Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Fotograf Chytka na Dakaru: Jak jsem byl s ředitelem v jedné helikoptéře

Michal Štěpanovský
Diskuze (1)

Český fotograf Marian Chytka patří řadu let k nejvyhledávanějším v motoristickém sportu. Je mu 31 let, letos absolvoval podesáté Rallye Dakar a poprvé fotil z helikoptéry. K jeho zákazníkům patří největší hvězdy slavné soutěže.

Letos obsadili „jeho“ klienti kompletní stupně vítězů ve čtyřech z pěti kategoriích - motocykly, automobily, kamiony i hodnocení SSV (buginy).

Jaký byl Dakar 2021 z vašeho pohledu?

Nechci říkat nejpohodovější, ale určitě lepší než ten minulý. Nic se mi nepokazilo, nikdo mi nic neukradl. Všechno fungovalo tak, jak mělo až na pár drobností v rámci našeho týmu. Mohl jsem se soustředit jenom na fotky. Místa pro záběry byla zajímavější, rozmanitější. Z pohledu fotografa se nepovedla sedmá etapa, první po dni volna. Tam nebyla zajímavá místa. Fotky jsou určitě lepší než minulý rok. Na druhou stranu, za volantem jsem najel více kilometrů než za předchozích devět let dohromady. V tomhle směru to bylo náročnější.

Můžete nastínit jeden pracovní den na soutěži?

V našem týmu nás bylo celkem pět fotografů, všechno Češi. Čtyři jsme se vešli do jednoho auta a pátý byl ve voze holandských kolegů. V záloze jsme také měli jedno místo v autě u organizátorů. Když bylo dvě stě a více kilometrů na přejezd ke startu etapy, odjeli jsme z bivaku večer. Přenocovali v poušti a vstávali kolem šesté. Běžnější však byl budíček v půl čtvrté a odjezd na trať ve čtyři.

Kolik jste toho naspal?

První den přesně padesát minut, ale jinak tak v průměru čtyři hodiny. Vypadá to málo, ale v průběhu Dakaru vás nabíjí adrenalin z neustálého dění kolem vás. Jednou při nocování v poušti se mi povedlo spát sedm hodin. Navíc jsme si udělali ohýnek a byl chvíli klid.

Jak jste hledali místa k focení?

Od organizátorů jsme dostali na každý den čtyři vytipovaná místa a k tomu informaci, v kolik hodin by tam měl být první jezdec. Výhodou je, že všude je dobrý signál mobilního operátora. Den předem jsme dostali souřadnice bodů, které byly nedaleko trati, ale nebyly přímo na ni. Druhý den ráno, tak kolem hodiny a půl před startem první motorky jsme dostali další informaci a souřadnice na reálné body na trati a popis, jak se do bodu dostat. K tomu nám přišel itinerář ve formě PDF a taky kód do navigačního přístroje Tripy, který máme od organizátora v autě. Kombinací všech informací se člověk dostane na trať na dané fotografické místo, případně se může podle itineráře po trati přesunout. Tento systém je zaveden pro to, aby se informace o trati nevynesly mezi posádky.

Fungovalo to?

Myslím, že ano. U špičkových týmů mají špičkové odborníky, kteří by dokázali podle těch čtyř bodů nakreslit trať, ale za půldruhé hodiny to nedokáží. První místo na trati jsme každý den volili tak do padesáti kilometrů od startu. To se můžete držet startovní listiny a časové intervaly jsou přibližně stejné. Na jednom místě musíme volit více míst odkud fotit a rozdílné kompozice. Nemůžu nafotit čtyři toyoty nebo hondy stejným způsobem. Navíc mají stejný design auta nebo stejně barevně laděné kombinézy.

Co se dělo, když jste mohli vyrazit na další cestu?

To už řídil někdo jiný. Po cestě do bivaku jsem stahoval, editoval a posílal fotky. Občas se stalo, že tým už měl fotky a jezdec byl ještě na trati. Po příjezdu do bivaku se člověk navečeřel, podle potřeby ještě pracoval a pak se šlo spát.

Nezapadli jste s autem v průběhu soutěže?

