Poprvé se závoďákem na opravdovém okruhu! Tentokrát z dívčího pohledu

Večer před odjezdem na mostecký autodrom jsem nemohla usnout. A popravdě nevím, jestli to bylo natěšením, nebo naopak obrovskou nervozitou. Některou holku by snad prvomájový den strávený na závodním okruhu mohl urazit, já ale byla neskutečně šťastná. Rychlá auta a vůně benzinu, to je moje, i když osobně jsem s nimi až do teď neměla žádnou zkušenost. Buď jsem na závoďáky přihlížela zpovzdálí, případně se k nim přiblížila, až když hluk motorů utichl. A teď jsem to měla být já, kdo si tohle všechno může zažít a cítit se na jeden den jako profík!

Standa říkal, že nulové zkušenosti nevadí. Sám v Mostě minulý rok s týmem Radical naskočil do vytrvalostní šestihodinovky, i když auto vůbec neznal. Před začátkem si prý jen nastavil sedačku a letmému startu předcházelo jediné zahřívací kolo. Já už předem věděla, že takhle “hustý” průběh mě s lidmi od Radicalu nečeká, i tak jsem z toho ale byla malinko nervózní. Nerada bych Auto.cz hned napoprvé vystřihla nějakou ostudu…

Nováčkem na startu skutečného vytrvalostního závodu. Divoký zážitek, který nemusíte jen závidět

Ráno vstáváme hodně brzy, do Mostu je to z naší malé vesničky nedaleko Přelouče necelých 190 kilometrů a přes dvě hodiny cesty. A já bych o svůj životní zážitek nerada přišla kvůli pozdnímu příjezdu, vždyť na okruhu se máme hlásit už v devět. Celou cestu jsem sama sebe překvapovala, v jakém klidu se před vůbec první jízdou závoďákem na okruhu cítím. Bum. Brána mosteckého autodromu a mně se v krku udělal pořádný knedlík.

Úvodní seznámení

Na trati jsme s předstihem a skoro to vypadá, jestli jsme si nespletli den. Vzadu v boxech se prochází jen pár lidí, na nějaký velký šrumec to tu nevypadá. Pár minut před devátou to ale začíná. V boxech skládají jedno auto za druhým, absolutním vrcholem jsou pak roztomilé formulky. Standa mě tedy opravuje, že jsou to závodní placky Radical, a že v nich se dnes na okruhu sveze jeho šéf Machi a dva pravidelní diskutéři webu (zdravíme webpaju a Dinara - pozn. red.), kteří už jsou s okruhovými zkušenostmi na docela jiné úrovni.

Historie okruhu Most: Závodilo se tady dlouho před autodromem

Nervozita trochu opadne, když se u závoďáků objeví šéf celého tohoto kolotoče Martin Příhoda, přátelsky se s námi pozdraví a dává do řeči. Také on mě utvrzuje, že i když s jízdou na trati nemám žádné zkušenosti, není se čeho obávat. Hlavně si to mám celé pořádně užít!

Až doposud vím jen to, že se svezu upraveným bavorákem s automatickou převodovkou, ale možností řadit pádly pod volantem. Zatímco Standa od Martina vyzvídá úpravy - odlehčená karoserie, závodní podvozek, výfuk a sání, upravená jednotka či šestipístkové brzdy Brembo - já si oblékám kuklu a vybírám vhodnou velikost přilby. Následně mě oba předávají do rukou dalšího milého člověka, instruktora Vojty, který při jízdě bude sedět hned vedle mě a prostřednictvím vysílačky mi dávat veškeré pokyny. Společně s dalšími nováčky se od něj ještě před jízdou dozvídám, že pod kapotu je přeplňovaný řadový šestiválec s výkonem 160 kW. To prý ale není tak úplně podstatné, to hlavní prý nebude zrychlení na cílové rovince, ale požitek ze zatáček.

Vzrůšo začíná!

Je krátce po deváté a Martin se nás s instruktorem snaží popohnat. Přijeli jsme jezdit, ne se vykecávat, naznačuje s úsměvem. V tu chvíli se dozvídám, že na okruh vyrazím jako první, zatímco ostatní se ještě chvilku budou připravovat v boxech. Standa říká, že je to výhoda, protože si hned zkraje nebudu muset hlídat zpětná zrcátka a rychlejší vozy kolem mě, z čehož měl on při ostré šestihodinovce největší hrůzu. Já upřímně taky a uklidnilo mě, že mám pro první jízdu dráhu celou pro sebe.

To už se skládám do sedačky tak, abych dosáhla na volant i pedály, zapojuje se mi komunikace s instruktorem a můžeme vyrazit na trať. Tedy, klidně bych sedačku ocenila ještě o něco výše, mám totiž pocit, že nevidím skoro nic. Ale prý je to takto v pořádku a mohu jet směrem ke konci cílové rovinky, kde mě k akceleraci vybízí zelené světlo.

Nevidomý Petr si splnil sen, řídil na závodním okruhu. Tipnete si, za kolik dal kolo v Mostě?

Původní dohoda zněla, že si trať osahám s převodovkou v automatickém režimu. Hned po vyjetí na dráhu mi ale instruktor zapíná manuální mód s tím, že teď je to na mně, jednotlivé kvalty mám střídat pádly pod volantem. Vojta mi trpělivě radí, kdy a kde mám zvolit jaký stupeň, aby byla jízda dostatečně svižná, zároveň mě ale auto nějakým způsobem nevypeklo.

