Aston Martin DB3 a DB3S (1951–1956): Zrozeni k závodění
V první polovině padesátých let postavil Aston Martin deset závodních vozů DB3 a 31 vylepšených DB3S. Poháněly je řadové šestiválce s objemem 2,6 a 2,9 litru.
Deset závodních DB3
Závodní dvoumístný roadster Aston Martin DB3 (foto) zkonstruoval rakouský inženýr Eberan von Eberhorst (1902–1982), který před válkou navrhl závodní Auto Union Typ D. Vůz vycházející z typu DB2 debutoval v roce 1951 a jeho zadní kola poháněl řadový šestiválec Lagonda z modelu DB2 Vantage přes pětistupňovou manuální převodovku. Motor s kompresním poměrem 8,2:1, rozvodem DOHC, třemi dvojitými karburátory Weber 36DCF5 a objemem 2.580 cm3 (vrtání x zdvih: 78 x 90 mm), měl nejvyšší výkon 134,5 k (99 kW) při 5.300 min-1 a točivý moment 195 Nm při 2 400 otáčkách. DB3 měl pohotovostní hmotnost 885 kg a dosahoval maximální rychlost 210 km/h. Z klidu na stovku dokázal zrychlit za 9 s.
Aston Martin DB3 měl hliníkovou karosérii, rozvor náprav 2.364 mm, rozchod předních i zadních kol 1.296 mm a vnější rozměry 4.029 x 1.563 x 1.116 mm (délka x šířka x výška). Vůz měl typickou lichoběžníkovou masku chladiče a před sedadlem řidiče a spolujezdce bezrámové přední okno. Některé vozy měly jen větrný štítek před sedadlem řidiče. DB3 měl trubkový rám a nezávislé zavěšení předních kol s vlečenými rameny. Vzadu měl nápravu DeDion s panhardskou tyčí. Pérování obstarávaly vpředu i vzadu zkrutné tyče. Všechny brzdy byly bubnové.
V letech 1951 až 1953 postavil Aston Martin deset závodních vozů DB3 s čísly podvozku DB3/1 až DB3/10. Vozy s podvozky 1 až 5 sloužily jako tovární vozy a vozy s čísly 6 až 10 byly prodány soukromým závodníkům. Na konci svého sportovního života byl vůz s podvozkem číslo 1 prodán v roce 1953 jistému Ericu Forrestovi Greeneovi. Ten s vozem absolvoval v roce 1954 jediný závod: 1.000 km v Buenos Aires. Při havárii vůz shořel a jeho řidič zemřel. Po opravě s ním závodil jeho syn Jack Greene.
Kromě úspěchu na Silverstone v květnu 1952 (druhé, třetí a čtvrté místo za Mossem s Jaguarem C-Type) nebyl DB3 příliš úspěšný na závodních tratích, například v Le Mans 1952 vypadly všechny tři tovární vozy DB3. Proto byl v červnu 1952 šestiválec s objemem 2,6 litru nahrazen silnějším řadovým šestiválcem s objemem 2,9 litru, který měl nejvyšší výkon 166 k (122 kW). S novým motorem získal v roce 1953 Aston Martin DB3, řízený britskou dvojicí Reg Parnell a George Abecassis, druhé místo na dvanáctihodinovce v Sebringu v rámci světového šampionátu sportovních vozů a na Mille Miglia 1953 byl Reg Parnell s DB3 pátý. Bylo to nejlepší umístění britského vozu v tomto závodu.
Tři desítky závodních DB3S
Chabé výsledky závodních vozů Aston Martin DB3 vedly Williama Watsona, asistenta Eberana von Eberhorsta k navržení alternativního řešení, které předložil Johnu Wyerovi, manažeru závodního oddělení automobilky Aston Martin. Watsonův projekt byl schválen a v letech 1953 až 1956 bylo vyrobeno 31 roadsterů Aston Martin DB3S (foto), přičemž 11 z nich bylo továrních vozů a 20 bylo určeno k prodeji zákazníkům. Výkon řadového šestiválce s objemem 2,9 litru se přenášel na zadní kola přes čtyřrychlostní manuální převodovku David Brown S430.
