Tajemství okruhu Fiorano: Příběh slavné testovací dráhy Ferrari

Nedílnou součástí světa Ferrari nejsou jen supersportovní auta, rudé monoposty Formule 1 nebo třeba věrní fanoušci „tifosi,“ ale také slavný testovací okruh Fiorano. Jeho jméno je sice mezi automobilovými fanoušky dobře známý pojem, však dal i název jednomu z maranellských aut (599 GTB Fiorano), detaily o něm ale zná jen málokdo. A tak si pojďme připomenout jeho příběh.

La Pista di Fiorano leží poblíž Maranella, nedaleko sídla automobilky. V dnešní podobě má 2,997 kilometru, přičemž má celkem 12 zatáček, které simulují vybrané zákruty jiných okruhů, na nichž se jezdí Formule 1. Okruh tvoří velkou nepravidelnou osmičku (trať se kříží), přičemž detaily jednotlivých zatáček vám na přiloženém videu osvětlí španělský závodník Fernando Alonso, bývalý jezdec stáje Ferrari ve Formuli 1:

Střídání různého typu zatáček (rychlých i pomalých) je výhodné pro vývoj vozidel, protože pečlivě otestuje jejich brzdy, podvozek i další systémy vozu, a to i za působícího vysokého přetížení. A to je u supersportovních a závodních aut dost důležitá věc.

Okruh byl slavnostně otevřen v roce 1972, jeho počátky ale můžeme datovat už do šedesátých let. Tehdy Enzo Ferrari koupil pozemky pro budoucí trať ležící nedaleko jeho fabriky. Expanze firmy včetně jejího závodního oddělení totiž znamenala, že vývojářům už nestačilo testovat auta na okolních silničkách a nedalekém okruhu v Modeně. Ferrari se tak rozhodl vybudovat vlastní testovací dráhu, na níž by to měla formulová stáj doslova co by kamenem dohodil. A blízko to měl i sám zakladatel slavné automobilky, protože kroužící vozidla na trati mohl sledovat ze svého domku.

Video: Kimi Räikkönen předvádí úžasnou jízdu s Ferrari F12berlinetta na okruhu Fiorano

Nové zatáčky i moderní technika

S postupujícími léty však bylo jasné, že okruh přestává potřebám Ferrari vyhovovat a je nutné ho modernizovat. V devadesátých letech došlo i ke změně samotné podoby trati, kdy ji nejprve v roce 1992 obohatila nová šikana, aby o čtyři roky poté byla změněna i zatáčka na konci cílové rovinky. Pomalý oblouk nahradil rychlejší.

Hlavně ale bylo modernizováno samotné zázemí. Dnes je okruh vybaven záplavou senzorů pro zisk různých telemetrických dat, nechybí tu ani velká kluzná plocha. V roce 2000 tu byl nainstalován i speciální zavlažovací systém, který pomocí získané dešťové vody může zalít celou trať. Vývojáři tak mohou jezdit i na mokru, aniž by muselo pršet. Voda kropící trať je přitom shromažďována zpět, aby ji bylo možné využít i příště.

Spolu s tím se měnilo také okolí okruhu. Původní jednoduché garáže nahradily budovy s moderními konferenčními místnostmi, přibyl i heliport pro exkluzivní návštěvy. Jednotlivá místa poblíž trati pak byla pojmenována po nejslavnějších jezdcích spjatých se světem Ferrari. Nechybí tu tak Via Tazio Nuvolari (jezdil za Alfu Romeo, když v ní působil Enzo Ferrari), Via Alberto Ascari nebo Via Gilles Villeneuve. Své místo tu samozřejmě má také Michael Schumacher, a to hned náměstí, tedy „Piazza.“

A v průběhu let se také změnila funkce autodromu. Od založení ji po několik desetiletí hojně využívala formulová stáj Ferrari pro vývoj svých monopostů, jenže pravidla šampionátu F1 omezující testování v průběhu roku znamenala zkouškám nových formulí konec. V důsledku toho se tu dnes prohánějí leda tak starší Formule 1. Přesto má Fiorano spoustu využití a dodnes je hojně používáno. Testují se tu závodní auta Ferrari a hlavně ta sériová. Často tu probíhají také různé akce, jako výukové jízdy a prezentace nových aut, ať už pro zákazníky značky nebo pro novináře.

Muzeum Ferrari roste a otevírá nové prostory i výstavy

Co však podle všeho zůstává stejné, jsou sousedí stěžující si na hluk z tratě, kteří se snad najdou kdekoliv na světě. Návštěvníkům (třeba novinářům), kteří do Fiorana vyrazí, bývá proto doporučováno, aby v určitých pasážích nejeli naplno a nerušili tak okolí hlasitým výfukem daného auta. K přísným protihlukovým limitům jako u okruhu v Mostě tu ale nejspíš nedojde, na to je trať až příliš spjata s městem.

Kdo je nejrychlejší?

La Pista di Fiorano si za 45 let svého fungování vybudovalo takovou pozici, že fanoušci značky vždy s napětím očekávají, jaký čas zde nový model značky zajede. Čas na Fioranu je pro ně mnohdy důležitější než též hojně sledovaný čas na Severní smyčce Nürburgringu, a to přestože lze srovnat jen s jinými maranellskými vozy. Vždyť auta jiných výrobců (až na výjimky, třeba v podobě Maserati) sem mají vstup zakázán, tedy alespoň pro oficiální měření času. Věříme, že v rámci konkurenčního srovnání zde vývojáři Ferrari jistě podrobně zkouší i vozy jiných automobilek.

Z oficiálních časů každopádně víme, že nejrychlejším sériovým automobilem ve Fioranu zůstává hybridní hypersport Ferrari LaFerrari, který v roce 2015 okruh objel s časem 1:19,7. Následuje F12tdf (1:21) a 812 Superfast (1:21,5). To ale nejsou ty vůbec nejrychlejší časy, ty samozřejmě zajely speciály F1, dokud zde mohly pravidelně testovat. Michael Schumacher se ve Fioranu pravidelně dostával pod magickou minutu, absolutním rekordem je čas 0:55,999 s monopostem F2004, navrženým Rossem Brawnem a Rorym Byrnem. Rychlé jsou samozřejmě i okruhové speciály, třeba FXX-K hlásí čas 1:14.