Toyota CX-80: Takto si Japonci představovali v roce 1979 městské auto budoucnosti

Japonská Toyota se stejně jako jiní výrobci věnovala vývoji nejrůznějších konceptů aut blízké budoucnosti - a činí tak dodnes. Lidem, kteří se na nich podílejí, umožňuje taková práce vzdálit se od striktních zásad a přivést k životu svoje sny a plány. Na studie se ale časem zapomíná, pokud nejsou k vidění v muzeích a nedostaly se do sériové výroby, případně nebyly předobrazem nějakého produkčního modelu. A do Japonska to přece jen máme trochu z ruky.

V sedmdesátých letech minulého věku ještě nebyly na pořadu dne městské elektromobily, i když sem tam se objevovaly též. Auto do hustého provozu světových metropolí muselo být poháněno menším spalovacím motorem, ale také nesmělo moc vážit. Designéři si libovali ve tvaru klínu. Dnes by ploché a ostré hranaté tvary neprošly - už jen příď musí splňovat normy a při případné srážce s chodcem mu ublížit co nejméně...

Pro masy

Na autosalonu v Tokiu na rozhraní října a listopadu 1979 představila Toyota studii CX-80. Ta právě prezentovala vizi malého auta do města, japonské megapole byly přeplněny už tehdy. A nejen ty, i západoevropské a americké. Kabinu musel mít takový vůz co nejprostornější, proto se motor usadil moderně v přídi a napříč. Cestující tak neomezoval žádný středový tunel s klubovým hřídelem k zadním kolům a podlaha mohla být zcela plochá.

Co Toyota umístila pod kapotu, nezveřejnila ani tenkrát a současné zdroje rovněž mlčí, technika byla zahalena tajemstvím. A vlastně není ani příliš důležitá. Auto však muselo mít vynikající manévrovatelnost, být mrštné a ovladatelné. Nešlo o sporťák, vysoká maximální rychlost ani akcelerace jaksi nejsou ve městě na pořadu dne. A auto mělo být co nejlevnější, aby si jej mohli koupit i úředníci, či dokonce dělníci, prostě široké vrstvy obyvatelstva. O tom, že nesmělo zruinovat peněženky majitelů náklady na pohonné hmoty, se není třeba příliš rozepisovat.

Vidět a být viděn

Toyota zvolila moderní karoserii hatchbacku, CX-80 byla přesně 3,5 m dlouhá, 1,55 m široká, ale pouhých 1,25 nízká. Podvozek měl rozvor 2,3 m. Pravda, na zadních sedadlech mnoho místa pro nohy nebylo, jak ukazují fotografie. Ale kdo jezdí po městě ve více než dvou lidech? Kanárkově žlutá barva měla své opodstatnění - auto bylo v provozu lépe vidět. Z dnešního pohledu reprezentuje tehdejší populární hudbu - stačí se podívat jen na hranaté světlomety umístěné přímo na prudce skloněné kapotě, které disponovaly trojicí asymetricky situovaných parabol. Chytře do nich tvůrci vkomponovali i chladicí mřížku. Nepřipomíná vám to diskotéky? Popová taneční hudba tenkrát neminula ani ostrovní císařství.

Toyota Fun-Vii v Tokiu: Toyota už ví

Boky pod vysoko umístěnými skly jsou rozdělené černými vložkami, ty byly ale transparentní, aby posádka viděla ven. Taková konstrukce byla zvolena také pro větší bezpečnost při bočních nárazech. Řidič, který seděl samozřejmě vpravo, neboť v Japonsku se jezdí po opačné straně silnice, měl jedinečný výhled, neboť A-sloupky se nenacházely v rozích, posunuly se taktéž do boků.

Digitál

Šedá, černá a výrazná žlutá dominovaly vnějšku i vnitřku. Pohodlné a na tu dobu anatomicky tvarované sedačky dostaly bezpečnostní konstrukci s ochranným rámem, ale nelze si nevšimnout černých teleskopických pružin v něm umístěných. Také potahy byly vyrobeny z levné látky. Počítalo se však s tím, že osoby na palubě budou trávit více času nejen ve městě, ale i na dálnici, takže jistě vyznávala určitou kvalitu. Řidič sedící za volantem bez tradičního středu, vlastně jen jakési obruče, měl v dosahu ovládání audia i klimatizace. Kontrolky byly umístěny na bocích v „satelitech“, podobně jako u soudobých citroënů. Zmíněná absence středového tunelu znamenala použití samočinné převodovky ovládané tlačítky. Nic, co bychom z moderních vozů neznali, že? Stejně jako digitální přístroje, i když grafika za tu dobu notně pokročila.

CX-80 nebyla až tak na hony vzdálená sériové výrobě, i když umožnila konstruktérům a designérům popustit uzdu fantazii. O tom, proč se jí nedočkala, můžeme pouze spekulovat, ale jistou úlohu v ní sehrály i nejednoznačné reakce veřejnosti. Přitom 23. ročník autosalonu v Tokiu navštívilo od 1. do 12. listopadu 1979 přesně 1.003.100 lidí. Náležitě však demonstrovala myšlenky i představy toho, jak měl vypadat městský kompakt blízké budoucnosti. A ztělesňovala ducha své doby.