Fiat Cinquecento poskytl základ řadě odvážných konceptů. Jeden se vyráběl
Hranatý Fiat Cinquecento se stal základem několika maket, konceptů, studií a pojízdných prototypů. Italská návrhářská studia se předháněla, které navrhne na jeho základě odvážnější vůz. Do sériové produkce se dostal jediný, navíc pod asijskou značkou.
V roce 1992 bylo na autosalonu v Turíně představeno několik prototypů založených na tehdy novotou vonícím nejmenším voze značky Fiat: hranatém Cinquecentu. Sergio Coggiola navrhl futuristickou karoserii prototypu pojmenovaného Fionda. Podlahovou plošinu sdílel s „pětistovkou“. Rudý vůz měl jen jeden pár bočních dveří a pouze jedny sloupky u nich, což razantně zlepšovalo výhled ven. Fionda měla poskytnout dostatek prostoru třem cestujícím. Zajímavé byly ultratenké hlavní světlomety, koncové se nacházely na hraně zádě. Tmavá skla ale dávala tušit, že studie je nepojízdná.
Bertone Rush
Žlutý dvoumístný Rush vznikl u Bertoneho v Caprie. Také on ani omylem nepřipomínal výchozí model, i když sdílel jeho podvozek i mechaniku. Extravagantní vůz provokoval, zaujal hlavně oddělenými blatníky a velkými koly. Nešlo ale o roadster, či spíše speedster, i když se místo čelního skla se před posádkou nacházel větrný štít, chyběla boční okna i střecha, alespoň plátěná. Svým stylem totiž vzpomínal na plážové buggy z druhé poloviny 60. let, se kterými se v opuštěných dunách závodilo. Zároveň odkazoval na modely na dálkové ovládání.. Byť jen malosériové produkci byl samozřejmě na hony vzdálen. Měl dokonce pohon všech kol. Na tom nebylo nic divného, prototyp čtyřkolky se standardní karoserií vznikl už v polském BOSMALu.
Zagato a I.DE.A.
Fiat oslovil celkem osm italských společností, aby připravily vlastní interpretace Cinquecenta pro výstavu v Muzeu designu v britském Londýně. Zagato vytvořil nosič jízdního kola, pravá strana bílého konceptu Z-Eco byla přizpůsobena pro jeho přepravu. Kabina pro řidiče a spolujezdce se tak nacházela pouze na levé straně a seděli by za sebou, ale vlastně šlo jen o maketu bez vypracovaného interiéru. Jeden z pasažérů mohl ve městě na kolo přesednout. Záď na pravé straně přecházela do efektního křídla, vpředu se zase nacházela větrací žebra.
Žluto-zelená I.DE.A Grigua zpracovávala myšlenku mikro-MPV s ergonomickým interiérem pro trojici cestujících, přičemž řidič seděl uprostřed. Ostatní dva měli místa vedle něj, jejich sedadla byla posunuta více vzad. V roce 1993 vznikla drsňácká verze Off-Road ve stejné barvě s výbavou včetně náhradního kola na střeše.
Boneschi. Pininfarina…
Taxík od Boneschi byl ještě hranatější než výchozí Cinquecento, hlavně byl ale vytažený do výšky pro snadnější nastupování, dovnitř se také musela vejít spousta zavazadel.
Pick-up od Pininfariny měl shrnovací střechu nad předními sedadly a zadní lavici v nákladovém prostoru sklopnou do podlahy. Byl dokonce vybaven opět pohonem všech kol. Legendární ateliér jej navrhl coby auto pro mladé, které mohlo být pomocí účelového příslušenství jednoduše přestavěno na berlinettu (kupé), kabriolet či minivan.
Ze spolupráce karosáren Maggiora a Stola zase vznikl půvabný roadster Cita v zeleno-bílé kombinaci. Stejně jako v kreacích od Zagata, Boneschiho a Pininfariny zde bylo výchozí „pětistovku“ možní bez problémů poznat. Do Londýna se nakonec vydala tři vozidla: v úvodu zmíněný Bertone Rush, I.DE.A Grigua a nosič kol karosárny Zagato.
Lucciola
Asi neznámější studií na podvozku hranatého Cinquecenta je Lucciola. Jako jediná se totiž dostala do sériové výroby, i když jí přibyl pár dveří, změnila se technika a koneckonců i značka. Původní Cinquecento ID z autosalonu v Boloni 1992 bylo jen maketou v životní velikosti, tmavá skla prozrazovala, že interiér ještě není dokončen. Vzniklo proto, aby se v první řadě hbitě proplétalo městským provozem. Šokovalo designem, na hony vzdáleným výchozímu hranatému modelu. Zkratka ID znamenala Ital Design, právě toto studio stálo za jeho vznikem. Spousta zdrojů tvrdí, že navrhlo i sériové Cinquecento, ale to není pravda, to bylo dílem Fiat Centro Stile.
