Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Nováčkem na startu skutečného vytrvalostního závodu. Divoký zážitek, který nemusíte jen závidět

Stanislav Kolman
Diskuze (12)

Říká vám něco seriál vytrvalostních závodů Makpak Endurance? Mně jen velmi málo. Tedy až do chvíle, než jsem na mosteckém autodromu stál na startu jednoho z nich.

Znáte rčení, že spontánní akce jsou nakonec nejlepší? Něco na tom bude, o čemž jsem se přesvědčil docela nedávno. V úterý jsme pomalu finišovali naši cestu Kiou XCeed do Marseille, když mi zavolal Machi s prostým dotazem: „Nechtěl by sis ve čtvrtek zajet šestihodinovku v Mostě?“. Jsou otázky, na které prostě nejde odpovědět ne. Byl jsem tak v šoku, že jsem si v hlavě jen rychle prokalkuloval, jestli se vůbec stihnu vrátit zpátky do Česka. Stihnu, takže účast potvrzuji a do hodiny mám čekat telefonát s dalšími podrobnostmi.

Ničeho se nebojte

A skutečně. O hodinu později mi volá Martin Příhoda, šéf Radicalteamu, který mě s celou akcí seznamuje podrobněji. Vysvětluji, že s jízdou na okruhu mám jen minimální zkušenosti, závodní už vůbec. Nemám ani vlastní závodnickou výbavu a jsem z toho všeho tak nějak… nervózní. Martin s laskavostí v hlase trpělivě odpovídá na moje otázky a říká: „Není se čeho bát, bude to zážitek. Všechno potřebné vám půjčíme, přivezte si jen rukavice, pevnou obuv a řidičák,“ dodává a uklidňuje mě ještě informací, že na roštu budou stát i jezdci, kteří s okruhem nemají vůbec žádné zkušenosti.

První komplikace mě čeká ještě před startem. Pro členy Radicalteamu by bylo ideální, kdybych se s autem přišel seznámit už ve středu podvečer, tedy den před závodem. Já se ale z Francie vracím až pozdě v noci a tento termín nestíhám. Ani v tom ale Martin nevidí závažnou komplikaci. Dorazit mám co nejdřív ráno. Rozprava s jezdci je od 8:30, do té doby všechno stihneme.

Tak jsem tady

Okolo sedmé ráno už přešlapuju na parkovišti v areálu závodní dráhy. Volám Martinovi, který ale dorazí až později. Zatím mám v boxech vyhledat garáž číslo 10 a seznámit se se zbytkem týmu a autem. Do té doby ještě nevím ani to, čím pojedu. Jestli s manuálem, nebo automatem. Jestli budu do šestihodinovky startovat, nebo se střídat s někým ze zkušenějších kolegů v jejím průběhu. Cestou vstříc garážím se mi honí tolik otázek, na které dostanu v dalších desítkách minut odpovědi.

Nakonec ta hodinka a půl do rozpravy uteče poměrně rychle. Ještě před vyzkoušením všeho potřebného podepisuji administrativu včetně spoluúčasti do sta tisíc. Všechno, co je nad sto tisíc, už jde za týmem. Jasně, pro obyčejného smrtelníka, jako jsem já, je to pořád obrovský balík peněz, ale… kdo vám dnes zaručí, že když se nedejbůh na trati stane něco nešťastného, nezadlužíte se tím do konce života?

Papíry máme z krku a jdeme poprvé k autu. Radicalteam toho má v repertoáru opravdu hodně, vrchol tvoří závodní „placky“ Radical SR4 a SR3. My ale zůstáváme nohama na zemi a spokojíme se s opačným koncem vozového parku. Základ tvoří BMW 325i (E36) „B“ v úpravě pro nováčky. Podle chlapců z Radicalteamu je to stroj, do kterého lze naskočit i bez předchozích závodních zkušeností. Svižný, ale nezáludný. Šestiválec i pětistupňová manuální převodovka jsou v podstatě sériové. To tedy máme nějakých 200 koní. Číslo, ze kterého si na první pohled nesednete na zadek, jenže… všechno nepotřebné šlo z auta ven, díky čemuž váží jen necelou tunu. Kromě vykuchaného interiéru, závodní klece a odlehčené karoserie je jiný i závodní podvozek, nechybí samosvorný diferenciál a velké zadní křídlo.

