Byla prvním automobilem Benzova tříkolka? Jistě, ale… konstrukčně mnohem sofistikovanější vozidlo vzniklo ve Francii ještě o dvanáct let dříve. Pochopitelně jej poháněl parní stroj. Respektive rovnou dva.
Za první automobil v dějinách je všeobecně považována tříkolka Karla Benze z podzimu 1885, slavný „Patent-Motorwagen“. Následovala ji Daimlerova „Motorkutsche“ se čtyřmi koly. Jenže Benzův první výtvor byl pro praktické použití příliš křehký a vlastně ani neměl nádrž, palivo se lilo přímo do karburátoru. I když jej vynálezce až na kola, která si objednal, postavil sám v dílně. Gottlieb Daimler s Wilhelmem Maybachem pak „jen“ motorizovali kočár firmy Wilhelm Wimpff & Sohn, nejednalo se o kompletně jejich vlastní dílo.
Jenže paroloď je také loď a jak začínala železnice, když vagóny přestali po kolejích táhnout koně? Proč tedy silniční vozidlo poháněné parním strojem není považováno za automobil? Éra motorů s vnějším spalováním začala prokazatelně Cugnotovými tříkolkami z přelomu 60. a 70. let 18. století. Následovali další vynálezci – v Anglii se proháněly desítky parovozů. Jenže pak před nimi museli chodit muži s rudými praporky a nesměly se pohybovat rychleji než chodci. Což znamenalo prakticky zadušení dalšího vývoje. První parovůz na evropském kontinentě postavil Čech Josef Božek (1815). „Ďáblův vynález“ se objevil i za Atlantikem. Elektromobily protentokrát nechám stranou…
Když se proti zpravidla obřím supícím silničním obludám postavilo anglické lordstvo, přišla na řadu Francie. A řeč nebude ani o pokusech s plynovými motory Étienne Lenoira (beztak se narodil v Lucembursku a později získal belgické občanství), ani o Édouardu Delamare-Debouttevillovi. V zemi galského kohouta totiž žil muž, který hned svým prvním výtvorem předběhl automobilový vývoj minimálně o půl století. Bez přehánění. Začínají-li však příslušné encyklopedie Benzem a Daimlerem (a že takových je!), jeho jméno v nich nenajdete. Měl smůlu, všechna jeho vozidla totiž poháněly parní stroje. Jmenoval se Amédée Bollée.
Samouk
Celým jménem Amédée-Ernest Bollée se narodil 11. ledna 1844 v Sainte-Croix v departementu Sarthe v rodině zvonaře Ernesta-Sylvaina Bolléeho z Le Mans. Byl jeho nejstarším synem. Otec na konci 60. let 19. století vážně onemocněl a každodenní provoz podniků převzali potomci. Dva bratři dostali na starost výrobu vodních čerpadel, respektive větrných turbín. Amédée vedl slévárnu zvonů. Ale táhlo ho to jinam… V roce 1867 viděl poprvé na pařížské výstavě parní „silniční lokomotivu“. Po skončení francouzsko-německé války (1871) si v továrně zařídil vlastní dílnu.
V roce 1873, tedy ve svých devětadvaceti letech dokončil své první silniční motorové vozidlo. Postavil ho z velké části vlastníma rukama po večerech. Měchy mu v kovárně tahala mladá manželka, když děti usnuly. Samouk musel vše objevovat znovu metodou „pokus-omyl“, čtyřicet, padesát let staré vynálezy anglických konstruktérů byly dávno zapomenuty.