Prací pověřil legendární Giorgetto Giugiaro svého syna Fabrizia. Definitivní třídveřová Lucciola se pyšnila sympatickými oblými tvary „ocucaného bonbónu“ a na přídi se skvěla obří kulatá hlavní světla. Původní maketa ID je ještě neměla. Důležitá byla i hravá kombinace barev. Bílé auto jezdilo na žlutých kolech, Tyto odstíny se opakovaly také uvnitř, kde je doplnila modrá. Lucciola dostala navíc dvojici shrnovacích střech. Zadní modrou šlo na rozdíl od přední žluté zcela odejmout a z auta tak vytvořit vlastně jakýsi polokabriolet. Nefunkční vzorek naznačoval použití dvou střešních oken, k tomu ale nikdy nedošlo.
Hybrid
Lucciola (světluška) debutovala v Ženevě 1993. Z dnešního pohledu byla zajímavá i její technika. Už jezdila, poháněl ji hybridní systém. Elektromotory byly umístěny v zadních kolech, každý dával 7 kW (9,5 k). Základ představoval malý řadový vznětový dvouválec Lombardini 0,49 l/5,5 kW (7,5 k), ve výfukovém systému byl pochopitelně katalyzátor. Lucciola byla jen 3267 mm dlouhá, 1527 mm široká a 1445 mm vysoká. Rozvor náprav zůstal původních 2200 mm ze sériové „pětistovky“. Rozchod byl rozšířen na 1270/1268 mm z původních 1264/1257 mm, tedy vpředu o 6 a vzadu o 11 mm. Uháněla nejvýš stovkou, pouze na elektřinu ujela až 50 km a v hybridním režimu vydržela osm hodin.
Přední sedadla se mohla otáčet kolem své osy, případně také sklopit, a to i do vodorovné polohy. Karoserie byla hliníková, Ital Design dbal přísně na to, aby použil co nejvíce recyklovatelných materiálů. Autíčko do města i pro volný čas, které ničí přírodu co možná nejméně a díky hybridní pohonné soustavě může jezdit i do jinak uzavřených center evropských metropolí. Hezká myšlenka, ale projekt Fiat nakonec odmítl, před bezmála třemi dekádami bylo na něco takového ještě příliš brzy, jeho produkce se prostě nevyplatila.
Matiz
Design se zalíbil jihokorejské automobilce Daewoo natolik, že jej koupila. Potřebovala nutně nahradit zastaralé, hranaté a poněkud primitivní Tico, původně Suzuki Alto z druhé poloviny 80. let. Série konceptů s názvem d‘Arts z roku 1997 nakonec dostala jméno Matiz a do série přišla na jaře 1998. Auta však byla pětidveřová, úpravy provedl znovu Ital Design, který s asijským výrobcem tenkrát úzce spolupracoval.
Měřila skoro 3,5 m a pod kapotami měla tříválcové benzinové osmistovky, později přibyly čtyřválcové litry. Svého času se jednalo o velký hit českého trhu, Matiz kraloval kategorii minivozů, i když byl prezentován coby „nejmenší MPV na světě“. Stalo se z něj nakonec doslova světové auto, vyráběné pod různými značkami, Číňané jej dokonce okopírovali. V Uzbekistánu ukončila produkce až v červenci 2018…
Birba
Maggiora se ve dvaadevadesátém rovněž pochlubila roadsterem Birba v efektní žluto-bílé kombinaci. K němu přidala ostré bílo-červené Cinquecento 955/TC, označení dávalo tušit, že čtyřválec pod kapotou je převrtaný. Druhou verzí Birby se stal v roce 1994 modrý kabriolet. Vycházel z původního roadsteru, měl však i místo pro cestující vzadu, klasickou plátěnou střechu a ochranný oblouk. I když vypadal prakticky „sériově“, na produkci bohužel ani v jeho případě nedošlo.
Zdroje: archiv autora, ItalDesign.it, Wikipedia, Auto World Press, Aktuálně.cz, Auta5P, Svět motorů, Conceptcarz.com, Bertone, Carstyling.ru, All Car Index, Pininfarina SpA, motor.ru
Foto: Bertone, Zagato, Coggiola, Ital Design, Maggiora, Stola, I.DE.A., Pininfarina
