Řidič autobusu si postavil malý trolejbus: Paráda? Podle mě spíš fantasmagorie

Chlapci chtějí být fotbalisty, kosmonauty, popeláři, piloty formule 1 a výčtem lze pokračovat. Osmadvacetiletý Jakub Diviš z Brna měl jako kluk jiné přání: učarovalo mu prostředí trolejbusů. Sen si splnil, byť forma, respektive formy se krapet liší od původních plánů. Pojďme pěkně postupně pozoruhodný příběh převyprávět.

Mě baví ty starší

Diagnózu již známe: fascinace trolejbusy od útlého věku. Nebylo tak jiné cesty než se po škole vydat za svou láskou. Jakub před deseti lety našel útočiště v Dopravním podniku města Brna, kde trolejbusy opravoval: konkrétně se specializoval na elektroinstalaci. „Byť jen jako automechanik, tak jsem se s nimi najezdil krásně. A hlavně jsem se o nich dozvěděl snad úplně všechno,“ poznamenává Diviš. Po sedmi letech dostal příležitost přesednout za volant. „I když jde pouze o autobus, přesto jsem rád. Obsluhovat profesionálně trolejbus si už asi nesplním, ale to nevadí. Mě stejně bavily ty starší, které aktuálně dosluhují,“ dodává Jakub. Četli jste pozorně? Nadšení do starších trolejbusů, um na elektroinstalaci a vztah k svezení se. Jakub Diviš se ze zmíněných ingrediencí vrhl do koktejlu. Umíchal z nich zmenšeninu modelu Škoda 15Tr v měřítku 1:13. Stejné drážní vozidlo, s nímž den co den trávil čas v garážích při opravách. I když to celé mohlo být zase úplně jinak.

Svět motorů 50/2021

Místo ke mně na Ukrajinu

Už už se schylovalo k tomu, že by si mohl Jakub Diviš pořídit skutečný trolejbus z brněnského dopravního podniku. „Dokonce mi nabídli cenu, ale na poslední chvíli odřekli prostory. A shánět místo na sedmnáct metrů dlouhý vůz fakt není sranda,“ poznamenává profesionální šofér autobusu. A kvapem navazuje: „Tenkrát jsem dostal lepší cenu než Ukrajina, kde mimochodem jezdí dodnes. Ti ho dostali za 150.000 korun, mně nabídli 139.900 Kč. Tak jsem si nadobro řekl, že když mi je zapovězený velký, pustím se (aspoň) do malého.“

Škoda 14Tr je možná nejznámější český trolejbus. Znáte jeho historii?

Zná ho více než dokonale

Zmenšený model Škoda 15Tr v poměru 1:13 úspěšně nedávno dokončil. „Koukám na internetovou kalkulačku,“ podotýká Jakub, „a trvalo mi to přesně 1011 dní, čili necelé tři roky. Začal jsem v prosinci 2018.“ Napije se čaje, nadechne a vysype zanícený monolog: „Postavil jsem ho od základu, nejde o žádný polotovar. Prvně jsem navrhl karoserii podle předlohy. Jak jsem tuhle modelovou řadu opravoval, troufnu si říct, že ji znám zpaměti. Takže jsem nakreslil karoserii ve 3D a nechal ji vypálit na laseru z nerezové oceli. Načež přišlo na řadu svařování. Tím začal vznikat skelet, na který se poté všechno věší.“ Abychom byli precizní, sluší se dodat rodokmenové informace vozu. (Nezmenšený) model se zařadil do provozu v listopadu 1991, přičemž v roce 2005 podstoupil první generální opravu. „A právě té odpovídá můj vzhled,“ doplňuje osmadvacetiletý Jakub s tím, že si kvůli tomu odkoupil i originální škodovácké servisní manuály.

Kloubové autobusy: Ti vůbec nejdelší jezevčíci!

Lakování? Příšerné!

Otázku, co bylo v maratonovém martyriu stavění nejtěžší, Jakub očekával a je na ni náležitě nachystaný v monologu číslo 2: „Extrémní úsilí stálo ušít harmoniku – měch kloubu. To jsem šil na stroji a tekly mi nervy abnormálně. Vždyť já předtím nikdy nedržel šicí stroj v ruce. Naštěstí se to zázrakem povedlo. Dále – jak jsem pracoval spoustu času s elektroinstalací, tak jsem jí umístil do modýlku strašně moc. Najednou jsem přestal mít ponětí o místech, kde by se kabely mohly prodřít. Jinak na takové blbosti, jako je otevírání dveří, jsem strávil přes dva měsíce! Nebo lakování považuju za něco příšerného. Radši bych lakoval auto než tohle. A čím víc se blížila cílová rovinka, tím víc jsem se musel přemáhat ke všemu dvakrát až třikrát tolik.“ Na moment se odmlčí a dodá: „Stejně to ovšem zbožňuju. Věděl jsem, že to nemůžu vzdát.“

Semaforový adrenalin

Lidé venčí čtyřnohé mazlíčky, brněnský šofér bere na špacír čtyřiadvacet kilogramů vážící trojlebus(ek), jejž pohání modelářský elektromotor. „Maximální tempo odpovídá svižnější chůzi kolem osmi až devíti kilometrů za hodinu. To proto, když přecházím po přechodu, abych nezdržoval. Minulý týden jsem překonával pětiproudovou silnici, což byl docela adrenalin – neboť tam má zelená jen deset vteřin. Naštěstí je to pro místní stále novinka, tak si mě spíš fotí nebo (pochvalně) mávají. Ale až si mě/nás okoukají, určitě začnou troubit,“ culí se Jakub, jenž ovládá svého trolejbusového miláčka po jihomoravské metropoli pomocí vysílačky.

Škoda T11 byl nadějný projekt trolejbusu vyvíjený s Karosou. Proč se nakonec nevyráběl?

Minimálně půl milionu

Třebaže tuší, že tento dotaz jej rovněž jistojistě nemine – jistý v kramflecích si v replice nyní není: Přibude modelu parťák? „Rozhodně ne, teda nevím. No, možná jo. Sakra. Uvidíme,“ zprvu mlží Jakub. O co by šlo? „Koketoval jsem s myšlenkou, že bych udělal krátký trolejbus, který se označuje Škoda 14Tr. Nicméně jsem z toho tak unavený, že potřebuju chvíli pauzu. Ještě musím dokončit detaily v interiéru tohohle většího,“ uvádí mladý muž. K rozrůstání trolejbusové rodiny přistupuje se skepsí – totožný postoj razí v otázce prodeje. Přestože i zde si zadní vrátka nechává pootevřená: „Na prodej není. Teda cenu jsem stanovil takovou, že by ho stejně nikdo nekoupil. Aby mě to vůbec začalo zajímat, a to neříkám, že bych to za tu částku prodal, bavíme se o půl milionu korun,“ popisuje Jakub. Nacenění se mu přestřelené nezdá. „Jen materiál mi vysál z peněženky sto tisíc, dále nezapomeňte, že to jsou minimálně tři tisíce hodin dřiny!“ vysvětluje Diviš. Stejně se však vylíhli tací (k jeho údivu), kteří jsou ochotni peníze za model s radostí vytasit…

Trolejbusy a elektrické autobusy Škoda Electric ve velké galerii

Nejistá budoucnost

Co se týká tahu na branku a pracovní morálky – tu má Jakub famózní. Jak jsme se ale přesvědčili, zviklat jej nepředstavuje nepřekonatelný úkol. Tak se možná dočkáme další zmenšené parády. „Parády? Podle mě to je celé fantasmagorie,“ uzavírá usměvavý Diviš.