TEST Řídili jsme tank T-72 M1 a odhalili největší lež

Vážený řidiči! Naše společnost vám svěřuje moderní bojovou techniku, která svými parametry předčí techniku našeho možného protivníka. Předává vám moderní tank a požaduje, abyste se jej naučil výtečně ovládat, trvale ho udržoval ve vysoké bojové pohotovosti a připravenosti tak, že v případě potřeby splníte čestnou povinnost – bránit svou vlast, píše se na úvodní stránce rudé příručky z roku 1990 k vozidlu T-72. Pro další biflování nezbývá čas. Rukuji do války.

Dril na D1

Poctivý trénink stojí v pozadí každého úspěchu, shodnou se koučové napříč kontinenty i obory. Jak se ale co možná nejlépe nachystat na řízení pásové bestie s kanonem? Člověk na to musí postupně, logicky. Co sdílená ekonomika? Nic. Samé elektromobily, ale normální tank pro normálního motoristu nikdo nenabízí. Smutná realita. Do Města Libavá na Olomoucku se tak dvacátého listopadu v brzkých ranních hodinách vydávám z holešovické redakce s absencí jakékoliv předešlé praxe. Štěstí mi ale nakonec přeje. Navigace ukazuje nejrychlejší trasu přes D1, jež na mnoha místech bez problému splňuje požadavky tankodromu. Pokud se tedy někdo z vládních pater politiky dozvěděl o mém záměru reportáže s vojenskými stroji a chtěl mi zajistit dokonalou přípravu rozkopanou dálnicí, může dát okamžitě zelenou nápravě. Oceníme to nejen my ve Světě motorů, ale především tisíce šoférů, již jsou odsouzeni zažívat obdobná muka den co den.

Střílí se tu

„Pořádně se oblékněte, je tu vážně zima. Daleko vlezlejší než u vás,“ varuje mě v telefonu Lucie Gallová ze 73. tankového praporu. Škoda jen, že mám více než polovinu putování za sebou. Termoprádlo vem čert. Spíše zaráží druhá informace osmadvacetileté rotmistryně. „Probíhají tu střelby. Bude lepší, když zaparkujete v obci a já přijedu raději tam,“ dodává až nepříjemně klidným hlasem. Aha. Palba. Nebezpečí. Nechci umřít. Teda alespoň ne dnes. Že se blížím k cíli, potvrzuje sedmička proti jedoucích aut. Všechna patří armádě. Kontrolky mé nervozity svítí červeně.

Nejdivnější podívaná na světě? Takhle driftuje tank!

Kdo hledá, najde

V pochmurném centru městečka mě již netrpělivě vyhlíží Lucie Gallová spolu s technikem velitelské roty. Do Vojenského výcvikového prostoru

Libavá o rozloze 32 724 hektarů pronikáme letitým, leč (snad) spolehlivým uazem. „Bude to drncat, ale pokud na to nešlápnu pořádně, bude to ještě horší,“ omlouvá se Petr Š. za nekomfortní jízdu drsnou krajinou. „Bloudíme“ takřka čtyřicet pět minut, a hledaný prapor ne a ne objevit. „Koukejte pořádně kolem sebe, kluci dneska absolvují cvičení. Je tak možné, že budou někde zamaskovaní,“ zapojuje mě do pátrání sympatická rotmistryně, zatímco zkoumá podrobnou mapu. A pak to zničehonic přichází: jako když při zimním startování klekne baterka.

Zírám s otevřenými ústy na čtveřici plechových monster. Jedno doslova driftuje na místě, druhé otáčí kanon, třetí díky přírodní kamufláži skoro přehlížím a u čtvrtého postává skupinka asi šesti vojáků.

Je tam topení?

Jako první se mě chopí velitel 2. tankové roty Martin Liška. Devětatřicetiletý kapitán mi rovněž klade úvodní otázku, co bych rád věděl. Mám sice

poctivě promyšlený seznam nejrůznějších otázek týkajících otáček klikového hřídele, výkonu motoru či spotřeby oleje, ale zmáhám se v tuto chvíli na jedinou. „Najdu uvnitř topení?“ vykopávám konverzaci neortodoxním dotazem, jenž najednou zajišťuje pozornost i dalších členů maskáčového hloučku. „Tak tohle mladého zajímá. Chlape, musím tě zklamat. Bohužel ne,“ přechází ihned k tykání řidič Marek Kozák.