Tohle jsme zvládli bez problémů. Na jednom místě, kde bylo kolem asi třicet kilometrů dun, jsme na chvíli uvízli. To mi nebylo nejlíp. Udělal jsem několik koleček a pokoušel se vyjet ze dna písečného trychtýře, ale moc se to nedařilo a kolem už začaly jezdit první motorky. Po několika neúspěšných pokusech jsem nakonec musel ještě více upustit pneumatiky, zařadit redukci a postupně z toho, řádně zpocený, vyhopsal ven.“

Jaký byl den v helikoptéře?

Původně byly v plánu dva, ale nakonec prý kvůli Kvidu došlo alespoň na jeden. Letěl jsem se ředitelem soutěže Davidem Casterou a fotil z malého okénka. Tahle helikoptéra neměla primárně za úkol pořizovat fotky, ale Castera se mi snažil vyjít vstříc. Byla to zajímavá zkušenost, splnilo to nakonec svůj účel a mám jiné fotky. Organizátoři mi slíbilo místo i pro příští rok, tak uvidíme.

Co všechno za přístroje jste měl s sebou?

Čtyři aparáty Nikon, na třech z nich nebyla před soutěží udělána ani jedna fotka. Fotil jsem na dvě zrcadlovky plus jedna byla do rezervy. Čtvrtý aparát byl bezzrcadlovka (Nikon Z6 II). Na bezzrcadlovku si pomalu zvykám a přechod je asi nevyhnutelný. Na počátku jsem s ní fotil hlavně portréty a atmosféru a poslední cca tři dny i většinou akčních fotek. K tomu musím připočítat sedm objektivů, spoustu příslušenství, powerbanky, nabíječky a jeden notebook. Bohužel další objednaný přišel den po odletu. Kolegové z našeho týmu měli podobné vybavení. Kdybychom položili naše fotografické brašny vedle sebe, tak by to určitě dalo v součtu několik milionů. Naštěstí žádný přístroj ani objektivy nedoznaly žádnou úhonu.

Kolik fotek jste udělal?

Denně nějakých 5000 fotek (mé fotky, plus fotky od kolegy Pavla, další kluci tak měli ještě podobné počty svých fotek), soutěž měla dvanáct etap a den odpočinku. Z toho jsem editoval a poslal klientům 180 až 300 + další odcházeli od ostatních členů naší posádky. Týmy neměly nějaké zvláštní požadavky. Občas napíšou, že potřebují něco dofotit, většinou v bivaku. S většinou z nich fotím už několik let, tak vím, co mám čekat a co je potřeba. Největší požadavky měly být v týmu BRX(Bahrain Raid Xtreme), bohužel tam jsem nám nakonec dohoda nepodařila a nefotili jsme tak Sebastiena Loeba a Naniho Romu.

Kdo z velkých hvězd soutěže je vám jako člověk bližší?

Největší radost mi svým vítězstvím na motocyklu udělal Argentinec Kevin Benavides. Moc stál o to, abych ho zase fotil, ale Honda, za kterou jezdí, měla jiné plány. On na tom však trval. Přišel a zaplatil si mě sám. Je to člověk, který neuvěřitelně dře. Vždycky měl ovšem nějakou smůlu. Až tentokrát mu to vyšlo. Skvělý chlap je také motorkář Toby Price z Austrálie, který měl letos smůlu a spadl.

Kdo z Čechů byl vaším zákazníkem?

Tým Martina Prokopa, kde dělal navigátora můj starší bratr Viktor. Dále tým Buggyra, motorkáři Libor Podmol a Jan Brabec a Tomáš Ouředníček.

Potkali jste během soutěže s bratrem?

Během soutěže večer několikrát na kus řeči a také se najíst. Jednou udělal jejich kuchař naprosto luxusní svíčkovou.

Jak byste zhodnotil vystoupení Čechů na soutěži?

Myslím, že tenhle ročník se náramně povedl. Ze všech výsledků bych vyzdvihl desáté místo Michka v motorkách, kde je určitě největší konkurence a kde vás sebemenší chyba potrestá nejvíce. V autech je deváté místo Prokopa v té obrovské konkurenci taky určitě skvělý úspěch, i když nebýt technických problémů, mohlo to být ještě významně lepší. Úspěch je také určitě čtvrté místo Macíka s kamionem, i když konkurence v kategorii trucků nebyla letos (mimo Kamaz) tolik silná. Každopádně vyhrát etapu na Dakaru je vždycky těžké a jemu se to povedlo třikrát.

