Americké vozy snů – Ford (2. část)

Po neobyčejně plodném období padesátých a šedesátých let, popsaném v první části tohoto článku, nastaly pro vozy snů značky Ford hubená léta. V letech 1967 až 1976 sice v Dearbornu připravili několik koncepčních studií (Python, Berliner, Techna, Estate, Prima), ty však nepřinesly žádné převratné nápady a brzy je pohltil zub času. V srpnu 1969 došlo k důležité události, když Lee Iacocca, hlavní manažer koncernu Ford, navštívil italskou karosárnu Ghia a dohodl spolupráci na stavbě prototypů a konceptů. Netrvalo dlouho a Ghia přešla zcela do vlastnictví koncernu Ford, stejně jako další italská karosárna Vignale. Ghia pak připravila řadu konceptů na bázi evropských Fordů, spolupracovala ale i s americkými stylisty.

Probe (1979 – 1985)

Pod dojmem otřesů způsobených energetickou krizí na začátku sedmdesátých let připravilo studio Ghia ve spolupráci s americkými stylisty sérii konceptů Probe I až V, které měly prověřit možnosti zvýšení aerodynamické účinnosti a snížení spotřeby budoucích sériových automobilů Ford. V srpnu 1979 představil Ford první studii z této série, dvoudveřové prosklené kupé Probe I se zakrytými zadními koly a přesně o rok později o něco civilněji pojatý čtyřdveřový vůz se splývající zádí Probe II.

Další ze série aerodynamických konceptů Probe s pořadovým číslem III z roku 1982 se velmi podobal sériovému Fordu Sierra, který se pak prodával i v USA pod názvem Merkur XR4Ti. Návratem k futuristickým tvarům se vrátila čtyřdveřová studie Probe IV (1983) s neuvěřitelně nízkým součinitelem odporu vzduchu 0,15. Výrazně tomu napomohlo zakrytí předních i zadních kol uretanovými membránami. Ještě lepšího výsledku dosáhl poslední koncept této série, čtyřmístný Probe V s posuvnými dveřmi a prosklenou kabinou. Udávaný součinitel odporu vzduchu 0,137 byl dokonce nižší než u proudové stíhačky F-16. Od roku 1988 převzalo název Probe sériově vyráběné kupé, hojně dovážené do České republiky jako ojetina.

design gm kabriolet losangeles2010 ford

Contour (1991)

Dalším, už čistě americkým konceptem se stal Contour, představený v roce 1991 na autosalonu v Detroitu. Britským časopisem Auto and Motor byl oceněn jako nejlepší výtvarná studie roku. Neobvyklé bylo příčné uložení řadového šesti nebo osmiválcového motoru, což umožnilo zkrácení motorového prostoru a prodloužení kabiny. Plastová karoserie byla upevněna na rámu z lehkých hliníkových profilů.

GT90 (1995)

Jako vzpomínku na úspěšný supersportovní vůz GT40 připravil Ford k 30. výročí jeho vzniku studii dvoumístného sportovního vozu GT90 s motorem V12 umístěným před zadní nápravou. Jeho neotřelé tvary se staly revoluční, neboť se staly průkopníkem pojmu edge design. Ostrými zlomy a trojúhelníkovými plochami na karoserii připomínal bombardér Stealth. Vůz s rozměry 4470 x 1963 x 1140 mm měl karoserii z uhlíkových kompozitů upevněnou na hliníkovém rámu. Zadní spoiler měl stavitelný úhel náběhu a pod podlahou byl umístěn štít zlepšující aerodynamiku. Udávaná maximální rychlost byla 378 km/h. Plánovaná výroba omezené série 100 kusů se neuskutečnila.

design gm kabriolet losangeles2010 ford

Indigo (1996)

Ještě dravější tvary měla dvoumístná studie Indigo, připomínající svým názvem známý závodní okruh v Indianopolisu, resp. závodní sérii IndyCar. Ze dvou postavených kusů byl pouze jeden plně funkční. Poháněl jej hliníkový šestilitrový vidlicový dvanáctiválec vzniklý spojením dvou sériových motorů Duratec V6. Jeho výkon (320 kW) postačoval k dosažení maximální rychlosti 273 km/h.

