Projeli jsme republiku v dakarské Tatře: Jak jí svědčí normální provoz?

Možnost usednout do závodního kamionu se naskytne fanouškovi výjimečně. Navíc pouze při předváděcích jízdách a vždy jen na několik kilometrů. Nám se jich podařilo ujet 380, byť nikoliv v terénu. Přesto to byl s Davidem Vršeckým za volantem zajímavý zážitek.

Místa jak v hodinkách

Původně jsem se vydal na okruh Slovakiaring, který leží na jihu Slovenska, na závod mistrovství Evropy tahačů. V jeho průběhu mě zaujalo, proč se před vstupem do areálu slovenské tratě vyjímal kamion Tatra Phoenix, se kterým absolvoval letošní Rallye Dakar jezdec Martin Kolomý.

Ten však byl v polovině července v Číně na trase Silk Way Rallye. Na Slovensku se objevil s tatrovkou David Vršecký, dvojnásobný mistr Evropy, který je technickým ředitelem týmu Buggyra Racing a šéfkonstruktérem.

„Přijel jsem s ním po ose a v pondělí se zase vrátím zpátky do dílen v Roudnici,“ prohodil u večeře Vršecký. To neměl říkat. Okamžitě tady byl nápad, zda bychom mohli jet s ním. Jelikož manažer týmu Buggyra Jan Kalivoda na Slovakiaringu nic nenamítal, nebylo co řešit.

Pak už přišlo pondělí ráno a soukám se do kabiny phoenixu. Na první pohled to není snadné. Když otevřu dveře, mám hranu podlahy ve výši očí, což reprezentuje nějakých 170 centimetrů. Vysoukat se nahoru však nakonec není pro více než metrákového chlapa takový problém. Levou nohu na šroub kola, zhoupnout se, chytit se ochranného ránu – a už jsem uvnitř.

Při pohledu do kabiny posádky mě napadá výrok otce: „Místa jak v hodinkách.“ I malá sportovní taška má co dělat, aby se vešla za závodní sedačku, u nohou mám bednu s nářadím. Takže pokrčená kolena, o pohodlí nemůže být řeč. Proč taky, jsem v závodním autě. Ačkoliv tohle disponuje výrazně jinými parametry než jakékoliv jiné 8500 kilogramy počínaje. V kabině chybějí navigační přístroje a číslo na kapotě je jiné. Jinak je všechno, jak to bylo v lednu na Dakaru.

12. etapa Rallye Dakar: Peterhansel trhá rekordy

Řidič má auto v oku

V půl desáté dopoledne vyrážíme. Sedím vpravo, což je při rallye místo mechanika (proto to nářadí). Přede mnou digitální displeje s údaji o teplotě a tlaku oleje i turbodmychadla. K tomu ještě informace o otáčkách motoru a procentuálním využití plynového pedálu v každém okamžiku jízdy. Během naší cesty se právě tady objeví třikrát číslo 80, když Vršecký potřebuje rychle dokončit předjížděcí manévr. Většinou ho řidič „lechtá“ nejvýše na čtyřicet procent.

Uprostřed má místo jeden z mechaniků závodního týmu Buggyra, který spěchá do dílen, a tak vyráží s námi dříve než jeho ostatní kolegové. Snažím se představit si, jak je na jeho místě navigátorovi v situaci, kdy kamion neustále poskakuje, musí držet v rukou itinerář, sledovat přístroje před sebou, a ještě křičet do interkomu na řidiče. Tohle všechno vydržet tři, pět i deset hodin… To tedy vážně smekám!

Pětačtyřicet kilometrů do Bratislavy nám trvá jedenašedesát minut. Vršecký se snaží jet v rámci dost hustého provozu svižně. Při předjíždění na okresní silnici jen žasnu, jak dva metry nad zemí naprosto přesně ví, kam se všude vejde. Sledovat něco zpětným zrcátkem je zbytečné, není pro mě. Řidič do něj občas mrkne. „Nezacláněj mi. Potřebuju vidět, co se děje,“ houkne na mě přátelsky, když se neplánovaně předkloním a ztížím mu výhled.

Když stojíme v dopravní zácpě před slovenskou metropolí, ptám se, kolik toho najezdil, že má takovou orientaci. „Odhadem několik set kilometrů v terénu a asi stejně po silnici. Navíc mám tohle auto v oku už od jeho stavby v dílnách. Člověk má za léta nějaké zkušenosti,“ vysvětluje „Vrša“.

D1 se tedy nezapře

Poprvé se dostáváme do větší kolony na 155. kilometru D1 směrem na Prahu a dalších deset jedeme sedmadvacet minut. Za chvíli stojíme znovu a ani na těžké terény zvyklá tatrovka si poradit nedokáže. Do uzavřených prostor stavby, kde nikdo nic nedělá, pokud se výjimečně neopírá o lopatu, si Vršecký logicky netroufá. Ani ho k tomu nepřemlouvám, na hlouposti není prostor.

