Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Mercedes F 100: Adaptivní tempomat, udržování v jízdním pruhu... V roce 1991!

Aleš Dragoun
Diskuze (3)
Koncept F 100 překypoval už na počátku 90. let minulého věku důmyslnými nápady. Řada z nich se uplatnila v sériové výrobě, některé po několika letech, jiné později.

Tempomat s udržováním bezpečné vzdálenosti, udržování jízdy v pruhu, xenony místo potkávacích světel, telefon s rozpoznáváním hlasu, přední pohon, šestiválec, který k pohonu potřebuje vodík. Ne, tentokrát nebude řeč o novince, „plynové výbojky“ už přece takřka odvál čas... Na North American International Auto Show v Detroitu debutoval koncept Mercedesu. Opravdu nikoli letos, nýbrž před 27 lety, v roce 1991. Proč právě v USA? Spojené státy představovaly nejdůležitější exportní trh s odbytem 13 % roční produkce, konkrétně 78 tisíc vozů...

Inovativní minivan

Nesl název F 100. Nebyl nijak krásný, ale nevznikl proto, aby si odnášel vavříny z nějakých prestižních soutěží elegance. Tady šlo o prezentaci inovací v oblasti bezpečnosti, designu, řízení, ergonomii a komfortu, budoucí techniky, která se určitě dostane do sériových aut. A další léta ukázala, že tenhle vizionář s trojcípou hvězdou oblečený do hávu MPV měl pravdu.

Minivany bohužel umírají ve prospěch SUV, ale tehdy samozřejmě měly ještě obrovský tržní potenciál. Daimler-Benz očekával zvyšující se poptávku po těchto praktických autech.

I vodíková dnes máme, byť vznikají v omezených sériích. Na vývoji funkčního konceptu spolupracovaly společnosti MBB, AEG-Telefunken a Dornier, všechny patřily tehdejšímu Daimler-Benzu.

Karta i navigace

Z dalších vychytávek, kterým byl F 100 vybaven, je třeba jmenovat bezklíčkový vstup dovnitř s kartou, elektrické ovládání zrcátek, sedaček a volantu, nastavení se právě ukládalo na čipovou kartu, která si jej pamatovala, stačilo ji jen zasunout do příslušného slotu. Dále optickou multiplexní palubní síť místo měděné kabeláže, satelitní navigaci, jediný samočinný přední stěrač, který se díky čidlu na jinak obřím čelním skle spustil, když začalo pršet a zvládl otřít skoro celou plochu, telefon s tlačítky na volantu, systém zabraňující kolizím, či dnes povinné monitorování tlaku v pneumatikách, mimochodem typu run-flat dodaných Continentalem. Většina prvků však není běžným standardem ani v současnosti. Pravda, fax v době internetu používá málokdo a osobní počítače se za ty skoro tři dekády poněkud vyvinuly., ten uvnitř byl navíc nainstalován pevně, nešlo jej vyjmout.

Přední křídlové dveře se otáčely a vyklápěly spolu s částí podlahy i střechy, kam zasahovaly, stačilo se jich dotknout. Při omezeném prostoru se uměly otevřít tak, aby nepoškodily vedle stojící vozidlo. Když se zavřely, naopak zafungovala mechanická blokace ve třech bodech. Zadní byly tradičně posuvné, ale v tom pomáhaly servomotory stejně jako vpředu, takže manipulaci bez problémů zvládlo i dítě. Stejně tak je dovíraly. Střední sloupky zcela chyběly. Viditelnost podporovalo bohaté prosklení a nastupování a vystupování tak bylo naprosto perfektní.

Vysunutý řidič

Dovnitř se vešlo pět lidí, ale vpředu seděl pouze řidič, jeho sedadlo bylo umístěno centrálně, třeba jako v později v McLaren F1, nebo studii BMW Z13, ovšem ne že by supersport a třídveřový hatchback trojcípou hvězdu nějak kopírovaly... Prioritu představoval co nejlepší výhled osoby za volantem a samozřejmě také bezpečnost. Tehdejší výzkumy navíc ukazovaly, že průměrná obsaditelnost osobního automobilu se pohybuje mezi 1,2 a 1,7 lidmi „na palubě“, dvě třetiny jízd pak řidič podnikal sám.