Indigo dostalo otevřenou karoserii klínového profilu s koly zakrytými jen tenkými blatníky. Přední spoiler se směrovými ukazateli byl zakotven v blatnících, hlavní světlomety byly umístěny ve zpětných zrcátkách (z centrálního xenonového zdroje se k nim přivádělo světlo optickými kabely). Zadní spoiler v barvě karoserie přemosťoval černý kryt motoru, zakončený čtyřmi výfuky. Na vývoji spolupracovala firma Reynard, výrobce známých závodních vozů.

Synergy 2010 (1996)

Futuristický koncept vozu střední třídy Synergy 2010 měl naznačit směr, jakým by se měly vydat vozy pro 21. století. Vůz poháněl hybridní systém složený z malého vznětového motoru s objemem jednoho litru, setrvačníku, elektrického generátoru a čtveřice elektromotorů umístěných v hlavách kol. Vzhledem k nízké hmotnosti vozu (díky použití lehkých konstrukčních materiálů jen 1000 kg) a vynikající aerodynamice (součinitel odporu vzduchu 0,20) postačoval poměrně malý výkon motoru.

Design se opět vyznačoval ostrými hranami a průniky ploch (koncept New Edge). Boční dveře bez středového sloupku se otevíraly proti sobě a usnadňovaly tak nastupování do vozu. Vůz vznikl jako příspěvek k partnerství Velké trojky (GM, Ford, Chrysler) pro novou generaci vozidel, iniciovanému vládou USA. Již brzy uvidíme, jak se představy Forda o rodinném automobilu pro rok 2010 splnily.

24.7 (2000)

Se zcela novým pohledem na konstrukci automobilů přišla trojice studií kombi, kupé a pickupu, nazvaná nezvykle 24.7. Název je odvozen z faktu, že vůz tohoto zaměření by měl sloužit 24 hodin denně a 7 dní v týdnu. Všechny tři vozy měly shodné rozměry a koncepci vycházející z platformy evropského Focusu, prodloužené o 50 mm. Záměru vytvořit čistě užitkový automobil byl podřízen jednoduchý design všech tří vozů. Kombi mělo boční dveře bez středových sloupků, otevíraná proti sobě a vzadu nahoru výklopné dveře, zasahující výrazně do střechy vozu. Třídveřové kupé bylo určeno hlavně pro městský provoz a na nákupy, takže mělo poměrně velký zavazadlový prostor. Nejvšestrannější byl pickup s otevřeným ložným prostorem za čtyřmístnou kabinou.

EX Concept (2001)

Studie EX Concept, připomínající autokrosové speciály a představená jako obvykle v Detroitu, měla vyjádřit odlišný přístup ke konstrukci vozů SUV (Sport Utility Vehicle). Základem konceptu byl tuhý rám z chrom-molybdenových trubek, nesoucí vpředu umístěný čtyřlitrový šestiválec (276 kW/375 k) pohánějící všechna kola. Krycí panely karoserie byly kompozitové. Dvojice sedadel s dobrým bočním vedením byla opatřena čtyřbodovými ochrannými pásy. Sedadla byla vyrobena z materiálu odolávajícímu rozmarům počasí. Nastupování do vozu usnadňoval sklopný přístrojový panel a volant. Vůz dlouhý 3537 mm a široký 1930 mm měl pohotovostní hmotnost 1179 kg.

Forty-Nine (2001)

Koncept kupé Forty-Nine se stal poctou klasickému a ve své době převratnému modelu, který začal Ford vyrábět v roce 1949. Černé kupé s prosklenou střechou se stalo senzací detroitského autosalonu NAIAS 2001 (North American International Auto Show). Základem studie byla podlahová plošina nového Thunderbirdu s motorem 3,9 V8 (výkon 185 kW/251 k), umístěným podélně vpředu a pohánějícím zadní kola.

Čisté, jednoduché tvary karoserie připomínaly tzv. custom cars, tedy vozy s upravenými karoseriemi a zvýšeným výkonem. Forty-Nine měl vpředu kruhové světlomety s vysokou intenzitou svítivosti a vzadu koncová světla ve tvaru úzkých proužků LED diod. V jednoduchém a elegantním interiéru se samostatnými klubovkovými sedadly procházel středem vozu dlouhý dělicí panel. O rok později se koncept Ford Forty-Nine objevil v Detroitu jako kabriolet.

