Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Buick Wildcat (1953–1955): Divoké kočky Harleye Earla

Karel Haas
Diskuze (0)

Pod vedením šéfdesignera Harleye Earla vznikly v padesátých letech minulého století tři zajímavé koncepty Wildcat s laminátovou karoserií a motorem V8.

V roce 1927 vzniklo v USA první designérské studio na světě, nazvané Art & Color Section. Založil je koncern General Motors (GM) vlastnící značky Buick, Cadillac, Chevrolet, Oldsmobile, Pontiac a GMC. Jeho prvním šéfdesignerem se stal Harley Jarvis Earl (1893–1969), narozený v Hollywoodu v rodině výrobce karoserií. Earl sice neuměl moc kreslit, měl ale mimořádný cit pro proporce a spoustu nápadů. Při návrhu karoserií se stal průkopníkem ručně vytvářených hliněných modelů a v roce 1938 se stal tvůrcem prvního konceptu Buick Y-Job, postaveného na podvozku sériového buicku. Krátce předtím se designérské studio GM přestěhovalo a změnilo název na General Motors Styling.

Dlouhodobá spolupráce oddělení GM Styling, vedeného Harley Earlem, a Buick Engineering, kterému šéfoval Charles Chayne, vyústila na začátku padesátých let do stavby dvou vozů snů: Earlova konceptu General Motors Le Sabre a studii Buick XP-300, na které se nejvíce podílel Charlie Chayne. Oba koncepty měly společnou řadu mechanických dílů a používaly stejný motor, přeplňovaný Buick V8 s výkonem 335 koní. Roadster Le Sabre, inspirovaný proudovými stihačkami, byl plně funkční a Harley Earl jej používal dva roky pro osobní potřebu.

Video se připravuje ...

Wildcat I (1953)

V rámci výzkumu možností využití sklolaminátových materiálů k výrobě karoserií vznikl v roce 1953 koncept (dream car neboli vůz snů) s názvem Buick Wildcat (česky to znamená divoká kočka). Koncept Wildcat navržený Harleyem Earlem měl sklolaminátovou karoserii a byl společně s Chevroletem Corvette (také se sklolaminátovou karoserií) vystaven na putovní výstavě koncernu General Motors nazvané Motorama. Oba vozy vzbudily obrovský zájem návštěvníků. Při otevíracím dnu je v New Yorku vidělo 45 tisíc návštěvníků a celkově jich bylo v roce 1953 1,4 milionu.

Dvoudveřový otevřený Buick Wildcat (foto) byl dvoumístný a svými tvary (například oválnou konkávní maskou chladiče a umístěním světlometů) připomínal předcházející koncept XP-300. Když v následujícím roce 1954 představil Buick druhou studii nazvanou Wildcat II, začal se původní Wildcat nazývat Wildcat I. Buick Wildcat měl po stranách přední masky velké chromované kapkovité výstupky ve tvaru nábojů, které byly součástí předního děleného nárazníku. Zaoblené panoramatické přední okno zasahovalo hluboko do boků. Na kapotě měl dvojici větracích otvorů a aby bylo na první pohled jasné, že se jedná o Buick, tak horní hranu předních blatníků zdobily typické trojice kruhových otvorů. Kryty (puklice) na předních kolech Roto Static se neotáčely a měly otvory k chlazení brzd.

Dvoumístný koncept Buick Wildcat navržený Harleyem Earlem měl sklolaminátovou karoserii. Dvoumístný koncept Buick Wildcat navržený Harleyem Earlem měl sklolaminátovou karoserii.

Vzadu měl Buick Wildcat I (foto) zvýšené konce blatníků s velkými sdruženými svítilnami ve tvaru bumerangu a obrovské, nahoru vyklápěné víko kufru se dvěma svislými „ploutvemi“ uprostřed. Pod víkem byly umístěny chromované koncovky výfuků. Zadní kola byla z velké části zakrytá a nad nimi bylo umístěno 15 svislých větracích štěrbin. Radiopřijímač měl automaticky vysouvané antény na zadních blatnících. Buick Wildcat I měl rozvor náprav 3124 mm a vnější rozměry 5555 x 1981 x 1435 mm (délka x šířka x výška).

