Jak se žije autojeřábníkovi: Občas jde o život
Azurová obloha, všude vládne bílo a teploměr ukazuje tři stupně pod nulou. Válečné podmínky pro obsluhu autojeřábů? „Kdepak, měly by to zmáknout i v minus pětadvaceti. I když hydraulika začíná trpět už daleko dřív,“ zdraví nás v provizorním „tréninkovém centru“ na okraji Prahy pětatřicetiletý Jindřich Tomeček. Prý to klapne. Jen té sedmadvacetitunové obludě musíme dát ještě pár minut na rozehřátí. Zatím se tak přesouváme do jedné z bílých buněk, kde nám bude přece jen tepleji. V ní se o příběhu pětatřicetiletého autojeřábníka dozvíme víc.
Permanentní vzrušení
Do prostředí mobilních jeřábů vstoupil Tomeček starší krátce po revoluci. V té době Jindřich sfoukával z dortu šest svíček. Už odmala se motal kolem motorů a techniky. Že půjde v tatínkových šlépějích, ovšem netušil. „A pak to přišlo. Jednou jsem se svezl, a do ničeho jiného se mi nechtělo,“ zmiňuje přetočení kurzu. Za volant (a páčky) pak usedl coby bažant ihned v osmnácti. „Přišlo mi to hrozně chlapský například ve srovnání s obyčejnými náklaďáky. Navíc když je vám dvacet…,“ vzpomíná na své začátky. Bez otcovy podpory by to však zvládl jen stěží. Přestože podle jeho slov existuje moře školení, na kterých lidé perfektně nahltají teorii, do skutečného terénu člověka moc nepřipraví. „Proto se kolikrát pereme s tím, abychom sehnali kvalitní posilu. Přijdou sem, zkusí si to, a po chvíli to vzdají,“ pokračuje muž, jenž si v této profesi odkrucuje sedmnáctý rok. Čím to? Pracovní náplň pod mladým šéfem obnáší skutečně pestrou paletu zakázek, jež nemusí vonět všem. Za úhlavního nepřítele totiž považuje Jindřich suchý stereotypní režim.
Jedním ramenem ve filmu
Loni tak třeba pomáhal na Barrandově kaskadérům při natáčení amerického seriálu, u něhož se setkal s hollywoodskou hvězdou Orlandem Bloomem. „To bývají příjemnější zážitky. Herci kolem vás létají vzduchem a vy na to jen dohlížíte,“ vypichuje na úvod hezčí stránku kariéry. Za pomoci jeřábu splňuje Tomeček rovněž ne úplně běžná přání: „Spouštěl jsem na terasu velkou vířivku, ve vyšších patrech do oken umísťoval sedačky, prostě se nenudím.“ Nadšení do nových výzev lze při jeho věku pochopit. Trochu však zaráží oblíbené místo výkonu. „Miluji centrum metropole. Vůbec nejvtipnější situace se odehrála sedmnáctého listopadu, když jsem projížděl Národní třídou. Jelikož nikdo neměl odvahu tak velký stroj zastavit, nějak mě pustili i přes zátarasy,“ usmívá se otec dvou malých dětí. Výročí pádu socialismu v Česku si tak připomínaly tisíce lidí a jeden autojeřáb – ten, který si nyní vyzkoušíme na vlastní kůži.
Nejmenší, přesto gigantický
Tohle máme ovládat? „Jde o nejmenší jeřáb, který společnost Liebherr vyrábí,“ snaží se z nás setřít lak nervozity Tomeček. Bohužel vzápětí přidává poznatky, které tak konejšivé nejsou. „Každý rok mě něco překvapí. Nebojím se tak přiznat, že mám pořád strach. V Lysé nad Labem jsme pokládali šestnáctitunové koleje, zajišťovací noha vozu zajela dovnitř do země, kde vytvořila kráter, jeřáb se nahnul a já v ten moment vážně myslel, že je po mně,“ říká bez okolků Tomeček. Právě správné zajištění – takzvané zapatkování – platí za velmi důležitý krok před každou akcí, jejž řada méně zkušenějších podcení. Celkově přípravu označuje svérázný harcovník za PIN k úspěchu: „Na staveništi existuje nepsané pravidlo, že se vše točí kolem jeřábníka. Těžko jsem nesl, když mě jako mladého peskovali a neustále korigovali. Z toho pak pramenily některé chyby, protože mačkat joysticky už tak náročné není. Obtížné bývá si šikovně najet, postavit se, zorganizovat postup.“
Gepard vs. hlemýžď
To, že jde v téhle branži často o život, víme. Nalodění tedy nic nebrání. Na rozdíl od starších tatrovek oceňujeme na startu přítomnost topení. Dále
na podlaze zaujmou pedály. „Ne že byste na dálnici šoférovali odtud, ale pro pomalé přesuny se to hodí,“ vysvětluje Tomeček s tím, že z kabiny řidiče lze v přepravní poloze pádit až osmdesát kilometrů v hodině. V průměru však jezdí nižšími rychlostmi, poněvadž obrovské pneumatiky podle jeho slov na silnici docela tancují. Nás teď čeká taky tanec – s třicetimetrovým ramenem přemístíme čtyřtunovou bednu. Nejdřív se levým ovladačem natáčíme s kabinou, poté pomalinku spouštíme dolů hlavní třísetkilový hák, jemuž se hantýrkou přezdívá kočka. Tomeček bedlivě dohlíží na každý dotyk a neustále opakuje – „citovka, citovka“ – to když se závěsné lano rozklinkává víc, než je zdrávo. Kromě Jindřicha nám s navigací pomáhá ještě jeden kolega a další člen týmu zajišťuje přepravník. Náklad úspěšně pikýrujeme asi na šest metrů vzdálený box. Máme z toho upřímnou radost.
A jak výkon hodnotí náš učitel? „Podobně pomalé tempo by vám na stavbě v žádném případě neprošlo,“ vznáší striktní ortel, zatímco na závěr chystá vlastní koncert. S daleko větším a těžším kontejnerem si pohrává jako Real Madrid se Slavojem Houslice, a především asi šestkrát rychleji. Inu, když dva dělají totéž, není to totéž. „Tohle byla brnkačka, příště můžu nachystat něco zajímavějšího,“ loučí se s námi Tomeček. U jeho stylu bychom se nedivili, pokud by šlo o přesazení koně na Václavském náměstí.
Víte, že…
… z operační do přepravní polohy zvládne Tomeček připravit vozidlo do pětadvaceti minut?
… autojeřáby musí na technickou kontrolu každý rok?
… pro šoférování a obsluhu mobilního jeřábu se vyžaduje řidičské oprávnění skupiny C, jeřábnický a vazačský průkaz?
Autor: Tomáš Hadač