Aston Martin DB3S měl rozvor náprav 2.210 mm a vnější rozměry 3.910 x 1.500 x 1.040 mm (délka x šířka x výška), byl tedy o něco menší než DB3. Lišil se hlavně zvlněnými boky s výrazně zvednutými zadními blatníky a jemnější maskou chladiče. Typické byly dozadu protažené podběhy předních kol a u některých vozů kapkovité opěrky hlavy za sedadlem řidiče. Výfukové potrubí ústilo do pravého boku před zadním kolem. Některé vozy měly přední světlomety pod průhlednými kryty.
Už krátce po svém debutu v roce 1953 prokázal DB3S, že bude mnohem úspěšnější než předchůdce Aston Martin DB3. V Le Mans 1953 sice žádný ze tří vozů DB3S do cíle nedojel, ale na Tourist Trophy na okruhu Dundrod v Severním Irsku skončili Britové Collins/Griffit a Parnell/Thompson s DB3S na prvních dvou místech, díky čemuž skončil Aston Martin v šampionátu sportovních vozů na třetím místě.
Sezona 1954 byla pro DB3S méně úspěšná. Neúspěchem skončily závody v Sebringu, na Mille Miglia, v Le Mans a na Tourist Trophy. Jediným uspokojivým výsledkem bylo třetí místo na 1.000 km v Buenos Aires. V následujícím roce se DB3S vrátil do formy. Dvojice Collins/Frere skončila v Le Mans na druhém místě a Walker/Poore byli čtvrtí na Tourist Trophy za dominující trojicí Mercedesů 300 SLR. Na devítihodinovce v Goodwoodu slavil DB3S vítězství.
V roce 1956 už bylo vidět, že DB3S má svoje nejlepší léta za sebou a vývoj v automobilce Aston Martin se soustředil na nový DBR1, který v roce 1959 vyhrál Le Mans. DB3S ale dál závodil, v roce 1956 byl čtvrtý v Sebringu a pátý na Nürburgingu a britská dvojice Moss/Collins byla druhá v Le Mans. Posledním sportovním úspěchem DB3S bylo druhé místo v Le Mans 1958, kde se za volantem střídali bratři Whiteheadové.
Kupé DB3 a DB3S
Několik podvozků sportovního vozu Aston Martin DB3 a DB3S dostalo dvoudveřové karoserie kupé, v Anglii nazývaných FHC (Fixed Head Coupe). Už v roce 1953 vzniklo kupé na podvozku Aston Martin DB3/7 (foto), které se po restaurování představilo v roce 2008 na srazu veteránů Silverstone Classic.
Pro závodní sezonu 1954 postavil Aston Martin dvojici dvoumístných kupé. Předpokládalo se, že budou aerodynamičtější než roadstery, a tudíž i rychlejší. Po debutu na Silverstone, kde skončily na 7. a 12. místě, obě kupé v Le Mans havarovala. Ukázalo se, že při vysokých rychlostech jsou nestabilní při bočním větru. Obě tovární kupé pak byla předělána na roadstery a zůstala zachována až do dnešních dnů.
Navzdory zjevnému neúspěchu při závodech byly následně vyrobeny tři kusy kupé Aston Martin DB3S (foto), určené pro zákazníky. Jedno z nich dostalo později otevřenou karoserii, ale zbývající dvě kupé jsou dnes mimořádně vzácná. Kupé DB3S měla panoramatické zadní okno a posuvná okna ve dveřích.
Někdy se Aston Martin DB3 mylně ztotožňuje s cestovním vozem Aston Martin DB Mark III, vyráběným v letech 1957 až 1959. Dvoumístných kupé, roadsterů a hatchbacků 2+2 DB Mark III bylo vyrobeno přes 550 kusů. Aston Martin DB Mark III poháněl stejný řadový šestiválec s objemem 2.922 cm jako u DB3S, jednalo se ale o úplně jiný vůz.
