Jak se žije krásné kamioňačce: Respekt jsem si fakt vydřela!

Už při hledání vzpomínek z dětství se jí jako první vykreslují pouze motoristické. „Ve čtyřech letech jsem k narozeninám dostala auto s majáčky na ovládání. Ani nevíte, jak obrovskou radost jsem z toho měla,“ vítá nás u sebe doma jedenatřicetiletá řidička kamionu Radka Balousová. Že to myslí smrtelně vážně, dokazuje výzdoba jejího libereckého bytu: na obrazech jsou sportovní vozy, na poličkách zmenšeniny náklaďáků. Přitom působí Radka tak křehce. Jak ovšem vyplyne z dalšího povídání, zdání nejspíš vážně klame…

Kluci skřípali zuby

Druhá vzpomínka, kterou loví z rybníku jménem Paměť, spadá do období školky: „Mamka říkala, že jsem klukům pořád kradla autíčka. Zvlášť legendární šedou sanitku dvanáctsettrojku jsem si vždy prý chtěla vzít jen pro sebe,“ komentuje Radka. Láska k motorům a apatie k panenkám i dalším typicky holčičím aktivitám jí vydržela taktéž po celou základku. Proto když v devítce podávala přihlášku na střední školu, výběr oboru rodiče moc nepřekvapil. „Zvolila jsem si automechaničku, což mě hned od prvního ročníku pohltilo,“ vrací se liberecká kráska s rozzářenýma očima do učňovských let. Jen její entuziasmus lezl krkem spolužákům: „Nemohli skousnout, že jsem věděla víc než oni. Cítila jsem, jak skřípou zuby, když se probírala pohonná soustava nebo diagnostika a tápali,“ dodává.

Svět motorů 46/2020

Nálož adrenalinu a svobody

Na učilišti byla skálopevně přesvědčená, že z ní jednou bude šikovná automechanička. O profesionálním řízení zpočátku vůbec neuvažovala. „Vždyť jsem zvládla řidičák na osobák až napotřetí,“ popisuje Radka. Možná to byl důvod, proč se později u papírů na náklaďák „zabejčila“ a vše sfoukla levou zadní. „Tam mi učitel sdělil, že bych se tím klidně mohla živit. Vlilo mi to novou krev do žil,“ těší sympatickou Severočešku, jež získala řidičská oprávnění zvýhodněně díky škole. Přičemž instruktorův impulz byl natolik motivující, že po škole místo (vysněného) autoservisu nastoupila do společnosti podnikající v silniční dopravě. „A v devatenácti jsem začala jezdit dodávkou po celé Evropě,“ poznamenává Balousová s tím, že najednou cítila takový příval svobody a adrenalinu jako nikdy předtím.

Renault Trucks T High 1894 Edition vzdává hold minulosti nákladních vozidel z Francie

Rázná Amazonka

Dodávka Radce ovšem přestala po pár letech stačit. Na trasách od Finska po Portugalsko se osvědčila, a tak nebyl důvod bránit jí v posunu ke kamionu. „Miluju moc, která jde z toho obrovského stroje,“ hlásí Radka, jíž po přesunu k velkému náklaďáku vymysleli při jedné cest do Německa přezdívku Amazonka. Ten docela sedí, neb Amazonky byly podle řecké mytologie příslušnice dívčí nomádské komunity, holdující tetováním a v případě potřeby rovněž velmi ostré. Radka má tělo zkrášlené inkoustem i její život spadá de facto do kategorie kočovných. A pokud bojuje s nějakým defektem, taky se mu umí postavit rázně čelem. „Na jihu Itálie jsem si nechtěně přeřízla hadici na velkou řadu převodovky. Poradila jsem si tak, že jsem ji nahřála zapalovačem, následně prošťouchla nožem na máslo a celé to oblepila izolepou. A světe div se, dojela jsem takhle přes třináct set kilometrů do Čech,“ vypráví Amazonka.

Rozhovor s Patricií Pagáčovou: Za volantem strašně nadávám!

Bojujeme s parkováním

Jeví se, že Radka dosáhla profesního stropu. Jenže před časem se vrhla do další disciplíny: své zážitky z křižování starého kontinentu servíruje fanouškům prostřednictvím internetových videí na Youtube.com. Dlužno podotknout, že úspěšně, ježto spousta videí atakuje hranici kolem 200.000 zhlédnutí, některá ji dokonce překonávají! „Chtěla jsem lidem přiblížit, co naše práce obnáší. Jak zápasíme s nedostatkem parkovacích míst, v jakých podmínkách musíme fungovat. A stejně tak že kamioňáci nejsou hovada… Teda že nejsme až takový hovada,“ rozesmívá Radka nejprve sebe sama a vzápětí i nás. Kdo je podle regionů nejhorší, nejde se nezeptat. „Klasika – s Poláky to bývá nejsložitější, Němci jsou nejarogantnější, Rumuni zase prasata. V hodně velkém zobecnění to platí. Nicméně skutečně záleží, na koho konkrétně narazíte,“ zdůrazňuje Amazonka.

Vydal se traktorem do Švédska: Cestou na sever zvládl přes 3000 km!

Plyšáky a neklidný spánek

Po celou dobu našeho povídání hladí Radka zmenšeninu bílého tahače Renault T 520. „Je to můj miláček. Přesně takový teď řídím, musím vám ho ukázat,“ zve nás na jeho prohlídku ven, respektive do centrály svého zaměstnavatele. Prasklý chladič si Amazonka spravit dokáže, též ukočírovat obra s výkonem 382 kW či se vyvléknout z drzého dotírání lačného chlupatého šoféra z Budapešti. Uvnitř kabiny ale do pikosekundy poznáme, že zde se nachází revír něžnějšího pohlaví. Uklizeno jak v hotelích v Dubaji, růžové povlečení a spousta plyšáků. „Musím si to tady udělat co nejvíc pěkné, příjemné. I když se často nevyspím. Zrovna před čtrnácti dny mi u Chebu přes noc vycucli naftu. Spánek bych si přála mít klidnější,“ přiznává Amazonka a v mžiku přebrnkává na pozitivnější notu: „Na druhou stranu za těch dvanáct let, během nichž mám na kontě přes dva miliony ujetých kilometrů, jsem zažila hodně dobra. I já se tomu snažím pomáhat. Nedávno jsem věnovala jednomu Bělorusovi kompletní imbusovou sadu. Věřím, že mi to karma oplatí.“

Jak se žije řidičce historických tramvají: Blondýna, co tasí z kabelky kliku

Slova uznání

S Radkou Balousovou alias Amazonkou se pod Ještědem zahaleným do mlhy loučíme. Než zamíříme zpátky, potkáváme ještě pár jejích kolegů. Všichni ji jednohlasně uznávají, třebaže zpočátku prý byli skeptičtí. „Příliš jsme jí nevěřili. Ale dokázala, že na to má,“ svěřují se. V ten moment nabývá Radčina věta, kterou během našeho setkání nejméně třikrát zmínila a my ji trochu přehlíželi, na daleko větší důležitosti: „Respekt jsem si fakt vydřela!“