Vzadu měl Buick Wildcat zvýšené konce blatníků s velkými sdruženými svítilnami a obrovské, nahoru vyklápěné víko kufru se dvěma svislými „ploutvemi“. Vzadu měl Buick Wildcat zvýšené konce blatníků s velkými sdruženými svítilnami a obrovské, nahoru vyklápěné víko kufru se dvěma svislými „ploutvemi“.

Zadní kola poháněl motor Fireball V8 s objemem 5277 cm3 (322 kubických palců) a nejvyšším výkonem 138 kW (188 k). Řazení měla na starost automatická převodovka Twin-Turbine Dynaflow. Koncept Wildcat měl hydraulicky ovládaná okna dveří, sedadla a textilní střechu umístěnou pod krytem za sedadly.

Wildcat II (1954)

Druhou „divokou kočkou“ s laminátovou karoserií byl Buick Wildcat II (foto) z roku 1954. Odvážně tvarovaný sportovní roadster měl revolučně řešené přední blatníky, otevírající pohled na celá přední kola a část jejich zavěšení. Nechyběly pro Buick typické trojice kapkovitých otvorů na bocích kapoty. Po stranách silně panoramatického čelního okna byla umístěna dvojice reflektorů. Stejně jako první Wildcat měl statické puklice předních kol, nabírajících vzduch k chlazení brzd. Na většině obrázků však má kola s drátovými výplety. K pohonu sloužil opět vidlicový osmiválec s rozvodem OHV a výkonem 220 k (162 kW). Původní zbarvení studie bylo hnědé, nyní má exemplář vystavený v muzeu Sloan světle modrou barvu.

Odvážně tvarovaný roadster měl revolučně řešené přední blatníky, otevírající pohled na celá přední kola a část jejich zavěšení. Odvážně tvarovaný roadster měl revolučně řešené přední blatníky, otevírající pohled na celá přední kola a část jejich zavěšení.

Svými rozměry (rozvorem 2540 mm a výškou pouhých 1021 mm) a použitou platformou byl podobný sériově vyráběnému Chevroletu Corvette. Oválná přední maska už neměla konkávní mřížování, ale „bomby“ v předním nárazníku zůstaly. Vůz měl dvojité světlomety nestejného průměru, zavěšené do prostoru před předními koly. Zadní světla byla umístěna v horní části zadních blatníků a zrcadlila se v širokých chromovaných pásech pod nimi. Výfuky byly vyvedeny podobně jako u Wildcatu I, svislé ploutvičky byly ale nahrazeny lištami.

Wildcat III (1955)

Poslední z řady konceptů Wildcat se na putovní výstavě Motorama objevil v roce 1955. Tentokrát šlo o dvoudveřový čtyřmístný kabriolet (foto) s červenou laminátovou karoserií a koženým interiérem stejné barvy. Buick Wildcat III se stylem blížil tehdejším sériově vyráběným buickům. Po stranách široké a nízké mřížky chladiče byly umístěny seříznuté „náboje“ nárazníků s parkovacími a směrovými světly. Motor Nailhead V8 s objemem 5,3 litru měl se čtyřmi karburátory nejvyšší výkon 280 k (206 kW), přenášený na zadní kola přes automatickou převodovku Dynaflow.

Také interiér konceptu Wildcat II se dvěma samostatnými sedadly byl originální a ladil s barvou vozu. Také interiér konceptu Wildcat II se dvěma samostatnými sedadly byl originální a ladil s barvou vozu.

Nízká mřížka chladiče byla součástí kapoty motoru. Panoramatické přední okno bylo částečně tónované a mělo skoro svislé chromované sloupky. Boky vozu naznačovaly módní styl připomínající láhev Coca-Coly a byly ozdobeny lištou ostře zalomenou před zadními koly. O osudu tohoto konceptu není nic známo, ale některé jeho designové prvky se objevily na sériově vyráběných vozech Buick modelového ročníku 1956. Jméno Buick Wildcat se znovu objevilo u dvou generací velkých buicků, vyráběných v letech 1963 až 1970.

Karel Haas
Diskuze (0)

Doporučujeme