Na startu veteránské rallye se Škodou Spartak. Tuhle zábavu si zamilujete!

Někdy v květnu za mnou kolega Jirka Baborský z časopisu Svět motorů přišel s nabídkou účasti na historické rallye Hamburg-Berlin Klassik 2017. Doslova řekl, že obdobné akce jsou vždy velkou porcí zábavy a zkušeností. Souhlasil jsem a po pár týdnech, když už nebylo cesty zpět, ke svému chvalozpěvu dodal: „Vlastně je to docela peklo. Hlavně, když jedeš poprvé.“

Přesně to jsem před svou debutovou účastí potřeboval slyšet. Já, který si ještě pár dnů před odletem do Hamburku myslel, že jde o skutečnou rallye. Brzy jsem však byl vyveden z omylu, když mi byl tento termín upřesněn slovíčkem setinová. A ta se od klasické rallye značně liší.

Nejde tu totiž o rychlost auta a výkon motoru. Důležitá je naopak spolupráce řidiče s navigátorem, přesnost a preciznost jízdy. Jak již název napovídá, tady jde o setiny. V průběhu trasy jsou pro posádky připraveny rychlostní zkoušky různého charakteru. Někde dostanete jen vzdálenost a čas, za který je potřeba ji urazit. To je ta nejjednodušší varianta. Znatelně horší jsou pak časovky složené z několika úseků, případně ty, kde vám je čas na určitou vzdálenost oznámen pět sekund před vystartováním. K tomu se ale dostaneme…

První oťukávání

Žádná velká příprava, žádný trénink. Nad podrobnější informace o veteránské rallye si prvně sedáme až na letišti. Jirka už se obdobných akci zúčastnil. Před dvěma lety absolvoval Bodensee-Klassik, letos v květnu zase s kolegou Honzou Mičkou domácí podnik 7 Castles Trial. Pokaždé však řídil, takže jsme se dohodli, že si role zkusíme i prohodit.

Nenechte se zmást názvem. Z Hamburku se sice cestuje do Berlína, avšak ne hlavního města Německa, ale malé stejnojmenné vesničky. V letech předchozích flotila veteránů do metropole našich západních sousedů skutečně vyrážela, ke změně došlo až pro tento rok.

Ještě před přistáním v Hamburku se seznamuji s roadbookem, tedy knihou, která je pro navigátora během celé akce stěžejní. Kromě samotné trasy napříč Německem jsou tu totiž vyznačeny také rychlostní zkoušky. Polovina věcí z této bichle mi musí být vysvětlena, neb podobné stránky vidím v životě taktéž poprvé. Dva veterány Škody Classic si den před startem prohlédneme jen krátce. Jde o Felicii a 60 let starý Spartak, který byl určen pro naši novinářskou posádku. Oproti běžnému modelu se odlišuje několika "závodními" zvláštnostmi. Kupříkladu přídavným středovým světlometem, horním stěračem či zabudovaným tripmasterem. Těší nás, že auto se na startu setkává s pozitivně zvídavými reakcemi i v konkurenci vozů jako Bentley 4½ Litre, Buick Roadmaster 75 či několika provedení legendární 911.

V den prvního startu si přivstaneme, abychom si vůz alespoň na pár desítek minut osahali v méně rušných uličkách Hamburku. Kdyby mému úvodnímu počínání za volantem přihlížel někdo kompetentní, okamžitě mi sebere papíry. Taková hrůza to byla. Jirka se směje pod vousy, jelikož něco podobného vlastně čekal. Jednotka je uvedena v chod táhlem startéru a ideálně se lehce vypomůže plynovým pedálem. Ne však moc, aby se motor „neulil“. A hádáte správně, přesně to se mi povedlo.

Osvojení nových zvyků pokračuje samotnou jízdou. Řazení je totiž ve Spartaku oproti dnešním autům značně odlišné. Jednička je tam, kde známe trojku, dvojka na čtyřce a tak dále. Zpátečku zařadíte v místě, kde byste dnes hledali dvojku. Na páčky blinkrů zapomeňte, Spartak má nenápadný přepínač na středu palubky. Žádné indikace. Snadno se vám stane, že jej zapomenete vrátit a pak blikáte i několik kilometrů.

