To nejlepší ze škodováckého muzea. Škoda 720. Nejhezčí škodovka z dob socialismu
Na začátku sedmdesátých let byla nabídka mladoboleslavské automobilky AZNP notně omezená, od roku 1973 čítala jen model 100 a odvozené kupé 110 R, které doplňovala dodávka 1203. Nebyla to však chyba vedení Škodovky, které se po konci 1201 chtělo vrátit do střední třídy. Připravovaná Škoda 720 ale bohužel po několika odkladech realizována nebyla.
Na automobilu se začalo pracovat v polovině šedesátých let, a to pod označením NOV II, nový osobní vůz (NOV I byla Škoda 1000 MB). Zpočátku se ladilo, jakou koncepci novinka bude mít. Jestliže tehdy nová 1000 MB měla v té době moderní koncepci vše vzadu, pro vůz střední třídy se jednoznačně počítalo s klasickou koncepcí, tedy s motorem vpředu a pohonem zadních kol. Krátce se ale konstruktéři zabývali i myšlenkou „vše vpředu,“ využívající otočení hnacího ústrojí 100 MB o 180°, která nicméně v tehdejších podmínkách nebyla realizovatelná, nebylo na ní jak vzít potřebné komponenty.
Dva roky po začátku prací vznikl první funkční vzorek auta s typovým označením Škoda 720. Jednalo se o čtyřdveřový automobil se splývavou zádí navržený Josefem Brokešem, karosářem z Kvasin, který byl poháněn nově vyvíjeným čtyřválcem o objemu 1498 cm3. Z designérského pohledu ale návrh moc nenadchnul, a tak v roce 1968 následoval druhý automobil s označením Škoda 720, tentokrát s hranatou karoserií od Jana Žáčka.
Šlo už nikoliv o fastback, ale o sedan, ani tento prototyp se ale nelíbil. I kvůli atypicky tvarované přídi se mu dokonce hanlivě přezdívalo „Žáčkovy boudy.“ Přesto vzniklo hned pět prototypů s jeho designem, vedle sedanů také kupé a kombi.
Mezitím se pracovalo na navázání přeshraniční spolupráce, konkrétně s italskými karosárnami. Zpočátku se jevila možnost kooperace s Vignale (nakonec s ní spolupracovala Tatra), na ní ale nebyl dostatek devizových prostředků. Volné finance se našly až v roce 1969, spolupráce však nebyla navázána s Vignale, ale studiem Italdesign, nově založenou společností tehdy teprve třicetiletého Giorgetta Giugiara, který předtím získával zkušenosti u Bertoneho. Oficiálně byla kooperace podepsána 8. května 1969.
Italské designérské středisko se následně stalo autorem nejspíš nejhezčí škodovky z dob socialismu. Giugiaro navrhl elegantní sedan s kulatými světlomety, jehož detaily později použila Škoda 742 (stodvacítka). Práce přitom šly nadmíru rychle, už 30. srpna 1969 byl prototyp s Giugariovým designem dokončen. Doba od prvotních nákresů, přes makety, po funkční vůz tak trvala jen několik měsíců. Později následovaly i návrhy dalších karosářských variant, kupé a kabrioletu, jak stanovovala podepsaná spolupráce. Pod jejich kapotami se objevovala zážehová patnáctistovka, nebo dvanáctistovka (odtud zamýšlené obchodní označení Škoda 1200, respektive 1500).
Bohužel ne tak rychle jako práce šlo schvalování výroby. Původní plány počítaly se zahájením produkce v roce 1973 v Mladé Boleslavi (sedan), kombi se téhož roku mělo začít vyrábět ve Vrchlabí a o rok později mělo následovat kupé produkované v Kvasinách.
Už na začátku sedmdesátých let se ale plány odsouvají. Vedení AZNP konstatuje, že kvůli nejasné budoucnosti se příprava projektu zpomaluje, a to nejen přímo v automobilce, ale také u dodavatelských firem. V roce 1970 je tak zahájení sériové výroby najednou nejméně pět let daleko, pokud projekt nepodpoří nejvyšší místa.
A to se stane, protože v dubnu 1971 vláda rozhodla, že projekt Škoda 720 převezmou tehdy ještě neexistující Bratislavské automobilové závody (BAZ), zatímco AZNP se mělo zaměřit na spolupráci s východoněmeckými výrobci, na projekt společné „modulární“ techniky pro menší vůz s pohonem předních kol. Zamýšlená továrna, dnes patřící Volkswagenu, tehdy ještě nestála, vzniknout měla v rámci snah o industrializaci Slovenska, která byla spojená s nastupující dobou normalizace. Původně měla v licenci produkovat nějaké auto ze západu (Peugeot 305, nebo Alfa Romeo 1750), tehdejší plány počítaly se vznikem až 150.000 aut ročně.
K tomu ale nakonec nikdy nedošlo, protože už o rok později bylo zase všechno jinak. V listopadu 1972 vláda přijala usnesení „O realizaci rozvoje výroby osobních automobilů v ČSSR“, které znamenalo ukončení dalšího vývoje Škody 720. Důvodem byl nejspíše nedostatek finančních prostředků pro tak nákladný projekt, rozhodlo ale i to, že BAZ měly tehdy do fungující továrny ještě opravdu hodně daleko.
A tak nakonec vzniklo jen asi 15 exemplářů nikdy nerealizované Škody 720. První (720 FV), fastback navrženým Brokešem se do dnešních dnů patrně nedochoval. To platí také pro většinu z pětice vozů s Žáčkovým designem (720 I-1 až 5). Hovoří se jen o stále existujícím kombi, které však už dávno není v originálním stavu, v průběhu let se měnil jeho lak i přední maska.
Naopak vozů s Giugiarovým designem dodnes „žije“ několik, však jich také vzniklo nejvíce, devět. První dva sedany nesly označení 720 ID (1, respektive 2), jejich karoserie totiž byla postavena v Itálii, následující čtyři vozy už měly karoserii postavenou u nás, proto nesla jméno 720 AD (1 až 4), což byly sedany a kombi. Pátým bylo kupé, neboli 720 Fastback, poslední dva už byly zase sedany – 720 OP. Tyto dva „opakované prototypy“ byly už postaveny v Bratislavě, v později zamýšleném místě výroby.
Světle modrý sedan z Bratislavy je dnes v depozitáři mladoboleslavského muzea Škody, další červené sedany jezdí v Česku i na Slovensku. Dochovalo se také červené kupé, pravidelně vystavované v brněnském Technickém muzeu, naopak vůbec první kousek s italskou karoserií ukončil svoji kariéru už v listopadu 1971. V rámci testování byl zničen při bariérové zkoušce.