Čas se krátí, takže si rychle zkouším kombinézu, přilbu a sedám do auta, abych si ho před startem alespoň trochu omakal. A aby toho stresu nebylo málo, dozvídám se od týmu, že do šestihodinovky budu rovnou startovat! K letmému startu se posádky řadí na základě výsledku v předchozím závodě. Kluci říkali, že je tohle jedno z nejslabších aut, to budu asi startovat v klidu někde z chvostu, říkal jsem si. „Minulý závod hodně jezdců chybovalo a řešili technické komplikace, takže se tento vůz umístil dobře, startovat budeš ze středu pole,“ hlásí mi tým. Krve by se ve mně nedořezali.

Šestihodinovka v Mostě, oficiálním názvem 6h Le Most, se jede v rámci seriálu Makpak Endurance, kterého je Radicalteam nedílnou součástí. Závodí se v Mostě, Brně, ale třeba i na Slovakiaringu. Někdy na šest, jindy na osm i více hodin. „Proto pro nás výkon nehraje takovou roli. Nepotřebujeme být extra rychlí na jedno kolo, ale konzistentní a mít jistotu, že technika vydrží,“ vysvětluje mi Martin, který už mezitím dorazil na okruh.

Minutky před startem

A rovnou mě seznamuje s Vojtou, mým závodním instruktorem, který mi bude při mé premiéře k dispozici hned vedle mě. „Kdyby šlo do úzkých, můžu ti sáhnout do řízení,“ říká jednu z prvních informací a hlavou se mi opět začínají honit nejrůznější scénáře. Snad to nebude potřeba. Mechanici nám oběma zapojují vysílačky, já si ještě ladím sedačku a zrcátka. Připoutávám se závodním pásem a jsem připraven vyrazit. Takhle určitě ne, směje se jeden z mechaniků, když vidí, jak moc mám pásy volné. Do sedačky mě nakonec přikurtuje sám tak, abych měl prostor tak akorát na dýchání.

Těžko uvěřit tomu, že před samotným startem bude mou jedinou zkušeností výjezd z boxové uličky, seřazení se na startovním roštu a jedno zaváděcí kolo. Start závodu je naplánován na 10:00, krátce po deváté jako vůbec první auto míříme z boxového stání směrem ke konci pitlane. Čekáme, až se objeví zelená a my budeme moci vyrazit na trať.

Vojta mě ještě upozorňuje, že do vysílačky musím fakt křičet, při mluvení potichu totiž hlas nerozezná a vůbec nefunguje. Pohodovým tempem vyrážíme vstříc první šikaně a instruktor nepřestává mluvit. V jednotlivých pasážích mi radí brzdné body, převodové stupně, i ideální závodní stopu. Ptá se na mé předchozí závodní zkušenosti. On jako neví, že jsem zelenáč? Mám mu říct, že jediné trofeje jsem posbíral v Gran Turismu? Než stačím cokoliv odpovědět, přichází další cenné lekce. A než se nadějeme, stojím na startovním roštu.

Poslední krátká rozprava s týmem probíhá přímo na startovní rovince. „A když se něco stane, tihle všichni na tebe budou hodně naštvaní,“ popichuje mě Vojta při pohledu na trojici parťáků, kteří se ve stejném autě budou během šestihodinovky střídat po mně. Stíhám se seznámit jen se Slovákem Kristiánem, který se už zúčastnil předchozích podniků, my ostatní jsme nováčci. Kouká, jak mám nastavenou sedačku, aby se při pozdější výměně zbytečně nezdržoval. Přeje mi hodně štěstí. „Tak za hodinu,“ odpovídám mu s nejistotou v hlase a raději si netroufám dodat slovo snad.

Jdeme na to!