Loni jste měli problém s naftou do auta. Jak jste to řešili letos?

Dávali jsme si pozor, co tankujeme a většinou v bivaku. V Saudské Arábii je diesel pasé, 99 procent aut je tam benzinových. U osmdesáti procent čerpacích stanic člověk naftu natankuje, musí vyjet za dálnici. V Džiddě, kde byl start i cíl soutěže, jsou snad jen dvě nebo tři stanice s naftou.

Máte na nějakou fotku zvláštní vzpomínku?

V jedné etapě jsme přijeli na stanoviště, kde místní obyvatelé jedli datle a popíjeli čaj. Seděli ale tam, kde se mi to nehodilo. Tak jsem je poprosil, jestli by nemohl přejít na druhou stranu. Zafungovalo to skvěle. Do záběru se mi povedlo dostat čaj tekoucí z konvice a k tomu navíc projíždějícího domácího závodníka, takže to i dávalo smysl a podtrhlo to tu atmosféru. Všude, kam jsem tu fotku potom dával, měla největší úspěch. Celkově musím říci, že tamní obyvatelé jsou přátelští a hodně pohostinní.

Jak fungovala proticovidová opatření na soutěži?

Stávalo se, že i když jste v dunách, sejde se vás tam několik, tak se snažíte se udržovat rozestupy. Roušky jsme nosili samozřejmě všude, občas jí člověk dal někde, kde v širokém okolí nikdo nebyl. Nebral jsem to jako omezení a v práci to nikoho z nás nelimitovalo. Pořadatelem jsme byli upozorňováni, že všichni na fotkách musí mít roušky. Když jsem byl ještě v prosinci na Arabském poloostrově na závodech, měli tam někteří jezdci hrozné roušky. Poprosil jsem je, ať si na Dakar nechají vyrobit hezké týmové. Když už se pod rukou ztrácí emoce, tak, alespoň ať ta ochrana obličeje vypadá hezky.

Za co byste organizátory pochválil a jaké náměty na další ročník byste navrhl?

Pochválil bych je za to, že se to vůbec jelo. Když jsme viděli na začátku v bivaku obrovské množství lidí, to byl fakt zázrak. Výběr tratí byl mnohem lepší než loni. Letos bylo na Dakaru nejlepší jídlo, jaké pamatuji. Ohromně těžká navigace. Určitě by prospělo jet ještě do jiné země, ale uvidíme, co dovolí covidové podmínky. Smlouvu mají na pět let, v zákulisí se mluví o deseti. Saúdská Arábie hodně propaguje motosport a stát mu dává velkou podporu. Takže si myslím, že soutěž zůstane ve zdejším teritoriu hodně dlouho.

Co vás čeká letos v motoristickém sportu?

Myslím, že letos to bude lepší než loni. Všechno se dá dělat v omezeném režimu. Sice bez diváků, ale jde se to. Za dva týdny bych měl letět do Ruska na první podnik Světového poháru v cross country. Řeším spoustu dalších aktivit, ale záleží na covidové situaci a místních podmínkách v každé zemi. Ve hře je čtyřiadvacetihodinovka Le Mans, závody MotoGP, možná rallyekros, formule E a také Extreme X, což jsou terénní závody elektrických vozů. Tady jsem v kontaktu s manažerem Lewise Hamiltona, který zde má svůj tým. Hodně věcí je otevřených a všechno se vyvíjí a řeší se.

Michal Štěpanovský
Diskuze (1)

Doporučujeme

Avatar - rohYpnol
23. 1. 2021 14:32
Excelentní
Excelentní foto. Příležitost, místo a okolnosti jsou polovinou úspěchu. Pak tam musí být i talent pro zajímavé kompozice. A ty tam jsou ze 100% :yes: :yes: :yes:

Ano, tohle bych někdy moc rád zažil na vlastní kůži...