Rychle a italsky se čtyřmi dveřmi: Podívejte se na třináct nadupaných sedanů!

Libozvučná a zpěvavá italština má pro klasickou tříprostorovou karoserii půvabný název „berlina“. Země samotná rozhodně není pouze o lidových autech a sporťácích všeho druhu, i když těm rychlým se tu vždy dařilo. Jenže ne všichni milovníci ostré jízdy potřebují sedět nízko a hodlají se spokojit s tím, že si na cestu mohou vzít pouze drahou polovičku a peněženku do zadní kapsy... Lancia, Alfa Romeo, Maserati, ale i samotný velký Fiat spolu s Abarthem a exoti Iso a De Tomaso, ti všichni takové vozy vyráběli.

Lancia Appia (1953-1963)

Lancia je dnes prakticky mrtvou značkou, ale po druhé světové válce tomu tak rozhodně nebylo. Malá Appia vyznávala půvabné tvary a špičkovou techniku. To znamenalo typický vidlicový čtyřválec OHV 1,09 l umístěný v přídi a mimo jiné i dveře, které se otevíraly proti sobě (tzv. „sebevražedné“). Malé véčkové motory sice za tu dobu vyšly z módy, ale druhý konstrukční prvek se pomalu vrací - a nejen u luxusních aut.

Výkony agregátů postupně rostly z 28 na 35 kW, třetí série s novou maskou už nebyla tak půvabná. Jistě, nešlo o žádný supersport, jenže ona také skoro nic nevážila, zhruba 800-900 kg. Existovala i coby kabriolet a kupé, navíc od různých karosáren, vyráběly se dokonce dodávky! Čtyřmetrový sedan dnes v Evropě od nikoho nekoupíte a se zadním pohonem už vůbec ne...

Alfa Romeo Giulietta (1955-1964)

Nejznámějšími karosářskými variantami prvního vozu od Alfy Romeo se jménem Giulietta jsou ty sportovní: jak uzavřené od Bertoneho, tak otevřené od Pininfariny. Berlina možná neměla tolik sexappealu, ale za pozornost rozhodně stojí a respekt si zaslouží. Pořád totiž v útrobách vrčel dvouvačkový čtyřválec 1,29 l a i čtyřdveřák měl na svou dobu špičkové jízdní vlastnosti.

Po druhé světové válce se Alfa Romeo vrhla konečně na levnější sériovou produkci místo exkluzivní kusové, prvním takovým modelem byla větší řada 1900 se samonosnou karoserií. Giulietta ji následovala a i v téhle relativně „obyčejné“ verzi zaznamenala velký obchodní úspěch. Ještě více potenciálu skrývala výkonnější T.I., která ve finále upalovala až stošedesátkou.

Abarth 1500S (1962)

Původem Rakušan Karl (později Carlo) Abarth začínal s ostrými výfuky, ale proslul hlavně úpravami vozů Fiat a rekordními speciály, i když stavěl i auta jiných značek (Porsche, Simca...). Z Turína jsou nejvíce známé závodní modifikace vzešlé z pětistovek a šestistovek. To ale neznamená, že by se vyhýbal větším modelům.

Hranatá řada 1300/1500 dostala také štíra a patřičnou posilu. Nechyběly ani dva karburátory Weber a ostrý vačkový hřídel. Tahle původně zcela konvenční hranatá auta se proměnila v ďábly, i když v běžném provozu se jich objevilo opravdové minimum, většinou je bylo možné potkat v soutěžích a na okruzích. Čtyřválcové patnáctistovky s logem Abarthu jsou beztak extrémně vzácné. Jednu nabízí k prodeji britský server Targa Florio Classics a požaduje za ni v přepočtu 1,05 milionu korun.

Alfa Romeo Giulia (1962-1978)

Nástupce Giulietty dostal osobitou hranatější karoserii, z „Jůlinky“ už vyrostla velká „Julie“. Základní motor měl, jak jinak, hliníkovou hlavu, rozvod DOHC a objem 1,57 l. TI Super představovala homologační sérii pro závody cestovních aut a měla výkon 82 kW. Existovaly i mnohem slabší třináctistovky, coby jejich zdroj posloužil předchůdce.

Modernizované provedení Giulie, které si ovšem zachovalo starou karoserii, vydrželo ve výrobě až do roku 1978. Atmosférický diesel 1,76 l od Perkinsu si snad zmínku ani nezaslouží, beztak šlo o komerční propadák a pochopitelně nenaplňoval představu rychlého sedanu ani v nejmenším. Jméno používá Alfa Romeo i u současného sedanu střední třídy. Ten se však až na velký štít na přídi nápadně podobá BMW, což se o dávném předchůdci rozhodně říci nedalo... Naštěstí.