GT40 (2002)

Další připomínkou slavné historie značky Ford byla koncepční studie supersportovního kupé GT40. Tentokrát měla osvěžit vzpomínky na slavné čtyřnásobné vítězství vozů Ford GT40 na 24 h Le Mans. Vůz vzbudil na Detroitském autosalonu 2002 mimořádnou pozornost a proto bylo rozhodnuto vyrobit ve spolupráci s několika specializovanými firmami malou sérii těchto skvělých vozů pod názvem Ford GT (2003).

427 (2003)

Koncept velkého sedanu Ford 427 si vypůjčil číselný název z hodnoty objemu (v kubických palcích) oblíbených vidlicových osmiválců, používaných v šedesátých letech, například v modelu Galaxie 500 XL nebo LTD. Studii z roku 2003 ale poháněl sedmilitrový motor V10 (437 kW/590 k). Podle slov viceprezidenta koncernu Ford pro design J. Mayse měl tento robustní sedan vypadat bez jakýchkoliv pochyb americky, detaily a jednoduchými liniemi měl ale připomínat evropské luxusní vozy.

Příď vozu zdobily tři vodorovné lišty z leštěného hliníku spojující obdélníkové hlavní světlomety. Stejné lišty byly použity také ve spodní části přídě mezi vzduchovými vstupy k chlazení kotoučových brzd. Poměrně vysoké boky vozu kontrastovaly s nízkými bočními okny. Celkový dojem podtrhovala velká pětipaprsková kola z lehkých slitin a čalounění interiéru černou kůží.

Shelby Cobra a Shelby GR-1 (2004)

Koncepční studie roadsteru Ford Shelby Cobra z roku 2004 měla připomenout slavné Cobry konstruktéra Carolla Shelbyho z šedesátých let. Vycházela ze sériového provedení kupé Ford GT, ze kterého byl použit prostorový rám a zavěšení kol, ale motor V10 s hliníkovým blokem (445 kW/605 k) se přemístil dopředu. Ve snaze o úsporu hmotnosti neměl koncept boční okna, kliky dveří, stěrače a zpětná zrcátka (ty nahrazovaly tři kamery na zádi vozu a monitor na přístrojové desce).

design gm kabriolet losangeles2010 ford

Carroll Shelby se osobně zúčastnil návrhu dalšího konceptu superautomobilu Ford Shelby GR-1 (zkratka GR znamenala Group Racing). Kupé se splývající zádí mělo karoserii z leštěného hliníku, křídlové dveře a dvoumístný interiér v závodním stylu. Motor V10 s objemem 6,4 litru a podvozek z Fordu GT byly stejné jako u konceptu Shelby Cobra. Dokonalé chlazení motoru zajišťovaly otvory na přídi, kapotě a na bocích vozu. Sportovnímu vzhledu pomáhala dvanáctipaprsková hliníková 19palcová kola s pneumatikami Goodyear Z.

Fairlane (2005)

Konceptem Fairlane zabrousili Fordovi návrháři do oblasti minivanů, které jsou v USA velmi oblíbené. Název, používaný u modelů Ford už od padesátých let, pochází od rodinného sídla zakladatele firmy Henryho Forda Fair Lane v Michiganu, které bylo proslavené mimořádnou elegancí a smyslem pro detaily. Podle výkonného ředitele pro design Petera Horburyho se koncept Fairlane pokusil o nový přístup k řešení vozů tohoto typu. Vedle praktičnosti a funkčnosti se kladl důraz i na vzhled a určitou míru exkluzivity.

Interiér konceptu Fairlane poskytoval na třech řadách sedadel dostatek prostoru pro šest cestujících. Hlavně u druhé řady se komfort blížil business třídě dopravních letadel. Exteriér se pyšnil vysokou přídí se třemi vodorovnými lištami z nerezové oceli, které se pomalu stávají typickým znakem velkých fordů. Výšku boků opticky zmenšovaly čtyři prolisy na dveřích, otevíraných proti sobě. Zadní dveře bylo možné otevřít zleva i zprava a navíc šlo vyklopit nahoru skleněnou část. Třílitrový motor Duratec V6 poháněl přes šestistupňovou automatickou převodovku všechna čtyři kola.

