Pierce-Arrow Silver Arrow (1933): Aerodynamický experiment byl příliš drahý

George N. Pierce původně vyráběl v Buffalu ve státě New York ptačí klece a posléze velocipedy. Pak dal přednost „kočárům bez koní“. První automobil Motorette zhotovil v roce 1901, k jeho pohonu použil francouzský jednoválec De Dion-Bouton, který nedával ani 2 kW výkonu. Lehký vozík byl vybaven dvoustupňovou převodovkou, ale bez zpátečky. Povedl se, takže se zrodilo několik dalších kopií. V roce 1903 následoval model Arrow (česky šíp) s dvouválcovým motorem a po něm větší Great Arrow. Ten vyhrál soutěž spolehlivosti The Glidden Tour 1905.

Firma se od té doby soustředila na drahé a luxusní automobily, také náležitě silné a kvalitní, uvedla své první šestiválce. Za konstrukční vzor jim sloužily do značné míry německé mercedesy. Záhy si vybudovala pevnou pozici v oboru a za své výrobky se rozhodně nemusela stydět, získala stálý okruh zákazníků, hlavně na severovýchodě USA – v Nové Anglii.

Název Arrow byl ke jménu Pierce přidán v roce 1908, to už byl zakladatel na odpočinku a zemřel o dva roky později. Prestižní pierce-arrowy si kupovaly hollywoodské hvězdy a jezdili v nich američtí prezidenti. Do roku 1915 vzniklo jen 12 tisíc vozů s obrovskými motory, majestátními karoseriemi a obscénně luxusními interiéry. Kromě osobních aut firma vyráběla i náklaďáky, hasičskou techniku, motocykly a obytné přívěsy.

Konzervativní automobilka ale zbytečně nic neměnila, i když v roce 1918 nabídla agregáty se čtyřventilovým rozvodem. Když konkurence přešla ve dvacátých letech na osmiválcové motory, stále se držela svých tradičních šestiválců, byť průběžně modernizovaných a odlévaných už v jednom bloku, nikoli ve dvou po třech válcích jako dříve. A jejich vozy patřily k těm nejdražším. Od sezóny 1920 začala montovat volanty vlevo, takže jejich umístění nekolidovalo s americkými pravidly silničního provozu.

Nejbláznivější motory v dějinách: Šestnáctiválce, Wankely, šoupátka

Pod Studebakerem

V roce 1928 ovšem společnost převzal Studebaker, což ale umožnilo využít jeho dealerskou síť a nabídnout cenově dostupnější modely. Hodily se. Šéfem Sudebakeru byl jmenován Albert Erskine, záhy zdvojnásobil odbyt. Pierce-Arrow Series 81 s řadovým šestiválcem 4728 cm³ l/55 kW (75 k) byl sice na luxusu trochu ošizený, ale prodalo se jich pět tisíc za jediný rok! Jenže přišla těžká zkouška. Velká hospodářská krize vyvolaná krachem na newyorské burze v říjnu 1929 tvrdě zasáhla automobilové výrobce nejen v USA. I Pierce-Arrow chtěl čelit silné konkurenci, a tak přešel na osmi- a hlavně dvanáctiválcové motory. Měl však potíže nejen s přilákáním nových klientů a udržením těch stávajících, ale bojoval i s vlastní identitou.

V roce 1931 se stal obchodním ředitelem marketingový génius Roy Faulkner, který přišel od Auburnu, později celé automobilce dokonce šéfoval. Ten zavedl proces „Pierce-Arrow Pioneering“ a prosadil politiku každoročních úprav.

Model 53 s motorem V12 6522 cm³/103 kW (140 k) se vyráběl pouze v roce 1932, modely 51 a 52 měly objem 7030 cm³ a 160 koní (118 kW). V roce 1933 je nahradil ten největší s objemem 7,57 l, dostal jednoduché jméno Twelve (dvanáct).

Stříbrný šíp

Na počátku roku 1933 ale firma překvapila svým Silver Arrowem (tedy česky Stříbrným šípem). Radikální aerodynamický čtyřdveřový sedan představila na lednovém autosalonu v New Yorku. Slogan „Najednou je rok 1940!“ nahlížel do blízké budoucnosti. Absolutní senzace! Automobil patřil mezi nejdražší modely v celé historii továrny. Stál 10 tisíc dolarů. V té době šlo o opravdu obří sumu peněz, za tyhle peníze jste si mohli koupit pětadvacet Fordů V8! Obyčejní Američané vydělávali mezi 800 a 1000 dolary ročně. Tedy pokud měli práci, nezaměstnaných jich v té době bylo dvanáct milionů. Motoristická veřejnost však neskrývala nadšení a ódy pěl i odborný tisk.

