TEST Renault Eolab: Jízdní dojmy

Na pařížském autosalonu jsme nad konceptem Eolab kroutili hlavami. Litrová spotřeba jako u Volkswagenu XL1, ale zároveň čtyřmístný interiér a jakýs takýs kufr. Bližší seznámení, na které nás Renault minulý týden pozval do výzkumného střediska Ceram nedaleko Paříže, odhaluje obdivuhodnou péči o každý detail.

Hledáme-li ocel, najdeme ji pouze na předních a bočních nosnících karoserie. Na většině dalších míst ji nahrazuje hliník, hořčík a především kompozity, z nichž jsou vyrobené nejen díly interiéru jako rámy sedadel, ale dokonce i podlaha nebo zkrutná příčka zadní nápravy. Auto velikosti clia díky tomu dokáže shodit neuvěřitelných 400 kg. Tedy dokázalo by, kdyby ho zároveň nenaočkovali plug-in hybridní politikou, která zase 150 kg přidá.

Výsledných 955 kg je přesto působivá hodnota, jak máme možnost živě vyzkoušet na přísně střeženém okruhu. Padesátikilowattový elektromotor, který se stará o pohyb do 70 km/h, s muší váhou karoserie pěkně cvičí, a to i díky netypické dvoustupňové převodovce. Pak se připojí tříválec 0.9 TCe ze sériového clia a přes stálý převod – zpočátku s pomocí elektromotoru – dotlačí rychloměr na stošedesátku.

To už zkoušet nemůžeme, protože pojízdný prototyp je jenom jeden, na některých místech okruhu leží zvlhlé listí a přilnavost úsporných pneumatik šířky 145 mm neberou vážně ani sami tvůrci. Jízda rozhodně není tichá, což u dietního konceptu chápeme. V odlehčených skořepinových sedadlech se nám ale sedí dobře, periferním viděním snadno sledujeme obraz z videokamer instalovaných místo zrcátek a poklonu musíme vyseknout elektronicky řízeným brzdám, které hladce kombinují práci hydrauliky s rekuperací.

Renault Eolab Concept: Se spotřebou 1 l na 100 km

Na projektu Eolab je nejzajímavější, že nežije ve skleníku snobských vizí. K jeho vývoji Renault přizval řadu stávajících dodavatelů a zaplatil jim za prošlapání cesty k sériovému uplatnění a zlevnění technologií, které budeme za pár let potřebovat. Podlaha z pryskyřice vyztužené skelnými vlákny je dnes čtrnáctkrát dražší než ocelová, nové postupy a velkokapacitní výroba však srazí cenu jen na pětinásobek. To je stále dost, ale až Brusel vystupňuje výpalné za emise CO₂, automobilky po takové podlaze radostí zatančí – eolabu šetří 16 kilogramů. Další dodavatelé zkoušejí pevnost skel ztenčených na 3 milimetry nebo lisování tvárného hliníku při 300 °C. Nás nejvíc zaujal výfuk: končí už v polovině auta a místo druhého tlumiče má slepou odbočku s rezonátorem. Protože jím neproudí plyny přímo z motoru, stačí ho vyrobit z lehkého plastu odolného do 250 °C.

Jak měří automobilky v Evropě spotřebu? Přefukují pneumatiky, zalepují spáry karoserie...

Litrová spotřeba má k pravdě stejně daleko jako u Volkswagenu XL1: plug-in hybridu se do ní nepočítá elektřina nabitá ze zásuvky. Čistě benzinový eolab by však měl v cyklu NEDC vykázat 2,8 l na 100 km, což je daleko zajímavější číslo. A snaha udržet přijatelnou cenu i za emisního pekla po roce 2020 stojí rozhodně za potlesk.