Poslušná
Na rozdíl od mohutných parních dostavníků a „silničních vlaků“ se s tímto výtvorem dalo snadno jezdit, byl lehce ovladatelný a uspokojivě rychlý. Při troše dobré vůle se dá nazvat prvním osobním automobilem světa. Dostal jméno „L'Obéissante“ (Poslušná). To však vymyslel tehdy šestiletý synek Amédée. „Měli bychom mu říkat Poslušná, když tak pěkně tatínka poslouchá.“
Začátky však nebyly jednoduché. Klučina si poznamenal do deníku: „Konečně dýmá! Mám z něho trochu strach, protože ventily se zvedají s velkým rámusem. Ale nakonec potlačuji strach a naskakuji k otci do vozu. Z dílny vyjíždíme bez cukání, zahýbáme vpravo a míříme na pařížskou silnici. Ale po pěti stech metrech už nám dochází pára. Otec se zlobí, že uhlí nestojí za nic a posílá mne do nedalekého krámu koupit dva nebo tři pytle šišek. Tlak v kotli stoupá a my jedeme dál. Ale po chvilce zase stojíme. Pára se sykotem někudy uniká. Otec říká, že prorazilo těsnění. Nevím, co to je, ale zvědavě ho pozoruji, jak sundává z hlavy svůj plstěný sváteční klobouk, chvíli váhá a pak jej nožem páře a z jeho dna vyřezává podložku velkou jako dlaň. Co tomu asi řekne maminka, až se vrátíme?“
Podvozek, řízení… a volant
Na rozdíl od pozdějších primitivních „vehiklů“ s výbušnými motory šlo o stroj konstrukčně vyspělý. Bollée použil nezávislé zavěšení na všech čtyřech kolech! Odpružení pochopitelně obstarávala listová pera, na menších předních kolech celoeliptická, na větších zadních půlelipsy.
„Poslušná“ byla také vybavena volantem, byť ve vodorovné poloze. Ten ovládal eliptické pastorky, na které se navinovaly řetězy a ty pak natáčely dvojité rejdové čepy předních kol. Tak Bollée vyřešil přesné řízení. Nechal si ho zaregistrovat, předchozí patent Němce Georga Lankenspergera z roku 1806 už vypršel. Kolem volantu navíc umístil další ovládací prvky. Změna převodového stupně probíhala „jezdcem“ umístěným mezi ozubenými koly. Díky možnosti řazení zvládla i dvanáctiprocentní stoupání, byť velmi malou rychlostí.
Dvě parní véčka
Pohon obstarávala dvojice malých vidlicových dvouválcových parních strojů s devadesátistupňovým rozevřením. Prameny uvádějí výkon maximálně 20 koní (14,7 kW), ale není zřejmé, zda jde o celkový, či nikoliv. Každý byl umístěn u jednoho zadního kola, měly jen společný přívod páry. Bollée tak nemusel prodlužovat rozvor a zvyšovat podlahu. Kotel s komínem se pochopitelně nacházel taktéž vzadu za místy pro řidiče a pasažéry.
L‘Obéissante připomínala z dnešního pohledu spíše malý autobus, ale existovala i mnohem větší parní silniční vozidla. Vážila značných 4800 kg. „Na palubu“ se vešlo celkem dvanáct lidí. Nastupovalo se výhradně zepředu, k tomu sloužily dva schůdky a dvířka. Neměla žádná okna, proti nepřízni počasí chránila střecha a záclonky na bocích. Vzhledem k umístění poháněcí soustavy nebylo třeba kapoty. Zaujalo okrasné „zábradlí“ kolem takřka celého vozidla, cestující mohli totiž využít prakticky celou plochu.
A to mohlo uhánět až čtyřicetikilometrovou rychlostí! Běžná cestovní rychlost se pohybovala kolem třicítky, průměr pak činil nějakých 18-19 km/h. Zásoba 380 litrů vody stačila na maximálně 25 kilometrů jízdy, akční rádius tedy nebyl bůhvíjaký. Spotřeba uhlí nepřesáhla 2,5 kg/km.