Vyrážíme vstříc zaváděcímu kolu, na jehož konci nás čeká letmý start. Jestli v autě s vykuchanou izolací bylo slyšet jen každé druhé Vojtovo slovo, za doprovodu dalších 29 účastníků už slyším jen nějakou směsici písmen. Snažím se ale zůstat v klidu a koncentrovat se na to, co mi řekl před startem. Hlavně jet s klidnou hlavou, žádná křeč. Musím být opatrný, ale nikomu neuhýbat. Vždyť dráha je dost široká a do zatáček se nás poskládá víc, říkal mi předtím Vojta. Snažím se po vzoru ostatních alespoň trochu zahřát pneu, o něco víc se ale stále věnuju poznávání auta, zkouším si řazení, brzdy i akceleraci pod plným plynem.

Mosteckým autodromem pokračuje vláček závoďáků až do posledního sektoru, bezpečnostní vozidlo se stahuje zpět do boxů a letmému startu už nic nebrání. Výjezd z poslední zatáčky nemám zrovna ideální a pár soupeřů jde ještě na startovní rovince před náš „bavorák“. Při pohledu do zpětného zrcátka jsem se zhrozil. Připadal jsem si jako potrava pro hejno supů, které se na mě chce okamžitě vrhnout. Soupeř v levém zrcátku, v pravém, ve vnitřním, vedle mě. Snažím se zůstat klidný a do první šikany brzdím s opatrností, přesně tak, jak to po mně Vojta chtěl.

Celou dobu mě zásobuje radami. První zatáčka se povedla, zůstávám v závěsu za jedním ze soupeřů a vypadá to, že bych se na následující rovince mohl pokusit o navrácení předjetí. Už už rovnám volant, když v tom mi zadek auta najednou ustřelí a já to celé nějakým zázrakem srovnám tak, abych neskončil v hodinách. I tak mě to ale stojí dost času, takže namísto předjížděcího manévru ztrácím další pozice. Ale není čas zoufat, i když jsem se propadl na samotný konec pole, musím zůstat koncentrovaný a jednotlivé úseky projíždět tak, jak jsme si řekli.

„Jako když tancuješ, musí to být plynulé, ne v křeči,“ opakuje mi poněkolikáté Vojta. Zkušenější soupeři mi mizí z dohledu, zatímco já si za volantem konečně začínám trochu věřit a mám pocit, že to celé snad dělám i trochu správně. Jenže přesně tohle je pocit, který bych raději vůbec mít neměl. Přichází jedno z dalších kol. Na konci cílové rovinky mám dojem, že jsem ne úplně správně trefil brzdný bod a pedál sešlapávám o něco později, avšak o to intenzivněji. A samozřejmě s absencí ABS přichází nevyhnutelné, kola se zablokují a já zatáčku míjím a pokračuji rovně. Naštěstí je tento úsek vyasfaltovaný, takže jen projedu uměle vytvořená esíčka a bezpečně se vracím na dráhu. To by měl Kristián radost, kdybych skončil vedle v kačírku. Uf.

Snažím se neztratit koncentraci a pokračovat přesně podle instrukcí. Než se ale stačím znovu rozkoukat, nejrychlejší soupeři včetně „placek“ Radicalteamu už jsou za mnou. „Neuhýbej se, oni jsou rychlejší a cestičku si najdou,“ povzbuzuje mě Vojta. Z konzolových her to znám trochu jinak, ale budiž. Opět se o slovo hlásí nervozita, protože teď nemám na starosti jen ideální stopu a ovládání auta, ale i neustálé hlídání zrcátek, abych nezkazil závod někomu dalšímu. „Jeď co nejrychleji a předvídatelně. To je pro rychlejší jezdce lepší, než když jedeš pomalu a nevyzpytatelně,“ vyzývá mě Vojta a já se této instrukce snažím držet.

Tak moc se soustředím na dění za sebou, že se nedokážu stoprocentně koncentrovat na svůj maximální výkon. Jsem z toho už hodně nervózní, když se najednou rozblikají tabule kolem okruhu, které oznamují safety car na trati. Konečně můžu chvilku vydechnout. Bezpečnostní vozidlo jsem během své hodinky zažil několikrát. Poté, co přestalo blikat, začalo se startovní pole stmelovat a následoval opět letmý start. A znovu všechen ten frmol kolem mě!

