Mercedes-Benz 230 - 280 SL - klasik zvaný pagoda

O tři roky později byl objem zvětšen na 2,5 litru (250 SL) a posledním členem této řady se stal v roce 1968 typ 280 SL s motorem 2,8 litru.

Dříve než se pustíme do popisu historie tohoto typu, osvětlíme si systém značení vozů Mercedes-Benz. Je známou skutečností, že třímístná čísla znamenají zaokrouhlený stonásobek objemu motoru v litrech. Označení SL vzniklo původně z německého „sehr leicht,“ tedy velmi lehký. Když se ukázalo, že vozy SL nejsou až tak velmi lehké, začala firma Mercedes-Benz prezentovat tuto zkratku jako „sport leicht.“ Všechny tovární podklady i symboly na zádi vozů uvádí mezeru mezi číslem a písmeny SL, proto se budeme tohoto značení držet i v tomto článku.

Po ukončení výroby čtyřválcového roadsteru 190 SL a šestiválce 300 SL Roadster (výroba kupé skončila již v roce 1957) začal na jaře roku 1963 vyjíždět z bran továrny Mercedes-Benz v Untertürkheimu (předměstí Stuttgartu) úplně nový model 230 SL. Proti svým předchůdcům dostal hranatější karoserii bez typických vodorovných výstupků na blatnících (očních víček). Hladká boční linie se zvýšenou zádí a velkým prosklením prozrazovala, že vůz neztratil nic z elegance svých předchůdců. Výšku boků opticky snižovala dvojice chromovaných lišt mezi podběhy kol. Vůz se tím z boku zdál delší, než ve skutečnosti byl (428,5 cm).

Od začátku se typ 230 SL dodával s plátěnou stahovací střechou nebo pevnou odnímatelnou střechou (hardtop). Při pohledu zepředu bylo na první pohled patrné neobvyklé konvexní zakřivení horního rámu předního okna a z něj vycházející tvar pevné a plátěné stahovací střechy. Toto neobvyklé stylistické řešení se střechou nižší ve středu než na bocích dalo vozu přezdívku „pagoda,“ podle japonské (nebo také čínské) chrámové architektury s prohnutými střechami. Design hardtopu si nechal patentovat tehdejší šéf vývoje firmy Mercedes-Benz Béla Barényi.

Interiér a sedadla měly standardně vinylové potahy, na přání mohly být kožené. Jednoduchá přístrojová deska byla prakticky převzata ze sedanů, včetně vysoké „kapličky“ s rychloměrem a otáčkoměrem, jak ji známe již z typu 190 SL. Zde se ale mezi oba kruhové přístroje vklínil svislý indikační panel s řadou kontrolek.

SL modely se většinou dodávaly v dvousedadlovém provedení s volným prostorem pro zavazadla za sedadly. Existovala i verze 2+2 se dvěma malými nouzovými sedátky v prostoru za předními sedadly. Sem se ale vešly jen malé děti, neboť místo pro nohy bylo velmi omezené. Rám předního okna byl zesílen, takže mohl sloužit jako ochrana při převrácení vozidla, ale jen v kombinaci s nasazenou pevnou střechou.

Technika Made in Germany

Typová řada s interním označením W113 dostala zpočátku do vínku řadový šestiválcový motor ze sedanu 220 SE, jehož zdvihový objem byl převrtaný na 2306 cm³. Vpředu uložený motor s rozvodem OHC a nepřímým vstřikováním paliva Bosch poháněl zadní kola přes čtyřstupňovou plně synchronizovanou převodovku (na přání čtyřstupňovou automatickou). Výkon motoru 110 kW (150 k) umožnil vozu přiblížit se maximální rychlosti 200 km/h (zrychloval z nuly na 100 km/h za 10 s).

Výborné jízdní vlastnosti zajišťoval podvozek tvořený podlahovým rámem svařeným s karoserií a pomocným rámem pro motor a závěsy přední nápravy. Přední kola byla nezávisle zavěšena na příčných lichoběžnících, zadní náprava byla kyvadlová s podélnými suvnými rameny. Pérování zajišťovaly vinuté pružiny s teleskopickými tlumiči u všech kol. Vůz se i při vysokých rychlostech choval klidně a spolu s výbornými brzdami (vpředu kotoučovými) zajišťoval bezpečnost posádky.