Povolení k jízdě
26. března 1873 požádal Amédée Bollée prefekta departementu Sarthe o povolení svůj „lokomobilní vůz“ provozovat na veřejných silnicích. Měl v plánu cestovat až do Paříže, ale tady mohutně řehtal úřední šiml. Byrokracie byla pomalá, administrativních postupů mnoho…Musel žádat o příslušný „glejt“ v každém z devíti krajů zvlášť a připojit i přesnou trasu. Co kdyby se pod skoro pěti tunami náhodou propadly mosty? Jednou dokonce patřičného úředníka svezl, aby jej přesvědčil, že jeho stroj je bezpečný.
Poslední písemné svolení dostal až 26. srpna 1875 od tehdejšího francouzského ministra veřejných prací Eugèna Caillauxe. Vystudovaný železniční inženýr měl určitě pro vynálezce pochopení. Ten ale musel složit i řidičskou zkoušku, kterou jistě zvládl s bravurou.
Z Le Mans do Paříže
9. října 1875 vyrazil z Le Mans do Paříže. Cestu dlouhou 230 kilometrů urazil za 18 hodin, pochopitelně i s nutnými zastávkami pro doplnění uhlí a vody a také na hranicích departementů. Na každých jej očekával místní zástupce Úřadu pro mosty a komunikace, pochopitelně potřeboval podepsat další papír a zkontrolovat vůz… Pauzy se protáhly i na čtyřicet minut.
Nejel samozřejmě sám, doprovázeli ho hlavně členové rodiny: otec, jeden z bratrů, manželka a švagrová. Dochované snímky z cesty zachycují ve voze celkem sedm lidí, ale parní kotel pochopitelně také potřeboval obsluhu. Posádka navíc prohlížela cesty, zda je „automobil“ opravdu neničí.
76 pokut
Jeho příjezd do metropole měl značný a vesměs kladný ohlas, co na tom, že dorazil v noci? O patřičnou publicitu se postaral tisk. Takže ulice byly i přes pokročilou hodinu plné zvědavců. Oba motory „Poslušné“ běžely pravidelně a tiše, což ostře kontrastovalo se zkušenostmi té doby. A nejen těmi kolejovými. Bollée dále narážel na byrokratická omezení. Tehdy platný zákon o silničním provozu tak nějak nepočítal s dopravou pomocí „vozů bez koní“, takže konstruktér a řidič v jedné osobě obdržel celkem 76 pokut. Neplatil byť jedinou, problém se vyřešil velmi rychle.
K veřejné demonstraci svého vynálezu v pařížských ulicích přizval policejního prefekta. Musel, byl zatčen strážníky, kteří pro jeho dýmající stroj na rozdíl od fanoušků nenašli příliš pochopení. A pan šéf uniformovaných můžu seznal, že neplaší koně, neděsí ctihodné občany města nad Seinou a nekalí víno ve sklepích, takže mu veškeré prohřešky proti platným předpisům velkoryse odpustil. Bollée s tichounkou Poslušnou a policisty ve stejnokrojích upaloval po bulvárech, nechával za sebou tramvaje i fiakry. A navíc dokázal, že v případě nebezpečí dokáže stroj velmi rychle zastavit a nepotřebuje k tomu nijak dlouhou vzdálenost. Jeho vůz se pak logicky stal prvním soukromým „automobilem“, který mohl jezdit v hlavním městě legálně. O svezení požádali i mnozí další a bylo jim vyhověno.
Bollée předal veškeré podrobnosti o konstrukci francouzské Akademii věd a obdržel patřičné gratulace. Ale to bylo vše. Na objednávku dalšího stejného vozu čekal marně, komerční úspěch nenásledoval, bylo na něj ještě příliš brzy. I když list Le Figaro 17. října 1875 napsal: „Mnoho lidí mu uznale tleskalo.“
Další parovozy
Bolléeho nic neodradilo a pokračoval ve stavbě dalších „vozů bez koní“. Vznikly šestimístná La Mancelle (1878) s parním strojem vpředu, převodovkou, diferenciálem a pohonem zadních kol řetězy, Topič obsluhoval kotel pod baldachýnovou stříškou na zadním „balkóně“. Musel si na ni půjčit od otce, došly mu peníze.
