Abarth 1000 GT Spider Pininfarina (1964): Malý sporťáček s motorem vzadu zůstal jediný
Malé sporťáky dnes skoro vymizely, ale bývaly třešničkou na dortu ve výrobních programech mnoha automobilek. K italskému Fiatu se hodily náramně. Některé však spíše jen demonstrovaly um ladičů a karosářů…
Itálie je Mekkou sportovních vozů a v 60. letech minulého věku to platilo několikanásobně. Vyráběl se jich tam bezpočet od nejmenších velkosériových po drahé supersporty. A pak tu byla ještě smečka karosářů a ladičů, kteří dokázali vytvořit opravdu něco extra.
Firmu Abarth založil v roce 1949 původem Rakušan Karl Albert Abarth, nechal si poitalštit křestní jméno na Carlo. Turínská firma začínala výrobou výfuků, později přišly na řadu závodní vozy a tuningové sady pro běžná auta. V 60. letech Abarth ještě nebyl v majetku Fiatu, jeho speciály včetně těch závodních vycházely i z jiných značek (Porsche, Simca). Turínské vozy ovšem hrály v jeho nabídce prim. Malá auta velkovýrobce ze severu Itálie (přesněji Piemontu) navíc tehdy vyznávala koncepci „vše vzadu“. A s motory uměla firma se štírem ve znaku opravdová kouzla!
Litr se dvěma vačkami
V úpravách motorů z Fiatů 600 se dostala až k objemu takřka jednoho litru (982 cm3) díky vrtání 65 a zdvihu 74 mm. Kapalinou chlazené řadové čtyřválce OHV sloužily hlavně k závodění. V „berlinách“ 1000 TC Corsa, šílených cesťácích s karoserií šestistovky měly na začátku vývoje 85 koní (62,5 kW), na jeho konci na přelomu 60. a 70. let i 112 koní (82 kW). Ale zůstal jim rozvod OHV.
Tehdy měl premiéru i větší Fiat 850, ale jeho motor byl stále evolucí původních čtyřválců 633 a 767 cm3 ze 600 a 600D. Abarth však už v roce 1964 tříložiskový agregát, který měl mimochodem s 850 shodné vrtání válců, předělal na rozvod DOHC. Dvouventilová technika mu však zůstala. Objevil se v půvabném spideru 1000 GT, který „oblékla“ slavná karosárna Pininfarina.
Až stoosmdesátkou
V jeho případě byl pochopitelně umístěn opět podélně v zádi, o čemž svědčily dvě řady žeber na víku motorového prostoru. Nabídl 69 koní (51 kW) v 6400 otáčkách při kompresi zvýšené na 11,5. Karburátor Weber 30DIC stačil jediný. Pochopitelně bez jakéhokoli dopingu, ale drobnému sporťáčku to stačilo k dosažení 180 km/h. Není divu, vážil opravdu nicotných 635 kg. Agregát poháněl samozřejmě zadní kola (aut s motorem vzadu a předním pohonem v historii mnoho nebylo) přes čtyřstupňovou přímo řazenou převodovku. Závodní abarthy měly i „pětikvalty“.
Podvozek pocházel právě z novotou vonící osmsetpadesátky, takže měl ve srovnání s 600 lehce natažený rozvor, místo dvoumetrového 2027 mm. Na zadní nápravě stačily bubnové brzdy, vpředu byly ale kotouče Girling. Třináctipalcová elektronová kola od sebe dělilo vpředu 1158 a vzadu 1212 mm a obouvala pneumatiky šířky 145 mm. Malý dvoumístný, jen 3780 mm dlouhý spider s jedním párem dveří zaujal i tvary. V nízké přídi měl dva páry kulatých světel Ciarello, vše kryl jediný skleněný prvek, který autu propůjčil elegantní a futuristický vzhled.
Bez čelního skla a střechy
Čelní sklo chybělo, suploval jej jeden z nejvýraznějších rysů vozu: větrný štítek jako u závodních vozů, pochopitelně pokračoval i nad dveřmi. Pás byl skleněný, nikoli z plastu a poskytoval takřka panoramatický výhled. Záď byla zvýšená, před motorem se nacházela palivová nádrž na pouhých 27 litrů benzinu, spider průměrně spálil asi 8,5 l na stovku kilometrů. Byl 1500 mm široký a jen 1080 mm nízký.
Kokpitu s červeným koženým čalouněním dominoval tříramenný sportovní volant s dřevěným věncem, řízení bylo mimochodem šnekové. Střecha chyběla, posádka tak byla zcela vystavena povětrnostním vlivům a rozmarům počasí. Prostě minimalistický sporťák bez zbytečností. Testy v aerodynamickém tunelu odhalily součinitel odporu vzduchu 0,4.
Zranitelný
Spider, který mohli obdivovat v premiéře návštěvníci autosalonu v Turíně 1964, bohužel zůstal v jediném exempláři. Zkrátka klasické stylistické cvičení. Společnosti Pininfarina a Abarth ani o malosériové výrobě neuvažovaly. Samozřejmě, takové auto by bylo opravdu drahé, cenu základního Fiatu 850 by překročilo několikanásobně. Ale na druhou stranu je to škoda, pravděpodobně by se nějaký ten zájemce o tuhle stylovku určitě našel…
Vizuální přitažlivost stříbrného vozu měla jednu nevýhodu, byl snad až příliš zranitelný při případných drobných kolizích, hlavně pak zepředu. A samozřejmě do běžného provozu naprosto nepraktický, ale koho to zajímalo? Na spider navázalo v roce 1965 1000 Coupé Speciale s podobnými stylistickými prvky, které dále rozvíjely původní motiv, ale o něm zase někdy jindy.
U Pininfariny byli odhodláni posouvat hranice automobilového designu a spojovat formu a funkci revolučním způsobem, který dokázal vizuálně ohromit. Hýřili tvarovou kreativitou i inovacemi a pozoruhodný Abarth 1000 GT Spider zůstává jedním z takových příkladů. Rozhodně neztratil půvab ani po šedesáti letech.
Abarth ožil
Fiat koupil Abarth až 31. července 1971 a přetvořil ho ve svoje závodní oddělení. Zpočátku jej vedl slavný konstruktér motorů Aurelio Lampredi. To původní se štírem koupil Enzo Osella, v další dekádě se pokoušel o úspěch ve formuli 1. „Placky“ této značky vznikají dodnes a jsou velmi úspěšné hlavně na evropských kopcích. A Abarth Fiat nejdříve degradoval na značku sady spoilerů a dalších doplňků, aby jej posléze v novém miléniu opět oživil.
Originál byl sice jen jeden, ale model spideru 1000 GT v měřítku 1:43 vyráběl Spark.
Zdroje: Classic Concept Cars, Carfolio, Wikipedia, Stellantis Media, Auto World Press, Wikipedia, FCA Heritage, TouringCarRacing.net, Carrozzieri Italiani, Automobile-Catalog.com, UniqueCarsAndParts.com.au, CarsAddiction.com, story-cars.com, Carstyling.ru, bildata.dk, picclick.it, Auta5P
Foto: Pininfarina
