castellotti v Monaku 1955, kde dojel druhý. Přitom Ascari už při debutu nového vozu v Pedralbes 1954 zajel nejlepší čas v kvalifikaci i nejrychlejší kolo španělské Grand Prix.
D50 s dvouapůllitrovými (2489 cm3) celohliníkovými nepřeplňovanými vidlicovými osmiválci DOHC tak potenciál rozhodně měly, byly velmi rychlé. Jejich dvouventilové motory dávaly nejdříve 194, později 213 kW, krmily je čtyři karburátory Solex a měly pětistupňové převodovky u zadní nápravy. Pohonné jednotky byly umístěny vpředu šikmo k podélné ose monopostů, aby spojovací hřídel procházel vedle místa pro piloty Podvozek s rozvorem náprav 2280 mm a rozchodem kol 1294/1330 mm tvořil trubkový rám, zavěšení obstarávaly dvojité lichoběžníky vpředu a vzadu se nacházela náprava de Dion. Odpružení měla na starosti příčná půleliptická listová pera s vestavěnými tlumiči. Brzdy byly ještě bubnové. Umístění nádrží podélně mezi koly zvolil Jano nejen kvůli snížení odporu vzduchu, ale i proto, aby ubývající palivo neovlivňovalo jízdní vlastnosti během závodu. Špičkové stroje vážily 620 kg a dle použitých převodů a charakteru tratí se uměly rozjet na 285-300 km/h. Ze šestice postavených aut dodnes přežily dvě.
Ale zpět k osudům muže, který právě odešel. Giampiero Pesenti si vynutil Lanciův odchod z firmy, jeho sestry Anna Maria a Eleonora vyjednávaly o převzetí dokonce s Merceedesem a také se musely poroučet, noví majitelé nikoho z rodiny nechtěli v manažerských pozicích. Gianni Lancia poté opustil Evropu, přestěhoval se do Jižní Ameriky, konkrétně do Brazílie. Nakonec se vrátil na Azurové pobřeží do Saint-Jean-Cap-Ferrat, kde se také oženil. Poté zamířil do rodné Itálie. S automobilkou nesoucí jeho jméno už nechtěl mít nic společného. Zemřel ve věku 90 let a spočine v rodinné hrobce na hřbitově ve Fobellu vedle svého otce. Nekrolog uveřejnila 3. července v italském deníku La Stampa jeho choť, francouzská herečka Jacqueline Sassard.