Následovala její evoluce Avant-Courrière a dále La Nouvelle (1880) s uzavřenou karoserií a La Rapide (1881), která jela až 62 km/h a měla poháněcí ústrojí vpředu, takže k její obsluze stačil pouze řidič, nepotřeboval nikoho dalšího.
Tahač
Bollée stvořil dokonce „silniční vlak“ La Marie-Anne (1879) s výkonem 100 koní (skoro 74 kW) a třístupňovou převodovkou, předchůdce pozdějších tahačů s návěsem. Po rovině uvezl až 100 tun, do šestiprocentního stoupání 35. Pro markýze Hervého de Broca ještě postavil šestnáctimístný dostavník s padesátikoňovým parním strojem a rychlostí 30 km/h (1885).
2,75 tuny těžká La Mancelle s desetikoňovým parním strojem debutovala na pařížské světové výstavě 1878. Údajně vznikla v padesáti kopiích, ale to je velmi nepravděpodobné, mluví se o několika málo objednávkách. Amédée Bollée nicméně koupil další pozemek sousedící se slévárnou. Je známo, že se zprávy o ní rozšířily po Evropě velmi rychle a představila se i ve Vídni, kde ji viděl císař František Josef I.
Závodníkem
S patnáct let starou šestimístnou La Nouvelle se postavil v červnu 1895 na start závodu z Paříže do Bordeaux a zpět. 1178 km dlouhou trasu zvládl za 90 hodin a 3 minuty. Do cíle dorazil jako poslední devátý, více strojů klání nedokončilo. Nejrychlejší Émile Levassor sice potřeboval jen 48 hodin a 48 minut, ale i tak jde o úctyhodný výkon. O tomto voze a jeho dalších vzpomínaných výtvorech ale zase až někdy jindy…
V konstrukci automobilů, už se spalovacími motory pokračovali i jeho synové Amédée (1867-1926) a Léon (1870-1913). Mladší z nich se proslavil tříkolkou se dvěma koly vpředu a jedním hnacím vzadu, kterou už v roce 1896 vybavil pneumatikami. Ležatý jednoválec mu zkonstruoval právě starší bratr. Léon na ní vyhrál Emancipation Day Run z Londýna do Brightonu, druhý dorazil na pláž Madeira Drive jeho bratr Camille (1873-1940) s identickým strojem. Amédée Bollée otec byl jmenován rytířem Řádu čestné legie. Zemřel 20. ledna 1917 v Paříži.
Na slavné trati
V září 1923 podnikl demonstrační jízdu „Poslušné“ jeho syn Amédée-Ernest-Marie. Kde jinde než na Circuit de la Sarthe. Nebylo to samozřejmě při prvním ročníku „Grand Prix d'Endurance de 24 Heures“, čtyřiadvacetihodinovka se konala na konci května. Pořadatelé z ACO (Automobile Club de l'Ouest) jej tehdy s půlstoletí starým strojem pozvali na závod Coupe mancelle. Okruh tehdy mimochodem měřil 17,26 km a měl většinou nezpevněný povrch, po startu se jelo až k Pontileue, teprve pak se jezdci vraceli do Tertre Rouge. Bollée otec byl mimochodem čestným prezidentem ACO od roku 1906, kdy byl tento klub založen.
L'Obéissante se do dnešních dnů dochovala. Je součástí sbírek pařížského muzea průmyslového designu Conservatoire National des Arts et Métiers, které se nachází na Rue Saint-Martin ve třetím obvodu.
Zdroje: Svět motorů, Auta 5P, Carlover.com, CD-ROM Autorevue 98, archiv autora, Vynálezy z oboru dopravy, archiv DaimlerChrysler/Daimler AG, Supercars.net, Století motorismu, Histomobile.com (Michel Muller), archiv auto.cz, Préhistorie automobile, Automobile chromos, EuroOldTimers.com, Wikipedia
Foto: Wikipedia
