Matoucí cykloobousměrka: Kdo má přednost?
Cykloobousměrka. Slovo, které vypadá, jako by ho vymyslel úředník po třídenním školení o udržitelné dopravě. Na papíře funguje – prostě jednosměrka, kde se může cyklista legálně pohybovat v protisměru současně s protijedoucím autem, protože se vejde. Praxe ale často funguje jinak.
Scéna je jednoduchá. Řidič jede po směru, cyklista proti v úzkém cyklopruhu. Oba legálně. Jenže ulice je příliš úzká, po obou stranách parkují auta. A nikde žádná značka o přednosti. Nastane pohled z očí do očí a otázka, kdo si troufne víc.
Zákon přitom cyklistovi v cykloobousměrce nepřiznává žádnou formální přednost v jízdě. Ukládá ale účastníkům provozu povinnost chovat se ohleduplně a zároveň řidiči motorového vozidla povinnost přizpůsobit jízdu tak, aby cyklistu neohrozil a umožnil mu bezpečný průjezd – zejména v úsecích, kde je povolen protisměrný provoz cyklistů a vozovka je příliš úzká pro míjení.
Jinými slovy: cyklista nemá právní přednost, ale řidič nesmí využít svou převahu a musí jednat s rozvahou.
Logika, která není napsaná
Z logiky věci to většinou dopadne stejně: ustoupí cyklista. Ne proto, že by musel, ale protože mu to instinkt napoví dřív, než začne přemýšlet o právních detailech.
Má lepší manévrovací schopnost, menší setrvačnost a hlavně – pud sebezáchovy. Zatímco auto se z uličky neprotáhne, kolo uhne o pár centimetrů ke kraji a problém je vyřešen.
Jenže právě tahle logika je zrádná. Pokud se z ní stane zvyk, mění se dopravní rovnováha v nepsanou hierarchii: „auto vládne, kolo uhýbá“. V tu chvíli už ale nejde o bezpečnost, ale o sílu.
Když převaha přestane být výhodou
Řidič auta má v rukou moc fyziky. Dvě tuny železa dokážou proměnit klidnou vyjížďku na kole ve stresovou situaci. Tahle síla ale není licence k vynucování.
Naopak – právě ten, kdo má víc možností, má i větší zodpovědnost. Řidič by měl být ten, kdo situaci kontroluje, zpomalí a nebere ohleduplnost jako slabost.
Cykloobousměrka je totiž postavená na rovnováze. Na tiché dohodě, že silnější se nebude chovat jako vítěz a zranitelnější se nebude chovat jako oběť. Když tohle nefunguje, vzniká místo dopravního řešení jen nový zdroj frustrace.
Evropský sen vs. realita
V Nizozemsku nebo Dánsku cykloobousměrky fungují, protože tam fungují i lidé.
Tempo provozu je klidnější, kultura jízdy vychovanější, města přemýšlejí v souvislostech. U nás? Ulice jsou užší, řidiči netrpělivější a důvěra v to, že druhý zpomalí, je hodně vratká.
Import evropského modelu tak často naráží na český temperament. Zatímco na Západě cyklista a řidič koexistují, u nás si vzájemně testují hranice. Cykloobousměrka se pak stává spíš psychologickým testem než dopravním opatřením.
Smysl cykloobousměrky není v tom, kdo má větší odvahu, ale v tom, že se lidé dokážou vejít – doslova i obrazně. Auto zpomalí, cyklista se stáhne ke kraji, oba přibrzdí pohyb i ego. Jedině tak systém opravdu funguje.
Možná by si tahle dopravní novinka zasloužila vlastní značku:
žlutý trojúhelník s nápisem „Pozor, tady začíná zóna zdravého rozumu“ a pod ním malou tabulku: „Přednost má ten, kdo ji víc potřebuje.“
Do té doby platí prostá věc: z logiky provozu má větší manévrovací prostor cyklista. Může zpomalit, zastavit, uhnout na úplný kraj. Řidič auta to často fyzicky nemůže provést. Proto se většinou uhýbá kolo – ne proto, že by mělo povinnost, ale protože to je jednodušší a bezpečnější.
Na druhé straně by to ale řidič neměl brát jako samozřejmost. Zneužít převahu auta k vynucení cesty není přednost, ale agrese. Pokud má být cykloobousměrka funkční, musí stát na rozumu obou: cyklista uhne, řidič zpomalí.
Zdroje: MDČR, BESIP, MHMP
