Světoznámý fotograf Stanislav Petera: Auta v mých fotkách vyprávějí příběhy

Jméno Stanislava Petery je v uměleckých kruzích pojmem. Laici ho neznají, byť určitě viděli jeho práci na billboardech nebo v kalendářích. Poučenější si vybaví cyklus Stínadla. Přitom fotil třeba pro Národní protidrogovou centrálu nebo Armádu ČR. V poslední době na sebe upozornil cyklem Pustina – výjevem imaginární obří bitvy aut a motorek ve světě po apokalypse. Obrazy jsou plné akce, šera a ohňů. Znamenalo to několik měsíců příprav, hledání lomu vhodného na focení (pomohlo, že se mezi manažery v oblecích našel skalní fanoušek), statistů, kostýmů, odborníků na exploze a nakonec se musel kvůli rozsáhlým retuším s přáteli zavřít na chatě odříznuté od světa.

Fanoušek foglarovek a verneovek Stanislav Petera jde do všeho po hlavě. Když se chtěl naučit jógu, odjel do Indie. Jakmile toužil po zdokonalení ve fotografii a počítačové postprodukci, vydal se na Paříže, která je uměleckou špičkou. Dnes už ve své škole Light Garden Academy předává znalosti dalším fotonadšencům.

Fotograf Chytka na Dakaru: Jak jsem byl s ředitelem v jedné helikoptéře

Od dvaadvaceti let se živíte focením. Co jste dělal do té doby?

Od patnácti mě živil grafický design. Fotka logicky navazovala na design, protože jsem se snažil přenést nějaké emoce, což designem nešlo. A tak jsem se vrhl plnou silou na fotky a roky se živil jako reklamní fotograf pro velké firmy jako Škodovka nebo Gambrinus. Tam jsem se naučil, jak dát dohromady větší focení.

To už ale neděláte, ne?

Brzy jsem zjistil, že mě to neuspokojuje a chci dělat vlastní projekty, kde mě nikdo neomezuje. Dnes učím lidi fotit, retušovat a svítit. A co vydělám, investuji do svých projektů. To pak přitáhne další studenty. Je to perpetuum mobile. Vtip je v tom, že nemám klienta, a mým jediným úkolem je dělat tak zajímavé a šílené projekty, aby to přitáhlo další lidi. Naopak moje reklamní fotky na operátory a piva si už nikdo asi nevybavuje. To je jako toaletní papír, který proběhne a zmizí…

Svět motorů 11/2021

Lze vyžít z vlastních fotoprojektů?

V cizině ano, v Česku asi ne. Moje větší projekty mají rozpočet až sto padesát tisíc, které musím někde vydělat. Do roka jich dělám kolem dvanácti. To znamená dva miliony jen na focení a kromě toho potřebuji platit i nájem. Můj oblíbený americký fotograf Gregory Crewdson tuto formu dovedl do dokonalosti. Zavírá na focení celá městečka, obrací autobusy na střechu a staví si naprosto šílené dekorace. Pak dny fotí a jednu fotku prodává za milion dolarů. To zatím neumím.

Jak jste přišel na nápady změnit život a vyrazit do Indie nebo Francie?

Vždycky jsem v určité fázi zjistil, že se nemám od koho učit. Když mě popadla jóga, nezbylo mi než odjet za nejlepšími učiteli do Indie. Když jsem se učil fotit, Paříž se zdála jako jediná volba. Teď mě zajímá svícení a opět není od koho se v oboru učit, takže se inspiruji u filmařů. Nedávno například jak nafotit gripen, obrněný armádní pandur nebo iveco.

Rozhovor s všeumělem Robertem Kubicou: Auto musí být slyšet!

Je normální vyrazit do Paříže a tam klepat u nejlepších fotografů s prosbou o rady?

Naopak je to obvyklé, v tomhle světě fungujete jako učedník. Vaříte kávu, venčíte psa a vodíte děti do školky. Občas se podíváte na focení a pomalinku se učíte řemeslo. Takhle to fungovalo dřív a na vysoké úrovni dodnes. Fotografické školy jsou tomuhle systému podřadné. A zaplaťpánbůh žádnou nemám.

Uměl jste francouzsky?

Měl jsem francouzštinu ve škole, a navíc francouzskou přítelkyni.

Je focení aut složitější než něco jiného?

Je to velmi obtížná technická a umělecká disciplína. Velcí reklamní fotografové aut patří mezi vůbec nejlépe placené fotografy na světě. Je to kombinace produktové fotky v obrovském měřítku s lifestylem. Sám zatím na tento typ focení aut nemám čas ani chuť. Auta fotím tak, aby mi zapadala do příběhu s tím, že ten vůz nemusí vypadat vždycky dokonale. Obdivuju ale lidi, kteří to umějí. Já ne.

Policejní Škoda Scala oficiálně: Majáky doplňuje upravený podvozek

Jak jste se dostal k focení policejních aut v tunelu Blanka?

S policií spolupracuji už roky. Její možnosti jsou neuvěřitelné, kamkoliv zavolají, tak to jde. Blanka se jednou za čas zavírá kvůli čištění, kdy je pár hodin na různé věci, jako je i focení. Stejně se dá fotit v pražském metru, když je zavřené, tak vám ho půjčí. Ne tedy zadarmo a úplně každému, ale jde to.

Otevírají vám takové projekty další dveře, jako je focení pro armádu?

Díky dlouholeté spolupráci se už dnes dostanu na místa, kam se běžný člověk nikdy nepodívá. Nezapomenu například na focení gripenů za letu.

A ještě vám za to platí…

Fotím často i zadarmo, když to otevře zajímavou možnost nebo zážitek. Ale jsou to tak zajímavé věci, že mi za to stojí. Možná jednou nastane zlom. Jen nevím, jestli mě to pak ještě vůbec bude bavit.

S odborníkem o pneumatikách: Proč pneu z prvovýroby v obchodě nekoupíte

Jak se fotila Pustina

„Na základně v Bratronicích existuje komunita lidí, kteří si hrají na svět po apokalypse. Stavějí si tam domy, vyrábějí kostýmy a někteří z nich upravují i auta. Základem jsou většinou více či méně pojízdné vraky starších aut, na které se tu navaří rám, tady přidělá lebka, jinde usadí kulomet. Po několika desítkách nebo stovkách hodin má člověk postapo auto.

Problém je, že auta se často blíží konci svého života už před začátkem úprav, které jim na jízdních vlastnostech většinou nepřidají. O jízdě po veřejných komunikacích si mohou nechat leda zdát. Některá (a jsou to bohužel ty nejlepší kusy) si nechávají zdát i o startování motoru. Případně zatáčení. O brzdách ani nemluvím.

Když konečně na karavaně odtahovek dorazí první várka aut, docela si oddychnu. Vydrží mi to přesně do chvíle, než se nám první auto téměř nepodaří z odtahovky sundat. Druhé sice sundáme, ale po první jízdě přestává fungovat a soumrak je za rohem. A já nemám nazkoušenou ani jednu fotku, protože stále ještě nemám všechna auta…“