Reflex (2005)

Koncept malého sportovního automobilu Reflex (délka necelé 4 m) měl zajímavý způsob dieselelektrického pohonu. Vznětový motor Duratorq z evropské Fiesty (40 kW/55 k) poháněl přední kola a v případě potřeby jej doplnil elektromotor pohánějící zadní kola. V hlavních světlometech a koncových svítilnách byly zabudované solární panely, dobíjející akumulátory Li-Ion. Sluneční články na střeše sloužily k pohonu ventilátorů, určených k chlazení interiéru při parkování v horku. Dveře se vyklápěly vzhůru proti směru jízdy. Na zadní sedadlo se vešel jeden dospělý nebo dvě děti. Úsporný pohon a velká 20palcová kola s malým valivým odporem zajišťovaly nízkou spotřebu paliva (3,62 l/100 km).

Mustang by Giugiaro (2006)

Skutečnou lahůdkou mezi Fordovými dream cars byl Mustang karosovaný Fabriziem Giugiarem, synem slavného Giorgetta Giugiara, Zakladatele studia Italdesign. Poprvé byl vystaven na autosalonu v Los Angeles 2006 pod názvem Ford Mustang by Giugiaro. Oranžové kupé s dlouhou kapotou a krátkou zádí mělo prosklenou střechu, spojenou s čelním a zadním oknem do jediného skleněného dílu, pohlcujícího ultrafialové záření. Dveře se otevíraly směrem dopředu a nahoru po vzoru Lamborghini Diablo. Vůz dostal přeplňovaný motor V8 4,6 l s výkonem 368 kW (500 k), vycházející ze závodního Mustanga FR500C.

Interceptor (2007)

Američané mají zřejmě stále slabost pro svoje velké svalnaté vozy (muscle car) z padesátých a šedesátých let. Další připomínkou těchto zlatých časů je koncept velkého sedanu Ford Interceptor, postavený na prodlouženém podvozku typu Mustang. Zadní kola poháněl motor Ford Racing Cammer 5.0 V8 (294 kW/400 k), schopný provozu na ethanolovou směs E-85. Hlavní designér Andreas Nilsson zřejmě vycházel při návrhu karoserie z konceptu Ford 427 z roku 2003. Koncept měl opět vyšší boky a nízká boční okna ve stylu Chrysleru 300. Jednoduchá přední maska má v rozích dvojice úzkých světlometů, uspořádaných nad sebou a tři široké vodorovné lišty. Tmavomodrý, 5120 mm dlouhý vůz s 22palcovými koly působí opravdu reprezentačně. Pozadu nezůstal ani interiér s neobvykle tvarovaným volantem (obdélník se zaoblenými rohy) a čtyřmi samostatnými sedadly.

Airstream (2007)

Zatím posledním přírůstkem do rodiny dream cars značky Ford je studie crossoveru Airstream, inspirovaná legendárními americkými obytnými přívěsy stejnojmenné značky. Tyto aerodynamické přívěsy s nýtovanou karoserií z leštěného hliníku jsou v Americe velmi oblíbené a často jich můžete vidět v kempech pohromadě desítky. Zajímavě tvarovanou karoserii Airstreamu zdobí oranžově orámovaná okna různých tvarů. Kromě dveří řidiče usnadňuje přístup do vozu nahoru výklopná stěna na pravém boku a víko na zádi.

design gm kabriolet losangeles2010 ford

Vozidlo je poháněno trakčními elektromotory na obou nápravách. Elektrickou energii získává z akumulátorů Li-Ion a vodíkových palivových článků Ballard. Na prvních 40 km jízdy se počítá s akumulátory dobíjenými z běžné rozvodné sítě a dalších 320 km dojezdu zařídí palivové články, zásobované vodíkem z tlakových nádrží. Poměrně velký vůz s rozměry 4699 x 2004 x 1793 mm dosahuje příznivé spotřeby, odpovídající benzinovému ekvivalentu 5,7 l /100 km.

Na letošním autosalonu v Detroitu sice Ford nepředvedl žádné nové koncepty (jen loňský Interceptor a Airstream), ale jistě se již dopředu můžeme těšit na nové důkazy invence amerických návrhářů.