Milion Čechů na antidepresivech. Kolik z nich sedá za volant?
Alkohol a nelegální látky má policie pevně v hledáčku. Existuje ale třetí, skrytější oblast, která se týká statisíců řidičů: léky na předpis. Antidepresiva, léky proti úzkosti, prášky na spaní nebo silná analgetika.
Když vás zastaví policejní hlídka, scénář je jasný. Dechová zkouška, případně orientační test na drogy. Jenže realita silnic je složitější. Po Evropě dnes jezdí miliony řidičů, kteří žádný alkohol ani drogu neužili – a přesto mohou mít sníženou pozornost a pomalejší reakce.
Antidepresiva, anxiolytika, hypnotika, některá antipsychotika, opioidy proti bolesti nebo starší typy antihistaminik patří mezi léky, u nichž je vliv na řízení dobře zdokumentovaný. Podle BESIPu antidepresiva až pětinásobně zvyšují riziko nehody. U silnějších léků proti depresím je řízení dokonce zcela zakázáno.
Účinek však závisí na konkrétní látce, dávce, délce užívání i na tom, zda je člověk na lék zvyklý. Právě tato nejednoznačnost dělá z léků noční můru pro policii i zákonodárce.
Čísla nelžou
Čísla ukazují, že léky za volantem nejsou okrajový problém. V Česku dnes užívá antidepresiva zhruba osm až devět procent populace, tedy téměř milion lidí, z nichž většina běžně řídí. Pokud k tomu připočteme léky proti úzkosti, na spaní nebo silná analgetika, okruh potenciálně ovlivněných řidičů se dál výrazně rozšiřuje.
Evropské anonymní průzkumy ukazují, že přibližně každý sedmý řidič přiznal řízení po užití léku, o němž ví, že může ovlivnit schopnost řídit. V širším pohledu až 28 procent aktivních řidičů užívá alespoň jeden lék potenciálně ovlivňující schopnost řídit. To je výrazně víc než jedno až dvě procenta řidičů, která obvykle zachytí policejní laboratorní kontroly.
Rozdíl je dán tím, že testy měří přítomnost látky, nikoli její účinek. Řada léků se v těle drží krátce, ale jejich vliv na pozornost může přetrvávat. Studie zároveň ukazují, že zejména v prvních týdnech užívání sedativ je riziko nehody dvakrát až třikrát vyšší než u běžné populace.
Z hlediska zjistitelnosti je to zásadní problém. Alkohol má jasnou hladinu v dechu a v krvi. U drog se zase běžně používají orientační testy ze slin či volantu. U léků ale žádný jednoduchý tester a normy neexistují.
Mimo pozornost
Ano, laboratorní analýza krve dokáže odhalit benzodiazepiny, antidepresiva i jejich metabolity. Jenže krev se odebírá až ve chvíli, kdy je důvodné podezření – typicky po nehodě nebo při zjevném ovlivnění.
Navíc ani pozitivní nález automaticky neříká, zda byl řidič v daném okamžiku skutečně nezpůsobilý k řízení. U chronických pacientů se vyvíjí tolerance a stejná hladina může mít na různé lidi zcela odlišný účinek.
Policie sice může zjistit přítomnost látky v krvi, ale o realitě užívání to nemusí přesně vypovídat. Léky se často užívají večer nebo pravidelně, mají různou délku účinku a jejich koncentrace může být při kontrole pod detekčním limitem.
Vedlejší účinky léků však mohou přetrvávat déle – zejména ospalost, zpomalení reakcí nebo zhoršené soustředění. Jinými slovy: test vyjde negativní, ale řidič objektivně stále neřídí ideálně.
Právo je ošemetné
Přístup policie k lékům je mnohem opatrnější než k alkoholu nebo drogám. V českém právu sice platí zákaz řízení pod vlivem návykových látek, ale u léků se téměř vždy posuzuje konkrétní situace: chování řidiče, způsob jízdy, případně lékařský posudek.
Nejde o to, co má člověk předepsáno, ale zda byl skutečně ovlivněn. To je rozumné, ale zároveň to znamená, že velká část potenciálních hříšníků zůstává mimo systematickou kontrolu.
Do hry vstupuje ještě jeden faktor: informovanost. Většina léků má v příbalovém letáku varování typu „může ovlivnit schopnost řídit“. Pro mnoho lidí je to ale jen formální věta mezi desítkami dalších.
Lékaři zase často nevysvětlí, kdy je riziko nejvyšší – například na začátku léčby, při zvyšování dávky nebo při kombinaci více tlumivých léků. A pacienti mají tendenci riziko podceňovat. Vědomí, že lék je legální a předepsaný, vytváří falešný dojem bezpečí.
Z pohledu silničního provozu je to paradox. Alkohol a drogy jsou mediálně viditelné, kontrolované a stigmatizované. Léky, které mohou mít podobný dopad na pozornost a reakční čas, jsou tiché a společensky akceptované.
Řešení pouze v lidech
Nejde o to léky démonizovat – pro mnoho lidí jsou nezbytné a správně nastavená léčba může schopnost řízení naopak zlepšit, například u těžkých úzkostí. Problém však nastává tam, kde se realita farmakologie potkává s každodenní praxí za volantem.
Blízká budoucnost nejspíš nepřinese jednoduché řešení ani univerzální tester na léky. Reálnější cestou je kombinace tří věcí: lepší a srozumitelnější osvěty, aktivnější role lékařů a lékárníků a větší důraz na odpovědnost samotných řidičů.
Zároveň by dávalo smysl víc pracovat s testy pozornosti a reakční doby, které hodnotí skutečnou schopnost řídit, ne jen přítomnost látky v těle.
Policie dokáže zachytit extrémy – zjevnou ospalost, dezorientaci nebo nebezpečnou jízdu. Většina rizikových situací ale vzniká mnohem nenápadněji, často bez uvědomění samotného řidiče. O to důležitější je, aby řidiči otázky ohledně vlivu léků na řízení kladli sami.
Zdroje: BezpecneCesty.cz, PMC, Policie, ESRA
