Měření emisí po česku: Poctivost se nevyplácí

K reportáži nás nepřiměly statistiky, ale dopis čtenáře z malého města na jihu Čech. „Od soukromého dovozce jsem koupil ojetý Renault Espace s platnou STK i emisemi. Potřeboval jsem jen evidenční kontrolu. Protože se v tom nevyznám, omylem

jsem vozidlo přistavil na emise znova – a neprošlo!“ napsal nám pan Straka. „S tušením drahé opravy jsem auto dovezl ke svému mechanikovi a čekalo mě ještě větší překvapení. Odpoledne jsem měl emise vyřízené, aniž by se auto pohnulo z místa. Co by se asi stalo, kdyby zrovna můj servisman neměl ty správné známé?“ dodal na závěr.

Nijak nás to netěší, ale pana Straku i další čtenáře můžeme uklidnit. Emisní stanice totiž nemají zájem pracovat příliš poctivě. Nevyplatí se to.

Hlavně neztratit zákazníka

Na první návštěvu vyrážíme do malé vesničky ve středních Čechách, kde provozuje emisní stanici místní automechanik.

Budeme mu říkat Karel. Zastihneme ho v plné práci, do dílny právě zajíždí unavená felicia. Měří se dvakrát – jednou na benzin a podruhé na plyn. A právě při plynové zkoušce se ukazuje problém. Příliš vysoký obsah oxidu uhelnatého, limit je překročen více než osminásobně.

„Nechte si to seřídit. U plynových felicií je to obvyklé, ale příčin může být víc,“ uklidňuje Karel vystrašenou zákaznici. A vypisuje protokol. Moment – to auto tedy prošlo? „Muselo,“ krčí mechanik rameny, „vždyť by sem paní příště nepřijela.“ Jeden nespokojený pán na mě taky poslal kontrolu. A to mi za to nestojí,“ dodává Karel.

Kontrola včerejších jízdenek

Proč nepřijde kontrola sama a nesleduje, co se v dílně odehrává? Na to místní úřady nemají kapacitu ani čas. A pokud už úředník na stanici dorazí, kontroluje pouze formality, protože podstatě věci nerozumí. To potvrzuje informace z pražského magistrátu, kde se ptáme na výsledky kontrol za poslední rok. „Nejčastěji se opakovaly závady v evidenci cenin jako kontrolní nálepky a tiskopisy osvědčení a v odsávání kvůli použití nevhodného trychtýře,“ píše nám Eva Kubátová z odboru

komunikace.

Podrobnější kontrolu nebo dokonce kamerové systémy si lze v našich podmínkách jen těžko představit. V nejbližší době nás nečeká ani propojení stanic a sdílení dat v reálném čase, které už funguje u technických kontrol. "Pracovišť STK je u nás tři sta, ale emisních stanic tři tisíce. To je úplně jiné měřítko,“ upozorňuje Petr Říha z fi rmy Dekra. Navíc emisním stanicím zatím nikdo nenařizuje, aby měly připojení k internetu.

Jsme zpátky u Karla a plynové felicie, která z jeho stanice spokojeně odjíždí. Ano, v mechanikově archivu musí být k ručně vypsanému protokolu přiložený lístek vytištěný měřicím přístrojem. Že ale přístroj změřil až odpoledne úplně jiné auto, to kontrola nemá šanci zjistit.

Pane, vy kouříte

Ještě dál od reality bývají měření dieselových aut, která hůře snášejí vytáčení do přeběhových otáček. Proto někdy

následují havárie napínacích kladek, volnoběžek i celých agregátů, i když za nimi většinou stojí zanedbaná údržba. „Proč

sis to nechal měřit, neumíš nechat tři stovky v popelníku?“ zní typická odpověď na internetovém fóru.

Právě tady je vysvětlení příběhu pana Straky a jeho renaultu. Praxe neměření se považuje za normu, kontroly nejsou schopné zachytit víc než nepatrný zlomek podvodů a poctivý motorista uvízne v síti bez pomoci.

Zdaleka nejhorší je situace u moderních dieselů s filtrem pevných částic. Ten u ojetého vozu žádá velmi drahou výměnu, a tak ho čeští podnikavci jednoduše vymontují. Kvůli velkým tolerancím výrobce auto někdy i při poctivém měření těsně projde, ale někdy také ne. Uživateli pak nezbývá než investovat desítky tisíc do nového fi ltru, nebo se hrbit a přispívat emisní chobotnici na její pohodlný život bez práce.

Starší diesely také vypouštěly saze. Byly však velké a po vdechnutí se zachytily na sliznicích, odkud je organismus mohl

odbourat. Moderní vstřikovací systémy rozprašují naftu velmi jemně a o to menší jsou pevné částice ve spalinách. V dýchacím traktu je nemá co zadržet, a tak pronikají až do plicních sklípků, v nichž se okysličuje krev. Následkem je rakovina bílých krvinek. Filtry se snaží toto riziko omezit. Homologační limity kouřivosti však leží tak vysoko, že je mnohdy splní i auto, které má filtr vymontovaný.

Ferrari na rozborce

Poctivosti příliš nenahrává ani samotný zákon. Pochází z roku 2001 a poznamenala ho krkolomná snaha omezit monopol fi rmy Bosch jako dodavatele řídicích a diagnostických systémů. Proto se v zákoně objevila formulace o měření „podle předpisu výrobce“, od níž vedla přímá cesta k největší české absurditě: povinnému školení podle značek. Co to znamená? Kdo otevíral servis na opely, nechal kromě opravárenských postupů zaškolit pár mechaniků i na měření emisí. Ovšem pokud chtěl – jak bylo možné dříve – nabízet měření emisí na více značek, musel si na každou z nich zaplatit samostatný dvoudenní kurz. A to přesto, že emisní systémy současných vozidel jsou podobné či úplně stejné. Předpis navíc vyžaduje, aby vozidlo bylo při výuce přistavené na dílně a nevěnovalo se mu víc než pět techniků. Školení se musejí po dvou letech opakovat, což pro neznačkové stanice znamená investice v řádu desítek a stovek tisíc. Změřením vozidla, na které nemá platné oprávnění, se pracoviště vystavuje riziku přísného postihu.

Kupředu pomalu

Není divu, že zatímco v Německu 8 % vozidel u emisní zkoušky nevyhoví, u nás jde o naprosté výjimky. Oficiálně jsou to 3 %, velkou část z toho si ale šikovné stanice zajišťují samy. Schválně měří vozidla, která už stejně míří do šrotu, aby 100 % úspěšnost nevypadala nápadně. Nějaké světlo na konci tunelu? Těžko. Novelizace zákona, které se dožadovalo ministerstvo životního prostředí a na níž skupina odborníků pracovala přes dva roky, byla po posledním politickém zemětřesení zametena pod koberec a s další se začíná od čistého stolu.

Úřady vycházejí vstříc ekonomicky silným skupinám, jako jsou dovozci aut, poctivým soukromníkům kladou překážky a čekají na nějaké to všimné. Motoristům, jako je pan Straka, zbývá jen útěcha, že neoficiální poplatky na emisních stanicích nezdražují tak rychle jako benzin. S reklamací svého vozu by neuspěl, protože prodejce měl formálně všechno v pořádku. A že emisní známku získal podvodem, to mu nikdo nedokáže.