Prvních pár zatáček tomu odpovídá, poznávám okruh, který jsem doposud studovala jen na YouTube a jednotlivé pasáže projíždím s dostatečnou rezervou. Když se objevuji na cílové rovince a mám osahanou celou trať, snažím se zrychlovat, k čemuž mě ostatně pošťuchuje i Vojta. Rady k brzdným bodům a řazení jsou cenné, alespoň vím, kde si co mohu dovolit. Brzdím do jedné z prudkých zatáček, vůz pokyny volantu poslouchá na slovo a já si na jejím výjezdu prvně dovoluji zrychlit pod plným plynem. Ručička otáčkoměru míří k červenému pásmu a já si alespoň na zlomek sekundy připadám jako opravdu závodnice.

Traťovým komisařem na vlastní kůži: Co všechno musí zvládat?

Vojta měl pravdu, zrychlení je sice opojné, ale tím největším zážitkem jsou pro mě průjezdy zatáčkami a neuvěřitelné brzdy. Začínám být za volantem trochu oprsklejší, snad i rychlejší, když v tom mi instruktor signalizuje, že je čas na návrat do boxů. Cože? Tak brzy, říkám si. Jenže až po návratu zjišťuji, že jsem na okruhu strávila pěknou čtvrthodinku a musím uvolnit místo dalším. Tak rychle to uteklo! Naštěstí mám dnes přislíbenou ještě jednu jízdu.

To už se v boxech objevuje Machi, kterému společně se Standou a Martinem Příhodou sděluji své bezprostřední dojmy. Oni je tedy spíš musejí vyčíst z úsměvu na mojí tváři. Ze zážitku se v prvních chvílích jen vzpamatovávám a mluvení je to poslední, na co mám náladu. A to se mi nestává často!

Ještě jednou, prosím

Na trati začíná být v průběhu dopoledne pořádně rušno, když upravené bavoráky postupně doplňují závodní placky. V tom od Martina dostávám pokyn, že se mohu připravit na svou druhou jízdu. Poprvé jsem byla nervózní, teď už jsem se ale jen pořádně těšila. Úvodní kolečko mi napodruhé jde podstatně rychleji - kukla, přilba, rukavice, sednout do vozu, nechat se zapásat, zapojit vysílačku a přenastavit sedačku. Najednou jsem připravena rychleji než instruktor.

Vedle mě opět usedá Vojta a já mám pocit, že začínám přesně tam, kde jsem předtím skončila. Za volantem jsem jistější a nebojím se ostřejších průjezdů zatáček. Tedy ostřejších na moje poměry. Vojta s rostoucím počtem kol radí výrazně méně, snad je to tím, že už to i bez jeho pokynů zvládám obstojně, říkám si.

TEST Jak se stát závodníkem snadno a rychle. A docela levně

Abych to ale neměla tak úplně jednoduché, na trati jsou další vozy, na které musím dávat pozor. Vojta mě pečlivě informuje, kdykoliv se za mnou některé z rychlejších aut objeví. Prý mám jet úplně normálně, hlavně ale předvídatelně, abych druhé auto nějakým neočekávaným manévrem nezaskočila. Z toho jsem pořádně nervózní, do jedné zatáčky vjíždím osamocena, na jejím výjezdu už mám ale za sebou přilepenou placku…

Naštěstí se ale pořád najdou úseky, ve kterých se můžu soustředit hlavně na svou jízdu. Nechci, aby to znělo jako samochvála, ale jsem se svým výkonem spokojena, i když došlo i na jednu krizovku. Výjezd z rychlejší zatáčky jsem neodhadla úplně ideálně a na vnější straně jsem se začala sunout do štěrku. Naštěstí mi v hlavě zůstala Vojtova úvodní poučka - hlavně nezastavit, srovnat kola a dostat se z toho. Povedlo se, jsem venku a můžeme pokračovat.

Jak jsem zajel svoje nejrychlejší kolo v Mostě

Ještě pár svižnějších koleček na závěr a znovu přichází pokyn, abych se vrátila do boxů. Jsme v zázemí mosteckého autodromu necelé čtyři hodiny, ale já mám pocit, jako bychom tu byli chviličku. Domů se mi rozhodně nechce. Nakonec se od Martina dozvídám, že do vozu usednu ještě jednou. To abychom pro kluky z webu udělali pár pěkných fotek. Instruktor říká, že teď už to bude jen takové piánko a fotograf, který pojede ve voze před námi, přikyvuje. Mám tedy jediný úkol, držet se druhého vozu, ze kterého na mě několik kol míří objektiv fotoaparátu.

Samotný zážitek z jízdy budu vstřebávat ještě hodně dlouho. V boxech společně se Standou několikrát děkujeme Martinovi za tuto příležitost, kterou nám dal. A nejen nám, ale i všem ostatním. Jeho Radical team totiž nabízí svezení v opravdovém závoďáku na opravdovém okruhu, a to všechno za rozumný finanční obnos. Jen se podívejte na jejich webovky. A vůbec nevadí, že jste na trati poprvé, já sama jsem toho důkazem!

A když je prý člověk jó dobrý, může se nabídkou závodních aut Radicalu vyšplhat až k těm formulkám… tedy, plackám! To už ale raději přenechám vám ostatním, já odjíždím nadšena i po svezení v docela “obyčejném” bavoráku. Rady skvělého instruktora Vojty si dnes beru k srdci i v běžném provozu.

Autorka: Klára Volejníková