Novější modely Armády České republiky jím podle slov pětačtyřicetiletého četaře disponují. Mě však dnes čeká armádní retro – konkrétně sovětský tank T-72 ve verzi M1, který slouží především pro výcvik aktivních záloh.

Dám trojku

Osádku lahvově zeleného monstra vážícího 43.000 kilogramů tvoří tři muži. „Řidič řídí, velitel velí a střelec střílí,“ začíná lakonicky s popisem Kozák. A co dalšího vlastně vozidlo s pancéřovou ochranou zvládne? „Může například do hloubky pěti metrů. Pod vodou navíc ujede až pět set metrů,“ říká k obojživelníkovi s kanonem a dvěma kulomety kapitán Martin Liška. Na předjíždění na dálnici to úplně není, i tak možná ale maximální rychlost 60 km/h leckoho překvapí. „Nicméně ty pojedeš nanejvýš na trojku,“ bortí mé skryté sny o dravé jízdě poručík Václav Uherka, šéf druhé tankové čety. Než usednu za kormidlo, je zapotřebí projít rychlokurzem tankoškoly. V ní se na začátku dozvídám, že T-72 žádný volant nemá. Veškeré zatáčení

proto za chvíli vykonám dvojicí pák, jimž nikdo neřekne jinak než rajčáky.

Pozor, jede tank - T72 M4CZ (Roadlook TV)

Výcvik, jenž probíhá v normálním režimu přibližně dvacet dnů, musím stihnout (doslova v bojových podmínkách) za dvacet minut. Snad mi pomůžou čerství absolventi, již slézají z korby. „Přiznám se,“ vzpomíná na teoretickou torturu devětadvacetiletý Lukáš Žurek, „že nejhorší byly technické otázky. Spousta budíků, které musíte znát nazpaměť. A praxe v terénu? To už byla sranda.“ Mně teda rozjezdy v kopci, kde „té sedmdesát dvojka“ nesmí couvnout ani centimetr, či průjezd minovým výbušným zátarasem nepřijdou jako taková legrace.

Monumentální nepravda

Za venkovní metelice, v promočených botách a s nulovými zkušenostmi dostávám svolení, že se můžu konečně nalodit, respektive natankovat. „Nevypadáš moc šťastně,“ podává mi ruku osmadvacetiletý desátník Josef Šťastný. Šílená makačka tam vůbec vylézt. A to nemluvím o spouštění dolů. Chvatně si s tím poradí člověk s fyziognomií raného Romana Skamene. Pokud ovšem měříte přes 175 centimetrů a neholdujete stísněným prostorům, bitva startuje již zde. Minimum místa s sebou ale přináší i příjemné momenty. Nepořádek tu na rozdíl od kuchyně nasekáte horko těžko. Veřejně tak vyvracím kardinální lež přirovnání – bordel jako v tanku: z objektivních důvodů je vážně mimo.

Houkačka a Petr Čech

Mimo jsem i já, neboť si stále nemůžu zvyknout na absenci volantu. „Klíčové jsou rajčáky. Jejich zatažením určuješ směr. Jinak tenhle tank má tři pedály a manuální převodovku. Sedm rychlostí dopředu a jedna dozadu. Ostatním se nenech rozhodit. V podstatě je to taková větší dodávka,“ ukončuje stručný seminář četař Marek Kozák.

Tohle je nový Zetor. Není to traktor, ale armádní speciál!

V autoškole mi při prvních hodinách motor párkrát „chcípnul“, nerad bych, aby se něco podobného opakovalo také dnes. Zeptal jsem se již na vytápění, tak proč ne na neúspěšný rozjezd. „Samozřejmě že to jde. Ale to nebude tvůj případ,“ vkládá do mě naděje řidič Šťastný. Ze svahu mě pro jistotu klesnout nenechají. Užiju si až rozlehlou pláň, momentálně ztracenou v mlze. Kvapem proto z kokpitu šplhám do pozice střelce. „Nezapomeň si nasadit helmu a brýle. Se zapnutím ti pomůžu,“ hlásí z vedlejšího příklopu komandant Uherka. K přilbě, ve které vypadám jako fotbalový brankář Petr Čech, už jen připojuji mikrofony, abychom si mohli předávat instrukce. Zapínáme houkačku a vyrážíme.