Další exemplář se ukázal 27. května 1933 v Burnham Parku na pobřeží Michiganského jezera v Chicagu. Světová výstava ve „Větrném městě“ byla nazvána „Století pokroku“. Jenže i v USA doznívala hospodářská krize a ti skutečně bohatí, kterých se pranic nedotkla, s koupí váhali a nechtěli tolik utrácet. Nápad na stavbu se zrodil v hlavě Roye Faulknera. Churavějící výrobce musel představit model, kterým by přilákal pozornost, nezbývalo mu nic jiného.

Pětice

Pokus o zlepšení odbytu samozřejmě nevyšel a ani vyjít nemohl. Prodalo se nicméně všech pět postavených vozů včetně původního výstavního exempláře, nejdříve však sloužily k propagačním účelům. Jejich výroba trvala dohromady pouze tři měsíce. Karoserie vznikly u Studebakeru v South Bendu (Indiana). Radikální tvary navrhl mladý, teprve pětadvacetiletý stylista Phillip O. Wright a ladil je James R. Hughes, šéfdesignér Studebakeru. Wrighta zlanařil Faulkner od Cordu, jednalo se o bývalé kolegy, automobilky Cord a Auburn tvořily jeden koncern.

Design ve stylu Art Deco byl moderní a plynulý, žádná hranatá krabice připomínající rodinný dům s komínem a zahradou na kolečkách. Přední blatníky byly zcela integrované, hlavní světla s nimi tvořila jeden celek. Tento prvek však Pierce-Arrow použil poprvé už v roce 1913, tedy o dvacet let dříve! Zadní část se zužovala, pontonové blatníky byly tedy samostatné, ale navíc dostaly kryty kol. Typická maska vozů této značky se značně sešikmila, figurka lučištníka, slavný emblém, ale logicky zůstala ve vodorovné poloze.

Náhradní kola pod kryty

Rezervy by rušily futuristické splývavé linie, ukrývaly se proto na obou bocích za předními koly. Konkurence je měla stále viditelné na vnějších stranách, popřípadě vzadu. Pořád se používaly i široké stupačky na bocích k usnadnění nástupu, Silver Arrow si je pochopitelně odpustil. Karoserie byla kompletně ocelová včetně střechy, kliky i panty zcela zapuštěny do karoserie, přední dveře se otevíraly proti směru jízdy, zadní klasicky. Všechny byly 30 centimetrů silné a řádně těžké.

Zajímavý detail představovalo úzké šípovité zadní okénko, spíše štěrbina, navíc rozdělená na dvě části. Ani zavazadelník v žádném případě nevypadal jako oddělený „kufr“ konkurence. Silver Arrow připomínal siluetou kupé či fastback, vypadal skoro jako kapka, slza – až na příď. Wright tvary pilně testoval v aerodynamickém tunelu.

Tatra 77 (1934-1938): Futuristická perla z Kopřivnice

Dvanáctiválec

Poháněl jej vidlicový dvanáctiválec o objemu 7566 cm³ (průměr 88,9 x 101,6 mm). Při kompresi 6,1:1 dával 128 kW (174 k) v 3200 otáčkách, byť podle optimistické normy SAE. Kapalinou chlazený dvouventilový motor s osmdesátistupňovým rozevřením válců měl tradiční rozvod SV s postranními ventily, litinové bloky, hliníkovou klikovou skříň a byl uložen podélně vpředu. Spočíval na osmi pryžových silentblocích. Sací ventily byly vyrobeny z niklové oceli, výfukové z legované chromové. Nechyběla hydraulická zdvihátka. Všech čtyřiadvacet ovládal jediný vačkový hřídel. O dodávku paliva a jeho optimální směs se vzduchem se staraly dva jednoduché karburátory Stromberg EX-32.

Třístupňová mechanická převodovka přenášela jeho sílu přes dvoulamelovou suchou spojku tradičně dozadu, točivý moment vrcholil hodnotou 237 Nm. Zpátečka samozřejmě nechyběla. Ocelový žebřinový rám se svařoval elektricky. Podvozek převzatý ze staršího modelu 1236 měl rozvor 3530 mm. Obě nápravy byly ortodoxní tuhé s podélnými půleliptickými pery. Zadní byla dlouhá neskutečných 1530 mm a čítala deset listů. O pohodlí se staraly také třecí tlumiče Delco-Lovejoy, o náležité zpomalení servobrzdy Stewart-Warner. Kola byla sedmnáctipalcová s pěti čepy, obutá do pneumatik 7,5 x 17 s tehdy módními bílými boky. Dělilo je od sebe mimochodem 1500, respektive 1560 mm. Obří bubny měly v průměru jen o palec méně, tedy v našich jednotkách 406 mm!