Škoda 440: Spartak slaví šedesáté narozeniny

V rámci zachování alespoň špetky důstojnosti jsem doufal, že navigování mi půjde mnohem lépe. Krátce před obědem je akce Hamburg-Berlin Klassik 2017 odstartována a my z rybího trhu vyrážíme vstříc prvnímu dni. Celodenní putování je oddělené na dvě části obědovou přestávkou, přičemž každá z nich čítá přes sto kilometrů. Za zmínku z „rad pro začátečníky“ stojí třeba to, kdy vlastně stopky zapnout. Jsou totiž hned tři varianty – hodiny, laser a šlauch. Hodiny jsou jasné, laser začne a přestane počítat v momentě, kdy jej protne nejpřednější část vozu. Od šlauchu se zase sekundy rozeběhnou po přejetí předními koly. Zkušenější nám doporučují nalepit v těchto místech na blatníky proužky. Moment, při kterém šlauch přejíždíme, odhadneme z auta mnohem lépe.

Ani navigování nezačíná zrovna šťastně, protože ještě v Hamburku zabloudíme. Naštěstí jen drobně, zdržení je tedy minimální. Stává se tak krátce před první rychlostní zkouškou. To už do rukou beru stopky, abych se připravil na první ostrý test. Čeká nás jednoduchá konfigurace. Známe počet metrů i čas, který na jejich uražení potřebujeme. Před startem jsme si s Jirkou všechny avizované zkoušky prošli. Nejen abychom si propočetli průměrnou rychlost, ale i pozorně sledovali uvedená data. Organizátoři se nás snaží zmást všemožnými způsoby. Tak třeba jednou vám vzdálenost napíší v metrech a podruhé zase v kilometrech. Čas tu také nemusí být napsán výhradně v sekundách, ale třeba v desetinách minuty. To v časovém presu dokáže pořádně zamotat hlavu, proto je příprava dopředu klíčová. Průměrná rychlost má ryze orientační charakter, i kvůli tomu, že rychloměr v tak starém autě neukazuje zrovna přesně. Neděláme žádnou velkou hrubku a na patnácti vyhrazených sekundách zaznamenáváme odchylku pouhé dvě desetiny. Jenže tady jde o setiny, náš čas při 176 účastnících stačí na 60. místo. Vždyť nejlepší posádka se na této zkoušce sekla jen o jedinou setinku!

V průběhu dne nás čeká šest dalších zkoušek. Za zmínku stojí 40. a 66. místo, ve zbytku pokusů už končíme hluboko za první stovkou. Tak třeba při zkoušce, kde vedle sebe startují hned čtyři vozy, marně hledám šlauch pro zmáčknutí stopek. Až po protnutí cíle nám dochází, že tady se mělo startovat na hodiny. Takové bolístky jsou sice komické, ale nás stojí gigantickou odchylku a s ní i masivní počet trestných bodů. Konečným výsledkem prvního dne je tak 108. místo.

Dobrou zprávou je alespoň to, že k výrazným kiksům nedošlo při navigování, takže trasu do Wolfsburgu zvládáme takřka bez bloudění. A ještě jedna věc: před samotným závěrem v Autostadtu nás čeká pro mě další novinka – tajná zkouška. Ta v roadbooku není vůbec vyznačena a podrobnosti se dozvídáme až v momentě, kdy k ní dorazíme. Do auta dostáváme lísteček s informací o vzdálenosti a čase. Naštěstí máme pár sekund k dobru, stíháme tedy vše naťukat do stopek a ještě je spustit. Na protnutí máme dvanáct sekund a podle všeho se nám trasa povedla bez výraznějšího zaváhání. Z omylu nás vyvádí až večerní vyhlášení výsledků. V krátké tajné zkoušce jsme se sekli o neuvěřitelné tři sekundy. Do teď to nechápeme.

Tohle je to peklo

Pro druhý den se rozhodujeme naše role prohodit. Zatímco Jirka bude na veteránské rallye vůbec poprvé v životě navigovat, já debutově usedám za volant. Popravdě se mi moc nechtělo, avšak po tragických pokusech ve dni prvním mi tentokrát jde ovládání Spartaku o poznání lépe. Alespoň do první rychlostní zkoušky. Vyrážíme na čas a já si hlídám průměrnou rychlost, kterou jsme si předem vypočítali. Tři, dva, jedna… Jirka dokončuje odpočet času ze stopek a já jsem od cílového laseru ještě pořádně daleko. Výsledkem je propastná odchylka přes tři vteřiny. Ze všech účastníků jsme tady předposlední. V praxi se přesvědčuji, že spoléhat jen na tachometr auta se nevyplácí.