Když jsem se odhodlal k nápadu jet v dakarské tatře, napadlo mě, že to bude ve velkém autě pohodlné. Hm, zmýlená neplatí. Jakákoliv nerovnost, kterých jsou na dálnici D1 tisíce, je cítit ještě víc než v osobním autě. To sedíme skoro dva metry nad zemí.

Holt závoďák, co je zvyklý na terén, nikoliv na asfalt českých silnic. Zejména úsek mezi 104. a 99. kilometrem je opravdu výživný. „To je vážně neuvěřitelný!“ kroutí hlavou Vršecký, který už v Jižní Americe něco zažil.

Tatra dokončila rekonstrukci historického vozu z Dakaru

Po jednom ostřejším přibrzdění, když musí řidič reagovat na myšku frustrovaného osobáku, na mě křičí: „Dofoukni mi levý zadek!“

„Cože?“ zařvu nevěřícně, co po mně chce. „Na panelu úplně vlevo to má vyznačené. Tlačítko nahoru tak dvě tři vteřiny.“ Plním pokyn, řidič si zkušebně přibrzdí: „Jo, dobrý. To půjde!“ Během jízdy se posádka opravdu moc neslyší, protože motor při zrychlení dost burácí. Pokud nefunguje interkom, musí být hodně drsné se domlouvat.

Když to hyundai neunese

Využíváme volnějšího provozu a fotograf Radek Mašek vykloněný z okénka osobního auta pořizuje jízdní momentky, někdy i takřka z bezprostřední blízkosti. Za chvíli zastavujeme u čerpací stanice Mol na 96. kilometru. Ale tankovat nemusíme. Do nádrží phoenixu se vejde až tisíc litrů nafty a při silničním provozu spolyká dvanáctilitrový motor kolem pětatřiceti litrů na sto.

U benzinky dělá fotograf pouze několik ilustračních záběrů a my se loučíme s posádkou doprovodného vozidla. Na dalších kilometrech však ani bez ní samotou rozhodně netrpíme.

Postará se o to mladý kluk ve vínově červeném Hyundaii i20. Nejprve ho regulérně předjíždíme, aby nám to během dvou minut vrátil. Brzy nato se pouští Vršecký v zúženém místě znovu bezpečně dopředu. Vidím, že místa je tak akorát, ale kluk v hyundaii zjevně neustál, že ho předjíždí takový exot. Vulgární gesta se dají snadno přeložit.

Koho by napadlo, že tenhle kamion si to hravě sviští stočtyřicítkou a strčí do kapsy mnohá osobní auta.

Chlapec však zůstává daleko za námi a za chvíli si dělám do bloku poznámku, že stojíme už v šesté koloně během trasy. V kopci na 46. kilometru. „To je neskutečné,“ kroutí hlavou Vršecký: „Ještě že tudy musím jezdit jen výjimečně. Myslíš, že to někdy skončí?“

Neodpovídám. Nevím už totiž, jak si sednout. To mám za sebou jen něco málo přes tři stovky kilometrů v přijatelném terénu. Neumím si představit deset nebo třeba i dvanáct hodin v horku, kde se auto natřásá v nerovném terénu ve všech možných úhlech a pozicích. Možná bych si to měl uvědomit, až zase budu psát něco na dakarské téma.

Unesl tanky, phoenix taky

Blížíme se k Praze a po telefonu s redakčním fotografem dojednávám přesný čas, abychom měli obrazový doklad o příjezdu. „Hele, a jsi si jistý, že můžeme tímhle autem až k vám? Nerad bych dostal pokutu!“ ptá se Vršecký. Ujišťuji ho, že do centra smějí vjet bez povolení vozy do 3500 kilogramů, ale to není náš případ. Sídlo redakce spadá do teritoria označovaného rozšířené centrum a tam mohou vozidla do hmotnosti až dvanácti tun. Do této hranice se hravě vejdeme.

Ve chvíli, kdy jedeme v Praze přes Nuselský most, říkám: „Když tohle uneslo tanky, naše tatrovka nebude mít problém.“ Veselý smích je mi odpovědí.

Příjezd k redakci jsme si nemohli naplánovat lépe. Nikde žádná tramvaj, která by ohrožovala našeho fotografa Ondru Kroutila. Ten klečí na kolejích a pořizuje jedinečné záběry. Lidé se nevěřícně ohlížejí. Něco takového asi ještě neviděli a také dlouho neuvidí. Nedivím se jim. Kamion z Rallye Dakar Prahou špacíruje opravdu výjimečně.

Máme za sebou 379 kilometrů za 5 hodin a 18 minut. Od výjezdu z Brna až do centra Prahy jsme potřebovali 2 hodiny a 52 minut. Loučíme se s Vršeckým, který vyráží do týmových dílen v Roudnici nad Labem. Za půl hodiny volá, že i on dorazil v pořádku.

Končí příběh, ve kterém jsme zjistili, že dálnice D1 dokáže paralyzovat cokoliv. Ovšem nepřipraví vás o jedinečné zážitky s báječným autem. A neberte to prosím jako ironii.