Lancia Fulvia (1963-1976)

Appii nahradila Fulvia, tu všichni známe jako dvoudveřovou HF. První vůz značky, který opravdu výrazně zasáhl do mezinárodní scény v rallye, měl však i svou o něco starší a usedlejší podobu. Klasiku v podobě motoru V4 zdědily obě, ten nový DOHC svíral ale úhel pouhých 13 stupňů. Pro sedan byly postupně určeny jednotky 1,09, 1,2, 1,23 a 1,3 l.

Kupé HF poháněly dokonce šestnáctistovky a Zagato stavěl na všemožné podvozky specifické dvoudveřové karoserie. Lancia ale radikálně změnila koncepci. Fulvia už postrádala klasiku, koně se v jejím případě zapřahaly dopředu. Zkratka HF rozhodně neznamená „high fidelity“, jak se téměř všude píše, nýbrž „horizon-full“, pojem známý důvěrně ze soutěží.

Maserati Quattroporte (1963-1969)

Použít u auta pojem „čtyřdveřový“ jako typové označení chce notnou dávku kuráže. U Neptunova trojzubce nám to ale divné nepřijde. V případě nejstarší generace šlo navíc o první model této značky s praktickou karoserií, takže jméno Quattroporte sedělo. Není moc známá, stejně jako ty další. První, která vešla do obecného povědomí, byla až čtvrtá Marcella Gandiniho z devadesátých let minulého věku.

Navíc se jednalo o opravdového elegána a jak bylo u Maserati obvyklé, technika pocházela ze závodních tratí, i když ve formuli 1 už automobilka nepůsobila, ve vytrvalostních kláních začátkem 60. let ještě ano. Konkrétně to byly vidlicové osmiválce 4,14 l a později 4,72 l. 776 vyrobených vozů představovalo na manufakturu velmi slušné číslo...

Fiat 124 (1966-1974)

Lidovka mezi rychlými sedany? Ale proč ne, vždyť nejsou jen o maximálce, ale i o ovladatelnosti a zábavě. Základní dvanáctistovka OHV jí asi moc nepřinesla, ale verze Special, se dostaly přes motor 1,44 l DOHC až k také dvouvačkové šestnáctistovce se 70 kW. Pak upalovaly 175 km/h a řídit je byla skutečná radost. Nezapomínejme, že šlo o zadokolky! Fiat 124 se také stal evropským Autem roku.

Za osm let jich vzniklo více než 1,5 milionu, dohromady sedanů i kombi, což byl na tehdejší dobu obrovský prodejní úspěch. My stočtyřiadvacítku ale známe jinak, v sovětské licenci VAZ-Lada se čtyřválci OHC. V italských originálech se svezl z Čechů málokdo. Žigulíky 2101-2107 se vyráběly v Rusku až do roku 2012, montáž ze sad v Egyptě pokračovala ještě déle... Zrodilo se jich přes 14 milionů, jedná se o jedno z nejmasověji rozšířených aut v celé historii.

Iso Rivolta S4/Fidia (1967-1975)

Design sedanu malé italské firmy Iso navrhl Giorgetto Giugiaro ještě v době, kdy pracoval pro Ghiu. Název se během výroby změnil z původního kódu S4 na jméno Fidia. Isa používala vždy americké vidlicové osmiválce, nejprve 5,36 a 5,74 l od GM z Chevroletu Corvette, později přešla na Fordy s objemem 5,76 l. Automobilce, pokud se tak vůbec dala nazvat, zlomila vaz první ropná krize, vzniklo jen 192 exemplářů, takže jsou dnes extrémně vzácné.

Reklamní slogan „Le quattro poltrone più veloci del mondo“ (čtyři nejrychlejší sedadla na světě) ale vlastně ani příliš nelhal. Fidia byla ve své době s 230 km/h určitě na špičce. Cenou rovněž, tou porážela i některé modely britské aristokratické značky se dvěma R.

De Tomaso Deauville (1970-1985)

De Tomaso na tom bylo podobně jako Iso svou ruční výrobou i použitím velkosériové zámořské techniky. Sedan Deauville představoval pro Fidii vlastně přímého konkurenta - a to nejen motorem, kterým byl totožný Ford Cleveland. Jenže tomuhle autu vydržel až do konce produkce v roce 1985. Za tak dlouhou dobu se zrodilo pouhých 244 kusů. Pouze na délku měřilo o něco méně: 4,85 oproti 4,97 m.

Dokonce i karoserii navrhovalo znovu studio Ghia, ale už pod vedením Toma Tjaardy. Dlouhou zádí připomínala zase pro změnu limuzíny od Jaguaru. Dvě čtyřdveřová de tomasa byla pancéřovaná, vznikl dokonce i kombík pro manželku šéfa formy. Podvozek dostalo později Maserati Quattroporte třetí generace, Alejandro de Tomaso totiž koupil slavnou značku po bankrotu.