Další zkouška a další velká hrubka. Jedna věc je auto s nezvyklým řízením ovládat v klidu na německých okreskách, druhá pak pod obrovským tlakem během krátké rychlostní zkoušky. Nakonec se nám sice povedlo urvat nějaké dobré výsledky a vejít se alespoň do první půlky startovního pole (nejlépe 46. a 54. místo), mnoho zbytečných chyb však přináší až hrůzostrašný počet trestňáků. A ty nás v konečném hodnocení katapultují na 147. místo.

5 nejzajímavějších kabrioletů české výroby. Superauto, podivín i dar pro Stalina

S Jirkou se shodujeme, že v konfiguraci, kterou jsme zvolili první den, nám to šlo o maličko lépe. Tudíž se pro třetí a závěrečný den vracíme k původnímu zasedacímu pořádku. Tentokrát už to bylo znatelně lepší. Já si porozuměl se stopkami i roadbookem, problém nám tak nedělají ani zkoušky složené z několika úseků. Ty se navíc navzájem překrývají. V praxi to vypadá následovně: Vjíždíme do zkoušky a já pouštím první stopky. Krátce poté je start překrývající části, pouštím stopky číslo dvě. Následně končí úsek jedna, odpočítávám úvodní stopky a zaměřuji se na odpočet těch druhých. Mezitím už druhou rukou šmátrám po stopkách číslo tři, protože hned za druhým úsekem je nalepen třetí, který musím přesně odstartovat, abych ve stejný čas řidiči odpočítával zbývající sekundy v úseku dva. Co vám budu povídat, není to žádná sranda! Další perličkou je zkouška, kde znáte její délku, ale nikoli čas. Ten vám jeden z organizátorů podá do okénka pět sekund před vystartováním. Velkou náhodou jsem si stopky přednastavil právě na tento počet sekund, takže jsme to měli o něco snazší. Za tak krátkou dobu bych se totiž nestihl ani rozkoukat. Blíží se závěr celého dne a s ním i poslední rychlostní zkouška. Světe div se, máme ji absolvovat z kopečka s vypnutým motorem.

Ani po závěrečném dni ale nejsme při pohledu na výsledkovou listinu zcela spokojeni. Balancujeme na hranici kolem stého místa, avšak konečně s konzistentními výsledky bez výraznějších fatálních chyb. V součtu se dny předchozími to pro nás nakonec znamená celkově 105. příčku. Druhá posádka Škody Classic si vedla o poznání lépe a obsadila 34. místo. Tvořil ji zkušený Vítězslav Kodym, kterému navigovala Marie Ryklová. Ta si před pár dny přivezla triumf z rychlostní zkoušky na akci Sachsen Classic. Druhý den došlo k obměně, Kodym navigoval a za volant Felicie se posadil Michael Oeljeklaus, člen představenstva Škody Auto.

Pohlcující atmosféra

Účast na historické rallye je sice někdy pořádné peklo, ale budete jej milovat a ještě se rádi vrátíte! Jde totiž o opravdu neskutečný zážitek a zkušenosti, které jen tak někde nezískáte. Na druhou stranu je třeba připomenout, že nároky na zájemce o účast jsou dost vysoké. Kromě veteránu samotného máme na mysli startovné, jehož hodnota se pohybuje v desítkách tisíc korun.

Vyzdvihnout musím také atmosféru celé akce. Lidé nás v každém městečku vřele vítají, mávají, fotí si nás. Během jedné z obědových pauz si dokonce malý klučina přišel s fotografiemi všech startujících vozů pro podpis. V rychlostních zkouškách se nám možná nedařilo podle představ, ale zpětná vazba s publikem nám šla skvěle. S radostí reagujeme a troubíme na přítomné davy, sem tam zastavujeme u hloučku dětí, abychom rozdali nějaké bonbony a pexesa. Ano, i taková je setinová rallye.

Taktéž organizace podniku neměla žádnou chybu. Se Spartakem jsme se kromě běžných německých silnic podívali třeba na motokárovou dráhu Ralfa Schumachera (tady se konala jedna z nejnáročnějších rychlostních zkoušek) či zastřešenou lyžařskou sjezdovku. Právě na sněhu bylo uděleno jedno z mnoha razítek, která jsme po cestě museli posbírat. A to nemluvíme o malebných náměstíčkách německých obcí, kam jsme se v rámci připravené trasy mohli podívat a pokochat se tak skutečně nádhernými scenériemi.