Dán propadl Škodě 110. Za 27 let s ní po Evropě najezdil statisíce kilometrů

Sedmdesátník, který se až do odchodu do důchodu živil jako řidič autobusu městské dopravy v Kodani, se o auta zajímá od dětství. Škodovky se mu zalíbily, když se v roce 1984 vydal do tehdejšího Československa na týdenní dovolenou.

„Když jsem na ambasádě v Kodani čekal na vízum, zaujal mne motoristický časopis, v němž se psalo o historii značek Laurin & Klement a Škoda. Samozřejmě jsem věděl, že české vozy existují, ostatně v Dánsku patřily už tehdy k nejpopulárnějším. Jinak ale v dánštině moc informací nebylo. Po návratu z cesty jsem se proto pustil do hlubšího výzkumu,“ popisuje Halvorsen začátky své vášně.

Škodovku si koupil v roce 1994

Dokonce se pak odhodlal poslat do podniku Motokov, který před rokem 1989 vyvážel ze socialistického Československa automobily, žádost o prohlídku muzea značky Škoda. Po půl roce přišla odpověď od dánského importéra značky s telefonním číslem do Prahy, kam má zavolat, a jménem člověka, kterého má chtít k telefonu. Zajímavé je, že onen člověk mluvil Dánsky, dřív totiž pracoval na ambasádě v Kodani. A nakonec všechno klaplo, Halvorsen se dostal nejen do muzea v Mladé Boleslavi, ale také do továrny Tatra v Kopřivnici. „Bohužel mne nevzali do výroby v Boleslavi. Ta byla neprodyšně uzavřená – chystala se totiž premiéra zbrusu nového modelu,“ dodává. Tím vozem byl Favorit.

Ve Francii jezdí nádherná Škoda 130 RS Turbo. Podívejte se, co umí

V Dánsku se pak nadšenec stal aktivním členem klubu majitelů vozů Škoda, přestože v tu dobu ještě škodovkou neměl. Jednou však do klubu přišel dopis od dánského dealera, že má starou sto desítku a jestli by o ni někdo ze spolku neměl zájem. Původní majitel zemřel a auto s pouhými sedmi tisíci kilometry na tachometru pak patnáct let stálo na dvorku. V roce 1994 Halvorsen vůz koupil.

Auto bylo po době strávené na dvorku prorezlé, ale jeden z Halvorsenových přátel - šikovný mechanik - ho dal do pořádku. Od té doby Dán s autem pravidelně podniká dlouhé výpravy po Evropě. Pomohl mu i odchod do důchodu v roce 1998. Mohl si tak dovolit toulat se klidně i dva tři měsíce.

S autem se dostal nejen do Česka a okolních zemí, ale projel také Ukrajinu, Rumunsko, Bulharsko, byl v Řecku, zemích bývalé Jugoslávie nebo třeba Itálii. V roce 2008 se dokonce vypravil do Turecka - přes Istanbul dojel až do Ankary.

Tahle cesta mimochodem měla zajímavý důvod. O rok dříve při plavání na Krymu totiž ztratil v moři brýle... "Místní legenda praví, že když se v Černém moři něco ztratí, vyplave to na druhé straně u Bosporu. Následující rok jsem se tedy vypravil hledat své drahé brýle, dojel přes Istanbul až do Ankary a přes Bulharsko a Rumunsko do Česka,“ vypráví.

Turbo, motor vzadu a vzduchový podvozek. Jak se vám líbí tahle Octavia z Nizozemska?

Česko je pro Halvorsena mimochodem pravidelnou zastávkou. V Ústí nad Labem má totiž kamaráda, který se o 110 stará. Servisem u přítele na severu Čech tak vlastně začínala každá z jeho dlouhých evropských výprav, a tamtéž takřka končila. I návrat totiž většinou plánoval přes české území, aby auto dostalo tu nejlepší péči. Možná i díky tomu se nikdy vážněji neporouchalo.

Jmenuje se Šemík

Předloni se dánský dobrodruh vypravil na sever. „Všechno bylo zavřené kvůli covidu a v jednu chvíli se asi na dva týdny otevřelo Norsko. A já nikdy nebyl na Severním mysu, který bývá označován - i když asi mylně - za nejsevernější bod Evropy. Tak jsem si tam zajel, vracel jsem se před Švédsko. Na této pouti jsem pocítil největší Šemíkovu slabinu, topení přece jen s Norskem úplně nepočítalo,“ vzpomíná.

Teď si možná říkáte, co je to ten Šemík. Šemík je přezdívka, kterou Dán své škodovce dal. „Po odchodu do penze jsem strávil týden u kamaráda v Praze. Objevil jsem tam knihu o českých pověstech a četl si o vladykovi Horymírovi a jeho koni Šemíkovi, který podle legendy svému pánovi zachránil život tím, že s ním skočil z hradeb královského paláce na pražském Vyšehradě. Sice je to jen legenda, ale najednou se mi rozsvítilo. Mé auto bude Šemík. Vždyť taky skáče – z Kodaně do Prahy a zpět!“ Na auto dokonce připevnil cedulku s jeho jménem.

Bulhar udělal ze Škody 100 neotřelý rat rod. Jak se vám líbí?

„Rok poté, co jsem objevil Šemíkovi jméno, jsem s ním zajel do vsi Neumětely, kde má jeho bájný jmenovec pomník, a vyfotil se u něj. To bylo v pohodě. Vymyslel jsem si pak ale i to, že bych si podobnou fotku s autem pořídil na Vyšehradě. Zaparkoval jsem před branami a šel obhlédnout terén: zákaz vjezdu mimo dopravní obsluhu, uvnitř spousta lidí i pár zaparkovaných aut. Riskl jsem to a zajel dovnitř, udělal fotky. Na cestě ven mě ale zastavil policista. Neuměl moc anglicky, já ještě hůř česky, zkoušel jsem mu vysvětlit důvod svého činu. Byl však nekompromisní a trval na pokutě. Zavedl jsem ho ukázat mu záď vozu s cedulkou se jménem. Rychle pochopil, zasmál se a nechal mě jet. Takovou sílu to jméno v Česku má,“ vypráví.

A jak Halvorsen tak dlouhé cesty ve starém autě zvládá? Prý v pohodě, stodesítka mu maximálně vyhovuje. „Šemík je malý, ale pro mě pohodlný. Ostatně v tom sedadle sedím posledních třicet let, takže je na mne dokonale vytvarované,“ směje se dánský cestovatel, který ve svém veteránu sice má rádio, většinou je však vypnuté. Tue Pol prý totiž na cestách raději přemýšlí.

Možná právě na nějaké výpravě se zrodil jeden jeho velký sen. Rád by 8. listopadu roku 2026 oslavil na parkovišti před muzeem v Mladé Boleslavi Šemíkovy padesáté narozeniny. "A lidi ze Škoda Auto nakoupí klobásy a pivo. Akorát o tom tedy ještě nevědí,“ uzavírá se smíchem Tue Pol.