Parádní parkování

Drkotající vyjížďka uazem byl vetchý odvar toho, co zažívám teď. Lomcuje to se mnou z kopce tak, že si dávám třikrát hlavou o poklop. Při průjezdu vodním příkopem si zase oplachuji nechtěně tvář. Do krkafonů, jak říkáme MY tankisté, (slovo mikrofon totiž nikdo zběhlejší nepoužívá), nicméně křičím, jak je všechno báječné. Nezapomínám dokonce ukázat přihlížejícím zvednutý palec, jenž mě bohužel stojí čtvrtý čelní náraz. Za všechny

bolístky si vlastní hloupostí můžu sám. Jinak je souhra velitele s řidičem ukázková. Šťastný bleskově, a hlavně bezchybně plní řadu příkazů. Zvlášť jeho elegantní couvání naprosto nechápu. Kéž by ženy u nákupních center parkovaly alespoň z poloviny tak dobře jako on, běží mi hlavou, zatímco čelím poslednímu viklání. Z rubínové takřka tři dekády staré knížečky o „té sedmdesát dvojce“, darované od bodrého Marka Kozáka, se pokouším

do mozku nalít co nejvíc informací. Víc než letmé skenování tankistické preambule nestíhám, neb jdu na to.

Podívejte se na kolová a pásová vozidla české armády

Řádění par excellence

„Slyšíme se,“ ujišťují se moji dva školitelé a navigátoři. Polykám (i to je možná slyšet ve snímačích na krku) a suše konstatuji, že ano. „Tak odjisti

západku brzdového pedálu a uvolni ji,“ bičuje mě ze shora Kozák. Poté sešlapuji nejtužší spojku svého života a zařazuji první rychlostní stupeň. Někteří borci to umějí i na dvojku. Mým jackpotem ale bude plynulý rozjezd na jedničku. Setsakramentsky se soustředím na součinnost spojky a plynu. Absolutní koncentrace se vyplácí a s mírným poskokem uvádím pásovou potvoru do pohybu. Zbytek družiny si nestěžuje, zato rázem sype kupu pokynů. „Přejeď tuhle břízu. Zatoč doleva. Drž se úplně rovně.“

Taktické cvičiště Rudoltovice, jež spadá pod vojenský komplex Libavá, najednou brázdíme křížem krážem. Občas chybně zatáhnu pravý rajčák, když chci přes devět a půl metru dlouhé vozidlo nasměrovat doleva. Přesto si myslím, že neselhávám nijak zásadně.

Odměnou mi jest výjezd na nedaleký pahorek, na němž se strojem T-72 umně proplétám mezi jehličnatými stromy obdobně jako esa alpského lyžování brankami v Kitzbühelu. „Vedeš si solidně. Ale vracíme se zpátky,“ vytrhuje mě z extáze poručík Uherka. Téměř bezúhonnou jízdu zakončuji za sílícího se stmívání couváním.

Řídili jsme vojenský Pandur II 8x8: Jak jezdí armádní speciál?

U této disciplíny, připouštím, bude potřeba vychytat nějaké ty mouchy, než s čistou hlavou zamířím k supermarketům. Na neopakovatelném zážitku to však nic nemění. Blaženě zmordovaný a zmrzlý se loučím s 2. rotou 73. tankového praporu. Kapitánu Martinu Liškovi bokem nadto slibuji, že příměr „bordel jako v tanku“ skončí na vrakovišti dějin. Dobelhávám se do uazu, jehož šofér protentokrát volí zcela jinou trasu, žel bohu se stejně dlouhým trváním. Alespoň mám několik minut na odpočinek. Je totiž přede mnou povinný pozápasový výklus v podobě martyria na brněnské dálnici.

Víte, že…

… T-72 M1 byl sovětský střední tank vyráběný v československé licenci od roku 1986 v ZTS Martin?

… kromě Česka a Slovenska jej používaly armády Nigérie, Gruzie, Finska či Alžírska?

… je vybaven zařízením pro ochranu posádky před otravnými a radioaktivními látkami?

Autor: Tomáš Hadač