Multicar má pestrou minulost. Zavzpomínejte na malé nákladní vozy!
Východní Německo bylo automobilovou velmocí východního bloku, kterou reprezentovala řadu původních značek. Do dnešních dnů přežila jen jediná a tou je Multicar.
Ve druhé polovině čtyřicátých let dvacátého století na příkaz sovětské vojenské správy v Německu vzniklo sdružení Industrieverband Fahrzeugbau (IFA). Pod křídla tohoto sdružení patřily mimo jiné i značky Wartburg, Trabant, Robur, Barkas a Multicar, z nichž do dnešních dnů přežila pouze poslední jmenovaná.
Kořeny malých nákladních vozidel a nosičů nástaveb, resp. podniku, stojícího za jejich vznikem a výrobou, jsou v roce 1920, kdy inženýr Arthur Ade založil společnost ADE-Werke se sídlem ve Waltershausenu, městě ležícím ve středním Německu, asi 35 kilometrů jihozápadně od Erfurtu.
Společnost ADE-Werke se soustředila na zemědělské stroje a přívěsy. Po druhé světové válce byla výroba obnovena a znárodněná firma se sídlem v sovětské okupační zóně, na jejíchž základech vzniklo NDR, od roku 1946 fungovala pod názvem Gerätebau Waltershausen. V roce 1948 pak došlo k přejmenování na VEB Fahrzeugwerk Waltershausen.
Na počátku padesátých let se pak začíná rodit zakladatel slávy značky Multicar, který ji ovšem nikdy nenesl. Do podvozku akumulátorového vozíku EK 2002, ovládaného stojícím řidičem pomocí dvojice pák, byl umístěn vznětový jednoválec o výkonu 4,1 kW a výsledkem byl Dieselkarre DK 2002.
Dieselkarre DK 2003 nebo zkráceně DK 3 byl přímou evolucí tohoto užitkového vozítka. Tento model byl k dispozici s plošinou pro dopravu nákladu a rovněž jako jednostranný nebo třístranný sklápěč. Výroba probíhala nejprve v Brand-Erbisdorfu, následně byla přestěhována do Ludwigsfelde a v roce 1957 do již zmiňovaného Waltershausenu.
Dieselkarre DK 2004 nebo zkráceně DK 4 dorazil ve druhé polovině padesátých let a od svých předchůdců se lišil na první pohled. Původní plošinu řidiče totiž konstruktér Werner Clausner nahradil otevřenou kabinou s dveřmi v přídi. K pohonu sloužil čtyřtaktní vznětový jednoválec o objemu 650 cm3 s výkonem 4,4 kW zvýšeným později na 4,8 kW. Převodovka měla tři stupně pro jízdu vpřed a zpátečku.
Multicar M 21 se stal prvním zástupcem později proslulé značky a vznikl v prosinci roku 1959 pouhým přejmenováním původního DK 4. Vozík s rozvorem náprav 1640 mm a celkovou délkou do 3220 mm dosahoval maximální rychlosti 15 km/h a jeho nosnost mohla být až kolem 2000 kg. V letech 1956 až 1964 měl vzniknout asi 12.514 vozidel, ale zmiňováno je, že jich mohlo být až 14.000 exemplářů.
Multicar M 22 přinesl řadu zásadních novinek. Stále se jedná o jednomístné užitkové vozidlo, ale se skutečnou kabinou, v níž řidič seděl na sedadle a před sebou měl klasický volant. K pohonu sloužil vznětový dvouválec o objemu 0,8 l s nejvyšším výkonem 9,56 kW a od roku 1970 pak 11 kW. Čtyřstupňová převodovka vůz zrychlila a zároveň redukovala spotřebu a hlučnost
Vozidlo s rozvorem náprav 1700 mm mělo nosnost 1700 kg a dosahovalo maximální rychlosti 23 km/h. V letech 1964 až 1974 bylo podle dostupných údajů vyrobeno celkem 42.579 exemplářů M 22, z nichž údajně 58 % mířilo za hranice NDR. Multicar M 22 již nebyl využíván pouze jako prostředek pro vnitropodnikovou dopravu, ale byl využíván i jako malý nákladní vůz na krátké vzdálenosti.
Multicar M 24 navazoval na sériový typ M 22 i z něj, vycházející prototyp M 23 s dvoumístnou kabinou z konce šedesátých let. Při svém uvedení v rámci veletrhu v Lipsku v roce 1974 byl typ M 24 představen s novou jednomístnou kabinou a dvoumístné kabiny se dočkal až v roce 1977. Vznětový čtyřválec o objemu 2,0 l disponoval nejvyšším výkonem 33 kW a spolupracoval se čtyřstupňovou převodovkou.
Vozidlo s rozvorem náprav 1950 mm mělo nosnost až 2480 kg a dosahovalo maximální rychlosti 50 km/h. Pro M 24 bylo k dispozici 14 variant příslušenství. V letech 1974 až 1978 bylo vyrobeno kolem 25.600 těchto vozidel, z nichž bylo 48 % určeno na export.
Multicar M 25 se podobně jako jeho předchůdce představil na veletrhu v Lipsku a to v roce 1978. Se svou typicky tvarovanou dvoumístnou kabinou s rozměrným čelním sklem je dodnes nejpopulárnějším a zároveň i nejúspěšnějším zástupcem své značky. V letech 1978 až 1992 bylo vyrobeno více než 100.000 vozidel, z nichž většina zamířila za hranice NDR.
Pohonnou jednotkou typu M 25 byl vznětový čtyřválec, který v provedení o objemu 2,2 l disponoval nejvyšším výkonem 34 kW a spolupracoval se čtyřstupňovou manuální převodovkou. V roce 1982 byl uveden typ M 25 4x4 s mechanicky připojitelným pohonem předních kol. V devadesátých letech byl M 25 jako Multicar 91 dodáván se vznětovým čtyřválcem VW o objemu 1,9 l a výkonu 40 kW.
Multicar M 25 se v průběhu osmdesátých let se dočkal například prodloužení rozvoru náprav z 1970 mm na 2100 mm, které odhaluje označení M 25.1 A. Tato verze pak posloužila pro vznik M 25.1 AL s rozvorem náprav prodlouženým na 2675 mm. Nosnost vozidel s rozvorem 2100 mm se pohybovala kolem 2300 kg a maximální rychlost mohla být až kole 60 km/h.
Multicar M 26 vyráběný v letech 1992 až 2010 přímo navázal na typ M 25, což se odráží v jeho konstrukci i designu kabiny. Ta mohla poprvé vedle standardního dvoumístného provedení nabídnout i prodlouženou verzi s prostorem pro pět osob.
Multicar M 26 byl poháněn přeplňovaným vznětovým čtyřválcem Iveco o objemu 2,8 l s nejvyšším výkonem 78 kW a točivým momentem 235 N.m. Tato pohonná jednotka ve spolupráci s pětistupňovou manuální převodovkou umožňovala dosažení rychlosti až kolem 90 km/h.
Na trh mířil typ M 26 s rozvory náprav 2100 a 2675 mm, možností volby mezi provedením 4x2 nebo 4x4 a nosností až kolem 3010 kg. Podobně jako M 25 i M 26 nabízel řadu různých provedení a pestrou paletu příslušenství.
Foto: Multicar, Hako, Wheelsage.org, Veterán Auto.cz, Auto.cz
Doporučujeme
Škoda
Volkswagen
Cupra
Mercedes-Benz
Ford
BMW
Audi
Opel
Renault
Toyota
Mazda
Fiat