Když jsem se zase dostal do rozpoložení nikdo přede mnou, nikdo za mnou, začal jsem si opět trochu víc věřit na pár rychlých pokusů. Najednou mě ale Vojta informuje: „Na konci tohoto kola zajedeme do boxů“. Asi o něco dřív, říkám si, ale ono ne. Vážně jsem na trati kroužil skoro celou hodinu! Tak strašně moc rychle to uteklo. S opatrností dokončuji poslední kolo a vydávám se do pitlane, kde už mě střídá kolega Kristián. Adrenalin ve mně proudí a těžko v prvních minutách hledám slova, abych týmu odpovídal na nějaké otázky. Tak zatraceně silný zážitek to byl!

A teď to hlavní

Když už jsem se trochu uklidnil a tlak se srovnal, odchytil jsem si Martina ještě na pár slov, ze kterých budete mít největší radost vy. Tohle závodění je totiž opravdu dostupné pro každého. Nepotřebujete žádnou závodní licenci, jen minimum vlastních věcí, o všechno další se postará tým. Půlhodina za volantem závoďáku v Mostě přijde na 7.500 Kč. Když chcete naskočit do skutečného závodu, stejně jako jsem mohl já, přijde to na 15.000 Kč za hodinu jízdy. Co jízdy, hodinu skvělých zážitků, na které rozhodně nezapomenete! Může se to zdát jako hodně peněz, ale ve světě motorsportu je to nic. Jen si vzpomeňte, kolik stojí všechny ty zážitkové jízdy za volantem sporťáku, při kterých jste limitováni nejrůznějšími pravidly a vlastně kroužíte jen po letištní dráze. A když budete opravdu dobří, není vyloučené, že z „nováčkovského“ BMW přezbrojíte do něčeho silnějšího. Šikovní jezdci mají postup v Radicalteamu zaručený!

Pokud vás to zaujalo, určitě mrkněte na oficiální webovky týmu, kde najdete veškeré podrobnosti i kompletní ceník. A pokud vás zajímají kompletní výsledky podniku 6 hodin Le Most, mrkněte sem. Naše posádka nakonec skončila na krásném šestnáctém místě celkově.

Stanislav Kolman
Diskuze (12)

Doporučujeme

Avatar - lyon667
17. 9. 2019 20:52
Re: Vysvětlení je tu...
Jak se do toho člověk ponoří, koncentraci ztratí nejdřív s fyzickým vyčerpáním :)
Avatar - lyon667
17. 9. 2019 20:51
Nováčkem na startu...
Pane Kolman, doufám, že Gran Turismo i s celou konzolí letělo do koše :)

Jistě budete souhlasit, že skutečné závodění je něco zcela jiného a simulací se nahradit nedá. Brno doporučuju, bude-li ta možnost. Trať je rychlejší a zároveň mi technické pasáže přijdou zajímavější, než v Mostě. Jinak vítejte mezi vytrvalci ;-)
17. 9. 2019 14:56
Re: Vysvětlení je tu...
To chce různé režimy, ale potřebujeme si to najet, jsou tam rychlé zatáčky, obrovská změna na přítlaku oproti SR4 a rád bych si to nachodil. Jak mi posílal Dinar Mansella...první zatáčka bez brzd :D
17. 9. 2019 14:54
Re: Vysvětlení je tu...
Ano, horší než chlast nebo nikotin :D

Předpokládám, že nadšení. Jak jsi zvládal soustředění? Snažil jsem se dotáhnout dva nové členy a oba tvrdili, že měli problém právě s tím, aby vydrželi aspoň 15min. ;-)
Avatar - speedfred
17. 9. 2019 14:10
Re: Vysvětlení je tu...
Na techniku máte celkom smolu.
Pri zabehávaní motora by ste si mohli zobrať príklad od toho frajera s formulou na diaľnici :-) , to by bolo hneď. :-!