Rozhovor s Michalem Davidem: Když zní píseň dobře v autě, bude hrát skvěle všude!

Ač jízdu miluje, o řízení píše texty a v autě si pravidelně testuje své skladby. Letitý dluh konečně napravujeme.

Když slyším, kolik lidí zas zahynulo, přeběhne mi mráz po zádech a sundám nohu z plynu. Spěch se nevyplácí.“ To jsou vaše slova z června 1989, kdy si s vámi Svět motorů povídal naposledy. Platí to i po osmadvaceti letech?

Jednoznačně! Na silnici dávám bacha snad ještě víc než tenkrát. V provozu je mnohem víc aut, stovky kamionů a bohužel mi přijde, že lidé jezdí hůř než v osmdesátkách. A třeba cesta po D1, kde jsem týden co týden, je fakt nebezpečná.

Horší než dejme tomu v Itálii?

Jasná věc. O Italech se vyprávějí věci, ale já je vidím jako fajn řidiče. Umějí jezdit v davu, sice troubějí, ale zároveň se pouštějí, nedělají naschvály. V tom se s námi nedají rovnat. Tam, kde vás z deseti Čechů devět zablokuje, vám naopak devět Italů udělá místo.

Ve zmíněném článku ze Světa motorů 1989 vyprávíte o tehdy nové písničce z desky Allegro „V pořadí pátý“, která líčí život ve frontě na Škodu Favorit. To už vám bylo osmadvacet, deset let zkušeností. Kde jste je nabíral?

Hlavně v žigulíku. Měl jsem ho od osmnácti, skvělé auto – byl to kombík s obřím kufrem, takže jsem v něm mohl vozit i piano Fender! To se jen tak do nějakého auta nevešlo. Bohužel do čtvrtého patra, kde jsem bydlel, jsem ho musel ze žigulíku tahat sám. Moc pěkný tělocvik!

U žigulíku jste ale rozhodně nezůstal. Co ho vystřídalo?

No, hvězda veliká: Mercedes-Benz W 123 280 E – tedy slavné „piano“. Získal jsem ho od Karla Svobody, když mi bylo nějakých třiadvacet. Úplně jsem se do něj zamiloval. Ale nijak zvlášť věrný jsem mu nakonec nebyl a ani dalším autům po něm. Značky jsem dost střídal: od Alfy přes Mazdu, Nissan po Volvo, mám-li to vzít abecedně.

Na který model vzpomínáte s největší nostalgií?

Na Jaguar S-Type. Byl to nejvíc retro vůz, ale bohužel špatně skončil. Prodal jsem ho jedné paní a ta ho rozstřelila.

Čím jezdíte teď?

Mám dva cadillaky a moc mě baví. Asi nejvíc ze všech aut, co jsem kdy měl. I když nejsem vyloženě na rychlost, ty čtyři sekundy, za kolik můj cadillac vytáhne stovku, mě hřejí.

Byli jsme na Dacia Pikniku: Jak probíhal už třetí ročník?

A na co jste, když ne na rychlost?

Vždy mě na autech zajímal hlavně design a spíš ten klasický. Líbí se mi limuzíny, módě SUV jsem rozhodně nepodlehl a ani nepodlehnu. Kdybych se měl zhodnotit, nejsem adrenalinový typ řidiče. U silného motoru mi stačí jistota, že rychle a bezpečně předjedu.

Staráte se o auta, když jste designový typ?

Starám. Rád si auto umyji. Sám, pečlivě wapkou. V interiéru chci mít pořádek, takže běžně luxuji a kupuji si autovůně, protože vyvoněný vůz je přesně to, co vyhledávám, kde se cítím dobře.

O autech a řízení máte mnoho písniček. Skládáte je i přímo za volantem?

Skládám. U volantu mi vždycky leží diktafon, a když mě něco napadne, okamžitě si to nabroukám, nadiktuji melodii. Protože když jednou nápad ztratíte, už ho neobjevíte. To nejsou moje slova, ale Karla Svobody. Jde o jednu z nejlepších rad, které jsem od něj dostal. Všechno si hned zapiš!“ říkal mi. Tak to dělám.

Přehráváte si autě i hotové či rozpracované písničky?

Pravidelně. A nejen když jedu, ale třeba i v garáži, kde mívám jeden z cadillaků – půl roku odstavený kabriolet. Mám v něm skvělý audiosystém a tvrdím, že auto o songu hodně ukáže. Jestli nemá moc výšek, nechybějí mu basy. Nekompletní mixy si takhle testuji často. A s léty jsem si ověřil, že pokud zní píseň dobře v autě, bude hrát skvěle všude!