TEST Nissan Almera Tino 2.0 CVT - Hladce i obrace (06/2002)

Jednou z vyjímek je Nissan Almera Tino, který je ve své nejdražší verzi dodáván se zážehovým dvoulitrem v kombinaci s bezstupňovou převodovkou CVT.

Klady i zápory Tina, jako bezesporu zajímavého příspěvku japonského výrobce do bitvy o populární část trhu, jsme již představili před více než půl rokem v turbodieselové verzi (test Nissan Almera Tino 2,2 Di najdete zde). Zaměříme se tedy nyní pouze na motor, převodové ústrojí a jejich vliv na jízdu.

Začněme pohledem do ceníku. Námi testovaná kombinace stojí na vrcholu cenové nabídky a je o 26 tisíc korun dražší než stejně vybavený turbodiesel s manuálním ústrojím. I když u CVT převodovky lze ještě mluvit o úspornosti, motivy ke koupi této verze budou logicky spíše komfortní než ekonomické.

Funkci bezestupňové převodovky jsme podrobně popsali v testu Nissanu Primera (test Nissan Primera 2,0 CVT M6 najdete zde), budeme se tedy soustředit pouze na specifika její aplikace v Tinu. Uvnitř vozu projevuje pouze přítomností voliče režimů na místě řadicí páky. Na rozdíl od Primery je Tino osazeno jednodušší verzí převodovky CVT bez možnosti manuální volby pevně nastavených stupňů.

Pokud nemáte nároky na akceleraci, ovládnou vás při jízdě Tinem CVT dva pocity: jízda bez rázů a až neskutečně tichý chod od volnoběhu až do středního pásma otáček. V případě potřeby razantnějšího zrychlení se situace rozdvojuje: Buď šlápnete na plyn až na podlahu a budete jen sledovat plynulé rozjíždění, přičemž se budete v duchu trápit osudem přítlačných disků, které napínají ocelový pás u převodovky. Druhou možností je stisknout tlačítko vypínače volnoběžky - v tom případě motor po sešlápnutí plynu zavyje, vyletí do vysokých otáček a auto se o trochu rychleji rozjede. Budeme-li zlomyslní, je rozdíl hlavně v hluku, kterým budou vysoké otáčky oblažovat kolemjdoucí.

Ale buďme objektivní: Rozdíl ve zrychlení JE znát a od automatické převodovky bez možnosti sekvenčního řazení nemůže majitel očekávat žádné sportovní výkony. Naopak ten, který tuto verzi zvolí právě kvůli zálibě v plynulosti a bezpečnosti (obě ruce mohou být stále na volantu) bude spokojen více než čeká. K již zmiňované tichosti a plynulosti se totiž dá přičíst i úsporný provoz, což je na automatickou převodovku neobvyklé. V městském provozu spotřeboval stokilowattový motor jen 9,8 l/100 km, což považujeme za velmi dobrou hodnotu.

Vypínač volnoběžky se dá vcelku efektivně využit i při potřebě brždění motorem, chce to ale cvik a hlavně nezapomenout vrátit tlačítko do původní polohy, jinak vzrůstá spotřeba paliva.

Budeme-li pokládat na misky vah výhody a nevýhody tohoto netypického převodového ústrojí v populárním kompaktním MPV, je výsledek vcelku jasný. Komu vyhovuje klidná jízda městem bez nutnosti neustálého řazení a pracného mačkání spojky zvolí CVT, komu nevyhovuje pomalejší akcelerace, má možnost zvolit zážehový model 1,8 nebo turbodiesel s manuální převodovkou.

Vzhledem ke zmíněným výhodám považujeme Tino v testované konfiguraci za ideální auto do městského provozu. Malé ovládací síly na volantu a výborný rozhled navíc ocení nejen ženy. A razantně se dá z křižovatky odjet stejně jen k nejbližšímu dalšímu semaforu. Klidní mají zelenou.