Konfigurace kabiny byla tedy nestandardní: 1+2+2, přičemž druhá řada sedadel byla umístěna na bocích karoserie, třetí naopak u sebe mezi koly. Náročnost všech systémů vyžadovala přísun elektrické energie. Částečně jej pokrývaly solární články zabudované do střechy s plochou více než dvou metrů čtverečních a produkcí zhruba 100 W.. F 100 používal i „prahlídač“ mrtvých úhlů a radary vpředu i vzadu, které pomáhaly zmíněnému chytrému tempomatu a udržovaly vůz ve zvoleném pruhu. F 100 byl také vybaven zadní kamerou.

Na centrálním barevném displeji se zobrazovaly veškeré jízdní údaje včetně stavu nádobky ostřikovače, ale i informace o v blízkosti jedoucích vozidlech. Obrazovka používala ještě „osmdesátkovou“ katodovou trubici místo dnes běžných křemíkových displejů. Koncové reflektory tvořily průhledné hranolové lišty coby světelné vodiče, uměly měnit i barvu v závislosti na požadované funkci, tedy červenou, bílou, případně oranžovou. Zadní stěrač byl diskrétně ukryt pod střešním spoilerem,

Koně vpředu

Pohonný systém byl vybrán z několika druhů. Inženýři Daimler-Benzu experimentovali s různými řešeními, nakonec zvolili klasiku s vnitřním spalováním (doba elektrická měla teprve přijít), ovšem na výše vzpomínaný vodík. Zážehový vidlicový šestiválec s rozevřením devadesáti stupňů měl objem 2,6 l a výkon 143 kW (194 k) a byl spojen s automatickou převodovkou, které stačily pouhé tři stupně, což je ze současného pohledu naopak „doba kamenná“. Další data si ve Stuttgartu nechali pro sebe a nikdy je nezveřejnili, protože nebyla důležitá.

Přední pohon, tehdy u Mercedesu opravdu nezvyklý, zdědil i koncept „čtyř aut v jednom“ Vario Research Car (VRC, 1995). Do série jej však přinesla až o další dva roky později první generace třídy A W168. Obě nápravy od sebe dělilo obřích 2950 mm, celkové rozměry 1450 kg těžkého vozu činily 4869 x 1785 x 1530 mm (délka, šířka, výška). Podvozek měl sendvičovou podlahu a hydropneumatické odpružení, které Daimler-Benz používal již dříve, začal s ním u kombíků na zadní nápravě, udržovalo samočinně světlou výšku. V případě čelní srážky motor sklouzl dolů pod cestující a neohrozil tak jejich nohy. Tuto konstrukci automobilka uplatnila o šest let později u „áčka“.

Spousta elektroniky v produkci

Dešťový snímač se v produkční podobě u Mercedesu představil v roce 1995 ve W140, xenony tenkrát dostala „masařka“ W210, rozpoznávání hlasu Linguatronic, telefon a fax o další rok později v „mamutovi“, karta Keyless Go následovala v osmadevadesátém u třídy S W220, inteligentní tempomat Distronic a monitorování tlaku v pneumatikách debutovaly v sezóně 1999 u kupé CL C215, stejně jako ovládání telefonu tlačítky na volantu. Střechu se solárními kolektory měl Maybach 62 v roce 2002, vylepšené radary Distronic Plus a Brake Assist Plus (BAS) zamířily do produkce počínaje letopočtem 2005 včetně elektrické parkovací brzdy (třída S W221) a hlídání mrtvého úhlu a udržování v jízdním pruhu v S-Klasse téže generace, odvozeném kupé C216 a E W212 před devíti lety.

Vzácný prototyp uchovává firemní muzeum Daimleru. Byl prvním konceptem z řady F (Forschung, německy „výzkum“), následovaly F 200 Imagination (1996), F 300 Life Jet (1997), F 400 Carving (2002), F 500 Mind (2003), F 600 Hygenius (2005), F 700 (2007) F 800 Style (2010), F 125! (2011) a F 015 Luxury in Motion (2015).

Aleš Dragoun
Diskuze (3)
30. 1. 2018 19:18
Re: Citam si citam
I já dávám :yes: , opět kvalita. Pokud si mám dnes vybrat mezi tímto článkem (i když historie) a naprostou aktualitou, jako třeba že ojetá Tesla poletí na Mars jako závaží místo kusu betonu, tak mám jasno. ;-)

Za článek děkuji a doufám, že pan Dragoun zde vydrží co nejdéle. :-)
Avatar - wakantanka
30. 1. 2018 18:48
Citam si citam
a vyborny clanok na ozivenie spomienok. Jasny, zrozumitelny, strucny. Vyborna praca Ales Dragoun. :-)