I přes hmotnost 2604 kg (prázdná, tedy bez provozních kapalin je uváděna 2314 kg) byla auta schopná jet bez problémů 170 km/h. Při rekordní propagační jízdě na solné pláni v Bonneville ovšem dosáhl Ab Jenkins 185 km/h, přitom vůz nebyl nijak upraven. V produkci první poloviny 30. let minulého věku neexistovalo moc konkurence, která by takové auto dokázala předjet.

Dvě palubní desky

Dovnitř se vešlo s veškerým pohodlím až pět lidí včetně řidiče. Prošívaná sedadla připomínala spíše velké pohovky, kabina byla obložena dřevem a hliníkem. Centrálně umístěné přístroje na palubní desce obsahovaly kromě obvyklých ukazatelů rychlosti, ujeté vzdálenosti, stavu paliva a teploměrů provozních kapalin i hodiny. Rádio se dalo ovládat nejen přímo zde, ale i ze zadních sedadel, před kterými se nacházela další přístrojová deska!

Je pravdou, že Silver Arrow krátkodobě zvýšil odbyt ostatních modelů, prodeje byly oproti roku 1932 o 400 vozů vyšší, takže coby vábnička fungoval. Kromě dvanáctiválců se vyráběly i osmiválce. Nejlevnější stál 2385 dolarů, V12 pak 3185 dolarů. Pierce-Arrow skutečně snížil náklady na produkci, ale na jaře zkrachoval jeho majitel Studebaker a šéf Albert Erskine spáchal sebevraždu, automobilku se záhy podařilo oživit a přivést opět k zisku. Značku s lukostřelcem koupila skupina místních bankéřů a obchodníků z Buffala. Prodejní čísla se postupně vrátila k normálu, aby toho nebylo málo.

Dochovaly se tři

Do dnešních dnů se dochovaly tři původní kusy. První vyrobený Silver Arrow nesl číslo podvozku 2575015 a motoru 360001. Po debutu na newyorském autosalonu se objevil na výstavě v Bostonu, absolvoval turné po východním pobřeží. Prvním soukromým majitelem se stal M. C. Hudson, sanfranciský distributor minerální vody Crazy Water. Samozřejmě jej polepil patřičnými logy a využíval jej k propagaci po celé Kalifornii. Poté jej vlastnil další distributor stejného „zázračného léku“, jakýsi pan D‘Oyley z Texasu. Newyorský právník a jeden ze zakladatelů Pierce-Arrow Society Robert F. Greene jej u něj objevil v roce 1954. Poté několikrát změnil majitele, než jej koupil James Bruckner starší z Buena Parku v Kalifornii.

Ten dodával unikátní vozy hollywoodským filmovým studiím a podporoval kalifornskou Kustom Kulture. V sedmdesátých letech vytvořil sbírku „Movieworld Cars of the Stars and Planes of Fame“. Silver Arrow se stal její součástí, ale pomalovaný od umělce Von Dutche ve stříbrné kombinaci s modrými lištami. Zahrál si i ve filmu Gable and Lombard (1976), životopisném snímku o manželství dvou meziválečných hollywoodských hvězd. Když se vzácného exempláře v Movieworldu dostatečně nabažili turisté, na konci sedmdesátých let jej koupil doktor Don Wesley, který bydlel střídavě v Louisianě a na Floridě. Ten pak vůz prodal Blackhawk Museum v Danville v Kalifornii, které v osmdesátých letech vlastnilo ještě další dva exempláře. Renovaci do původního stavu v kombinaci stříbrné a cínové barvy provedl Mike Fennel z kalifornského Saugas, vzkřísil i interiér s pruhovaným látkovým čalouněním.

Muzeum nakonec vůz prodalo v roce 1996 Thomasi Derrovi, který jej zařadil do své rozsáhlé soukromé kolekce a v následujících dvou dekádách jej několikrát prezentoval na veřejných akcích. Pochopitelně sbíral jedno ocenění za druhým. V roce 2017 zemřel, aukční síň RM Sotheby's na začátku října téhož roku vydražila vozidlo v pensylvánském Hershey za 2,31 milionu dolarů. Částka tenkrát odpovídala v korunách sumě 50,88 milionu. Jméno nového majitele nebylo zveřejněno.

Alfa Romeo Tipo B P3 (1932-1935): Mistr Evropy a vítěz na Nordschleife

Ze světové výstavy

Silver Arrow prezentovaný na světové výstavě v Chicagu 1933 má číslo podvozku 2575029 a motoru 360005. Je ale v pořadí třetím postaveným exemplářem. Koupil jej umělec z Lake Forest v Illinois. Na konci třicátých let jej vlastnil ilustrátor Charles Overall z nedalekého Lake Bluff. Od něj se stěhoval za 250 dolarů ke Cameronu Peckovi z Chicaga. V roce 1949 jej od něj koupil Henry Austin Clark jr., majitel automobilového muzea na Long Islandu. Sice sbíral mnohem starší vozy, ale „Stříbrný šíp“ se mu líbil a moc dobře věděl, jak je vzácný. „Austíe“, jak mu říkali, rád vyprávěl historiku, že s ním jezdil někdo z gangu Ala Caponeho, to se ale nikdy nepodařilo doložit.