Větší objem, stejná rychlost

V roce 1966 se začal vyrábět model 250 SL, u kterého byl prodloužen zdvih motoru (objem se tím zvýšil na 2496 cm³) a klikový hřídel byl uložen v sedmi ložiskách (u typu 230 SL měl klikový hřídel jen čtyři ložiska). Zvýšení objemu vedlo k příznivějšímu průběhu krouticího momentu, maximální rychlost se ale díky vyšší hmotnosti nezměnila. Kromě většího motoru dostal vůz kotoučové brzdy na zadní kola a na přání pětistupňovou manuální převodovku ZF. Vůz s motorem 2,5 litru se vyráběl jen krátce, prakticky jen do konce roku 1967 (poslední kusy se doprodávaly ještě v roce 1968).

Dalšího zvýšení objemu motoru se Mercedes W113 dočkal v roce 1967 u typu 280 SL (2778 cm³). Výkon motoru tím stoupl na 127 kW (necelých 173 k) a maximální rychlost na 205 km/h. Úspory hmotnosti se dosáhlo použitím hliníkových slitin na dveřích, víku kufru a kapotě motoru. Karoserie zůstala opět prakticky beze změn, jen nárazníky dostaly svislé sloupky a krytky směrovek pod světlomety byly předpisově oranžové.

První Pinifarinův Mercedes

Pouhý rok po spuštění výroby Mercedesu 230 SL představila na Pařížském autosalonu 1964 věhlasná italská karosárna Pininfarina krásné kupé, vycházející z modelu 230 SL. Tovární design tohoto vozu (navrhl jej Paul Bracq, který začal pracovat ve službách Mercedesu v roce 1957) se totiž nesetkal s jednoznačným obdivem, hlavně kvůli střeše ve stylu pagody. Pininfarina, respektive jeho mladý americký designér Tom Tjaarda, se proto pustili do alternativního řešení.

V zadání se předpokládalo použití standardního podvozku 230 SL, zachování původního interiéru, předního okna, světlometů a masky. Tjaarda doufal, že by jím navržený vůz mohl nahradit sériový 230 SL, studie byla přitom určena pro německého podnikatele Springera (někdy se mu říkalo Springer Pagoda). Na výstavě se vůz představil ve stříbrné barvě, připomínající závodní „stříbrné šípy“ Mercedesu. Pozdější majitelé jej pak přelakovali nejdříve černou barvou a pak ještě červeným lakem. V současné době je ale opět stříbrný.

Proti původní „pagodě“ se výrazněji změnila hlavně střecha s novým zadním oknem a zadní část vozu s jinými koncovými světly. Od předních světel k zadním probíhal charakteristický obloukový prolis s nejvyšším bodem ve středu bočního profilu vozu. Na pařížské výstavě se vůz setkal s příznivým ohlasem, ale do sériové výroby se nakonec nedostal a zůstal v jediném, dnes velmi ceněném, exempláři.

Sportovní role

Mercedes-Benz 230 SL sice nebyl svojí velikostí a hmotností ideální sportovní automobil, ale přesto se uplatnil i na sportovním poli. Hned při prvním startu v roce 1963 s ním zvítězil Eugen Böhringer v rallye Spa-Sofie-Liége, nazvané Marathon de la Route. V témže roce vyhrál v Argentině a v následujícím roce několik dalších závodů cestovních vozů (například v Brands Hatch a Zolderu). Dnes je jeho zrestaurovaná §1963_230SL_Boehringer „pagoda“ vystavena ve stuttgartském muzeu firmy Mercedes-Benz. Pagodu si oblíbila i řada známých osobností, například formulový jezdec Stirling Moss.

Mercedesy 230 až 280 SL se vyráběly 8 let v následujících počtech:

Celkem tedy vzniklo necelých 49 tisíc vozů této řady. Posledních 113 vozů 280 SL vyrobených v roce 1971 vystřídal nový typ s interním kódem §1971_350SL W107, konkrétně modely 280 SL, 350 SL, 380 SL, 450 SL a 560 SL. Sága sportovních vozů Mercedes-Benz řady SL pokračovala dál a dočkala se dnešních dnů.

Hlavní technické údaje: