Proč se někde jezdí vlevo a někde vpravo: Rukavicemi na změnu stran
U nás se začalo vpravo jezdit v roce 1939. Třeba Švédsko se rozhodlo připojit k zemím s pravostranným provozem až koncem šedesátek. A před 15 lety se změnily strany na pacifickém ostrově Samoa.
Kuriozitou pro našince, který se vydá za Lamanšský kanál nebo do některé z bývalých britských kolonií, je levostranný provoz. Vlevo se jezdí ale třeba i v Japonsku a do roku 1939 jsme po druhé straně jezdili taky u nás.
Nic netrvá věčně, ani láska k jedné slečně, říká moudré přísloví. A věčně se nejezdí ani po jedné straně. Jednou za pár let se prostě stane, že se někde rozhodnou pro změnu. Naposledy k ní došlo ve státě Samoa 7. září 2009. Tento tichomořský ostrov a zároveň stát má jen 200 tisíc obyvatel a s rozlohou 2831 km2 je jen o něco málo menší než okres Klatovy.
Většina Samojců pracuje v Austrálii nebo tam často jezdí. A odtamtud se dá snadno dovézt řada ojetin. Protože v Austrálii se jezdí vlevo, měla dovážená auta při pravostranném provozu volant na nesprávné straně, případně se musela dovážet z USA. To bylo ale finančně náročnější. Vláda proto rozhodla, že se strany prohodí.
Farář zvěstuje změnu
Do masivní kampaně, která upozorňovala řidiče na změnu strany, se zapojila i církev. Kazatelé na Samoi tak v kostelích věřícím každý týden připomínali, že se bude jezdit po levé straně. Změnu naplánovali na svátek, kdy je menší provoz, a odehrála se brzy ráno. Všechna rádia vysílala v ten okamžik zprávu, že teď mají řidiči zastavit, opatrně přejet na druhou polovinu silnice, a až dostanou pokyn, mohou pokračovat.
Z pravé strany na levou se přešlo taky 30. července 1978 na Okinawě. Po druhé světové válce okupovaly USA japonské souostroví Rjúkjú. Americká vojenská správa zavedla hned v roce 1945 jízdu vpravo. Obyvatelé ostrovů, mezi kterými je největší Okinawa, ale proti americké nadvládě roky protestovali. Nakonec v roce 1972 souostroví připadlo opět Japonsku, kde se jezdí vlevo.
Ještě šest let se na Rjúkjú jezdilo vpravo. To bylo jednak nepraktické, a navíc to odporovalo Ženevské úmluvě o silničním provozu z roku 1949. V té se signatářské země včetně Japonska zavázaly, že budou na celém území státu jezdit po jedné straně. Je jedno po které, ale hlavně v celém státě po té stejné.
Den H
Jako Den H, švédsky Dagen H, se označuje akce nazvaná Högertrafikomläggningen, což znamená reorganizace provozu na pravostranný. Dnem H bylo 3. září 1967. Proběhlo to podobně jako na ostrově Samoa. Lidé museli zastavit, opatrně přejet na druhou stranu a po nějaké chvíli mohli pokračovat.
Švédsko si jízdu po pravé straně zavedlo už v roce 1718. O pár let později, roku 1734, to ale změnili na levou stranu. Vzhledem k tomu, jak malý provoz tehdy byl, na tom nezáleželo. Když se ale evropské země v roce 1926 na konferenci v Paříži domluvily, že se bude jezdit vpravo, Švédsko nechtělo trhat partu.
Jenže ani přes několikery pokusy parlamentu se změna stran nikdy nepovedla. Přitom když stavěli v roce 1935 ve Stockholmu jednu mimoúrovňovou křižovatku, už svým tvarem víc vyhovovala pravostrannému provozu.
Ani válka změnu stran v neutrálním Švédsku neznamenala, a dokonce ani po ní se nic nedělo. Návrh byl v parlamentu zase odmítnut a referendum v roce 1955 dopadlo jednoznačně pro jízdu vlevo. Hlasovalo pro ni 82,9 % voličů. V roce 1963 ale parlament i s ohledem na to, že okolní státy jezdí vpravo, rozhodl, že roku 1967 se strany změní.
Na přechod doprava upozorňovaly nápisy po celé zemi, kampaň v médiích nebo třeba speciální dvoubarevné rukavice. Ty měly řidičům připomenout změnu stran. Levá byla červená, pravá zelená. Změna sice proběhla v neděli brzy ráno, ale řidiči byli zvyklí jezdit vlevo, takže v prvních dnech po Dni H panoval chaos. Krotit ho zkoušela policie, armáda i dobrovolnické hlídky, které vznikly v rámci příprav na tuto změnu.
Města, která se už delší dobu chtěla zbavit tramvají, využila přechod jako vítanou záminku, proč to udělat. Místo tramvají s dveřmi na levé straně pořídily radnice nové autobusy, které už měly dveře vpravo.
Poslední evropskou zemí, která váhala se změnou provozu, byl Island. Změna stran znamená nejen chaos v dopravě, ale taky extrémní finanční náklady na přesunutí značek, přemalování pruhů, přestavbu autobusových zastávek a samotných autobusů, které potřebují mít dveře na druhé straně.
Když ale Island viděl, že se ke změně odhodlalo i Švédsko, přistoupil k ní taky. Islanďané tedy jezdí vpravo od 26. května 1968 od šesti hodin ráno.
Česká cesta
Ještě před Protektorátem Čechy a Morava se pravostranného provozu dočkaly Sudety. Po jejich připojení k Německu se tam začalo jezdit vpravo už v říjnu 1938. Ale ani sudetské oblasti nejsou první, kde se u nás jezdilo vpravo. Hlučínsko patřilo až do roku 1920 k Německu, kde byl pravostranný provoz. Teprve když došlo k připojení k Československu, zase se povozy a auta vrátily doleva.
S politickými změnami je spojené zavedení pravostranného provozu třeba i ve Španělsku. Tam si jízdu vpravo vynutil v roce 1924 diktátor Primo de Rivera. Pro milovníky sousedního Portugalska ještě dodejme, že tam se přizpůsobili svému většímu sousedovi v roce 1928. V koloniích ale nechali vše při starém, proto se dodnes v Macau, které ale teď spravuje Čína, jezdí vlevo.
Také Němci jezdili původně vlevo. Jezdění vpravo vymysleli za revoluce Francouzi. Území, která podlehla Napoleonovi, proto musela přejít na pravou stranu. Zatímco Němci i po porážce Napoleona zůstali na pravé straně, my, tedy habsburské Rakousko, jsme se zase vrátili na levou stranu. A to nám zůstalo v období první i druhé republiky.
Na hranicích Československa s Německem se tak muselo přejíždět. Podobně jako dnes máme na hraničních přechodech značky, které nám říkají, jaké platí v daném státě rychlostní limity, bývaly dřív u celnic cedule s informacemi o tom, po jaké straně se jezdí. Přejít na pravou stranu se Československo zavázalo už na přelomu 20. a 30. let v Pařížské úmluvě. Jenže původní závazek učinit tak do pěti let nevyšel. Nakonec vláda rozhodla, že ke změně dojde na podzim 1939. Nacistická okupace tedy boření značek varujících před jízdou vlevo na hranicích nezpůsobila, jen o pár měsíců urychlila.
Cedule varující před nutností jet vlevo či vpravo dodnes potkáte u eurotunelu, který spojuje Velkou Británii a Evropu, nebo v přístavech trajektů spojujících Anglii se starým kontinentem. Pozemní hranici, kde by se měnily strany, už dnes v Evropě nenajdeme, protože na Gibraltaru, ač je britskou kolonií, se jezdí vpravo. Vlevo jezdí jen ostrovní země jako Británie, Irsko, Malta a Kypr.
Třeba ale při cestě z Thajska do Laosu vás značky na hranici upozorní na změnu strany. Thajci jezdí vlevo, v Laosu je správnou stranou ta pravá. A na hranicích Číny a Macaa se z jedné strany na druhou dostanete díky mimoúrovňovému přejezdu na Lotosovém mostě.
Třeba na železnici se dnes často jezdí po té koleji, po které to je jednodušší a rychlejší. Dopravu řídí na dálku dispečeři s pomocí počítačů. Třeba až budeme mít všichni autonomní auta, budou s námi taky jezdit dle potřeb střídavě vlevo nebo vpravo a debata o tom, která strana je ta správná, už bude jen nostalgickou vzpomínkou na staré dobré časy.
Přednost zleva?
Když dorazíte na křižovatku bez značek u nás, v Německu, Itálii nebo třeba v Norsku, není co řešit. Platí přednost zprava. Ale jak to mají země s levostranným provozem? Třeba v Austrálii používají stejně jako my přednost zprava. Velká Británie používá mnohem složitější systém. Pokud není přednost dána značkami, jede první ten, kdo přijel jako první. Pokud přijedou všichni stejně, jedou první velká vozidla jako náklaďáky, traktory nebo autobusy a přednost mají taky ti, kteří jedou rovně nebo vlevo, před těmi, kdo odbočují vpravo. Pokud jste dočetli až sem, možná si říkáte stejně jako my: Proč dělat věci jednoduše, když to jde složitě?
A co vlaky? Zprava?
Ne všude, kde jezdí auta vpravo, tak jezdí i vlaky. Například v Rakousku se dodnes jezdí na některých tratích vlevo. V České republice se jezdilo vlevo do roku 2012 na trati z Břeclavi do Bohumína. Vlevo jezdí vlaky taky třeba v Belgii, Francii, Portugalsku nebo Venezuele, ačkoliv na silnici se tam jezdí po pravé straně. Vzhledem k sofistikovanému systému řízení dopravy se ale dnes čím dál tím častěji využívají v zájmu zrychlení obě koleje, pokud jsou volné. Vpravo, nehledě na to, jak to mají na silnici, jezdí po celém světě lodě. Pokud je to ale s ohledem na místní poměry výhodnější, potkávají se lodě svými pravoboky, tedy jedou v protisměru.