Deauville se vrátilo coby moderní crossover, avšak zůstalo pouze u prototypu. Když si někdo koupí proslulé jméno jen proto, aby kradl a tuneloval...?

Lancia Thema (1984-1994)

Thema byla výsledkem společného projektu Fiatu, Alfy a Saabu (Tipo 4). Kromě sedanů (sourozenci existovali i jako liftbacky) se vyrábělo dokonce kombi. Představovala vlajkovou loď Lancie a luxusnější alternativu k o něco mladšímu dvojčeti z Turína jménem Croma. Na designu participovali Tjaarda a Giugiaro. Z dnešního pohledu se zdá naprosto šílený nápad nacpat dovnitř vidlicový osmiválec Ferrari, navíc v kombinaci s předním pohonem.

Šestnáctiventilový motor 2,93 l darovala řada 308, respektive Mondial, montáž z dílů dodaných maranellskou automobilkou zajišťovali u Ducati. Dvoulitrové čtyřválce, větší V6 PRV a Busso a turbodiesely pomiňme, tady nejsou důležité... Pokus o oživení jména Thema na americkém Chrysleru 300C byl opravdu hodně odvážný a skončil, jak jinak, totálním propadákem. Ještě štěstí, že se pod kapoty nedostala americká V8. Jak by se taková verze jmenovala? 8.16? Trapné...

Alfa Romeo 75 (1985-1992)

„Poslední čistokrevná alfa“ byla ve střední třídě výjimečná. Nejen klínovitým designem z vlastního stylistického centra (vedl jej tenkrát Ermano Cressoni), ale i použitou technikou. Vznikla totiž ještě v dobách samostatné automobilky, předtím, než ji koupil Fiat. 75 měla motory vpředu a pohon zadních kol, ale převodovku se spojkou taktéž vzadu. V USA těmto autům mimochodem říkali Milano.

Páka ruční brzdy dostala do vínku „letecký“ tvar obráceného písmene U, tlačítka elektrického stahování oken byla umístěna na stropě... Prostě originál! Největší pozornost si zaslouží verze Quadrifoglio Verde s fantastickým vidlicovým šestiválcem 2,96 l. Alfy 75 uspěly v závodech cestovních vozů skupiny A. Právě kvůli homologaci byla vyrobena série Turbo Evoluzione se čtyřválcem 1,76 l/114 kW, QV se vyráběla i s o něco větším agregátem 1,78 l.

Alfa Romeo 156 (1997-2007)

Alfa Romeo 156 na podzim 1997 šokovala svým designem, pochopitelně v pozitivním slova smyslu. Takhle krásné auto už s křížem a hadem od té doby nevzniklo, titul evropského Vozu roku 1998 si rozhodně zasloužila. Původní špičku nabídky, dvouapůllitrový Busso V6 byla radost poslouchat, že člověk nepotřeboval mít v autě ani rádio. A co teprve tehdy, když přišla o čtyři roky později GTA...! Že to byla pořád předokolka? No a?

Její vidlicový šestiválec měl objem 3,18 l a 250 koní, tedy 184 kW. 156 existovala i coby neméně půvabné kombi Sportwagon a oplastovaný Crosswagon, oba se 4x4. Kromě toho se do ní montovaly i slabší čtyřválce se dvěma svíčkami na válec (Twin Spark) a common-railové turbodiesely. Ale GTA je už dnes vzhledem ke 4.4651 postaveným kusům (z toho 2.973 berlin) sběratelským kouskem, i když se zdaleka nejedná o veterán...

Maserati Quattroporte (2002-2012)

Pátá generace Quattroporte se posunula svou velikostí mezi luxusní limuzíny, ale (super)sportování jí nebylo cizí, jen prostě měla trochu víc dveří. Někomu přijdou přední světla příliš malá vzhledem k mohutné masce, ale pořád se na vás nedívala prapodivnýma šikmýma očima jako současný nástupce. Jinak jde o překrásný stroj. Provází jej pověst nespolehlivého auta, jenže ta by se dala vznést prakticky na všechna zde představená...

Vidlicové osmiválce 4,24 l s označením F136 pocházely z vývoje Ferrari, jednalo se o derivát řady F430 se suchou klikovou skříní. Fantastické agregáty ovšem drtila doslova hrozná polosamočinná převodovka DuoSelect, další evoluce ústrojí Cambiocorsa. Omlazený model, kromě základu vždy s objemem 4,69 l, se vzdal systému mazání ve prospěch „mokrého“ a nabídl o dost lepší šestistupňový automat od ZF, který už měla jedna varianta před modernizací.