Důležité bylo, že vůz prošel v létě 1950 první renovací u Reuter Coach Works v Bronxu, kam se dostal po kolejích. Gustav Reuter prosadil nový šedý lak, karoserie byla jinak velmi zachovalá. V následujících letech se objevil na stránkách několika odborných časopisů, i když většinou v ilustrované podobě, jak bylo tehdy v módě. V roce 1963 se historie Clarkovy automobilové sbírky uzavřela, Silver Arrow měnil majitele hned v první ze tří velkých aukcí, na kterých byla kolekce rozprodána. V roce 1990 prošel další renovací včetně obnovy laku.

10. září 2015 jej v dražbě Sotheby's získalo Chicago Vintage Motor Carriage Automobile Museum, v jehož sbírce se nachází dodnes. Na newyorské aukci „Driven by Disruption“ za něj zaplatilo šílených 3,74 milionu dolarů (90,4 milionu korun). Nějakou dobu byl zapůjčen do Studebaker National Museum v Indianě.

Od Harraha

Další kus s číslem podvozku 2575018 byl součástí proslulé sbírky Williama F. Harraha. Úspěšný podnikatel v hazardu nashromáždil v nevadském Sparks na čtrnáct stovek převážně amerických automobilů. Silver Arrow vlastnil po celý život. V roce 1978 zemřel. O rok později jej spolu s dalšími Harrahovými vozy použil německý výtvarník Roman Weyl coby součást své výstavy v Düsseldorfu. Na počátku 80. let bylo vydraženo, od té doby jej vlastnila Blackhawk Collection v Danville, V roce 2010 se ukázalo v Pebble Beach, o pět let později na Arizona Concours d'Elegance ve Phoenixu. Nyní jej vystavuje Academy of Art University Automobile Museum v San Franciscu, která si jej pořídila v aukci za 1,45 milionu dolarů..

Čtvrtý kus se také nacházel v Harrahově kolekci. Silver Arrow byste v něm ale určitě nepoznali, protože během svého života dostal otevřenou karoserii od Davida B. Kouriho. Červený speedster není rozhodně tak extravagantní, vzhledem nevybočuje z doby vzniku. Má dokonce i sedadlo pro tchyni v zádi. Byl také součástí výprodeje Harrahovy sbírky a od té doby je v soukromém vlastnictví. Pátý kus, který byl spolu se druhým a čtvrtým poslán v roce 1933 do továrny Pierce-Arrow v Buffalu a stejně jako ony sloužil zpočátku k reklamě, se časem ztratil.

Konec značky

Běžné dvanáctiválce, pokud se tak vůbec dají nazvat, byly v roce 1934 aktualizovány, dostaly oblejší karoserie. Jenže tržby neustále klesaly a společnost se potácela na hraně bankrotu. V roce 1936 byly V12 posunuty v podvozku více dopředu pro zlepšení rozložení hmotnosti a vyšší pohodlí posádky, ruku v ruce s tím přišla další aktualizace vzhledu i techniky. Jenže snaha vedení získat peníze na nové modely nepřinesla žádný pozitivní výsledek. Nákladná produkce luxusních automobilů nakonec přivedla Pierce-Arrow Motor Car Company do finančních těžkostí, poslední vozy opustily továrnu počátkem roku 1938. Firma byla 13. května 1938 prodána v dražbě a tím se její historie uzavřela.

Všech dvanáctiválců bylo od roku 1932 vyrobeno 2.100 kusů. Lincolny Modelu K (15.727 vozů), Packardy Twelve (5.744), respektive Cadillacy V12 (10.821) a V16 (4.396 kusů) představovaly oproti nim takřka masové záležitosti.

Starý známý z Mafie

Silver Arrow se objevil v legendární hře Mafia: The City of Lost Heaven českých Illusion Softworks (2002) a nechyběl ani v remaku Definitive Edition studia Hangar 13 z roku 2020. Jmenoval se však Silver Fletcher, respektive Eckhart Fletcher. Silueta „Stříbrného šípu“ zdobí logo muzea Chicago Vintage Motor Carriage.

Zdroje: Svět motorů, Wikipedia, Antique Automobile Club of America, Conceptcarz.com, propagační materiály Pierce-Arrow, Bolko Rawicz, Supercars.net, Ultimatecarpage.com, petrolhead.pl, Fox News, Mafia Wiki, archiv auto.cz, The New York Times

Foto: RM Sotheby's, Darin Schnabel, Paul Miller/Stephen Miller, Pierce-Arrow Motor Car Company