Volvo PV800 (1938-1958): Auto pouze pro taxikáře a vojáky

Když se řekne Volvo, kdekdo si představí hranaté a navýsost bezpečné auto. Ovšem pravdou je, že modely švédského výrobce nebyly vždy navrhovány podle pravítka. Například populární poválečná baculatá řada PV444/544 a z ní odvozené užitkové modely. Když se ale ponoříme ještě o pár let hlouběji do historie, najdeme tu řadu, která se s „boubelkami“ vyráběla souběžně, dokonce se dožila i půvabných Amazonů. Ale není tolik známá.

Série PV800 totiž sloužila pouze jako taxi a byly z ní odvozeny i modely pro vojenské účely, proto upadla tak trochu v zapomnění. Taxíkům se říkalo Sugga (švédský výraz pro prasnici), případně logicky Droskan. V roce 1938 nahradily předchozí modely TR670. Přišly s novým podvozkem, ale starým řadovým šestiválcem 3,67 l/62 kW (84 k) s postranními ventily (rozvod SV) spojeným s třístupňovou převodovkou. Ta neměla synchronizovanou jedničku a posílala sílu tradičně na zadní kola. Příď byla shodná s lehkými náklaďáky řady LV100.

Taxíky měly buď skleněnou přepážku za řidičem (PV801), nebo se obešly bez ní (PV802). Páry bočních dveří se otevíraly proti sobě, aby mohli klienti dozadu snáze nastoupit. Verzi 802 šlo použít v nouzi i coby sanitku. Když se sklopila všechna sedadla vpravo včetně předního, vešlo se tam lůžko pro pacienta, které se protlačilo dovnitř přes zavazadlový prostor.

Pro práci

PV810 byl samostatný podvozek s kabinou určený pro další nástavby, ale s delším rozvorem než taxikářské sedany (3550 oproti 3250 mm). Tady se pochopitelně mohli vyřádit místní karosáři, kteří na zakázku přetvořili auta v sanitky opravdové, případně za místa pro cestující přidali korbu. Od roku 1940 se dodávalo šasi i se standardní vzdáleností mezi nápravami, to neslo základní označení PV800.

Do sezóny 1947 se jich zrodilo 37. PV801 si taxikáři koupili za devět let elkem 550, oblíbenější byla 802 bez skleněné přepážky s 1.081 auty na kontě. I když počty postavených exemplářů nebyly nijak vysoké, ve 40. a 50. letech představovala osmistovková osobní volva celkem běžnou součást koloritu švédských silnic a měst. Delších šasi PV810 vyjelo 180.

Volvo si připomíná 50 let od vítězství PV544 v drsné rallye Safari

Krátký život PV82

Životopis řady ale pokračoval dál. V roce 1947 dostaly modernizované modely PV821 a 822 silnější motor ED s 66 kW (90 k) v 3600 otáčkách a 216 N.m v pouhých 1400 min^-1, jehož základní parametry se však nezměnily. Řadicí páka našla své místo na sloupku řízení, jak velela tehdejší móda. Stejně jako pohonná jednotka pocházela i ona a také volant z velkých sedanů PV60.

Řada PV82 však vznikala jen krátce. Do sezóny 1948 bylo postaveno 200 „jedniček“ s přepážkou, 300 „dvojek“ bez ní, užitkové verze si připsaly po 150 kouscích, jak se standardní délkou šasi (823), tak i s tou nataženou (824).

Modernizace ve stylu 444

Na podzim roku 1950 se taxíky vrátily. Už jako PV831 a 832, prošly modernizací přídě ve stylu „boubelky“ PV444 a náklaďáčku L340. Novinkou byla třístupňová převodovka E9 vlastní konstrukce, na přání s rychloběhem. Modernizované vozy vážily 1790 kg a jely až 110 km/h. O tři roky později si mohli zákazníci vybrat dokonce i novou přední nápravu s nezávislými závěsy, byla na přání a za příplatek. Přibyla také luxusnější a tím pádem i dražší verze Disponent. Ta dostala světlou palubní desku, luxusnější materiály v kabině, rádio, hodiny, mlhovky a zámky předních dveří.

Jenže předválečná konstrukce zákonitě přicházela do let a zastarávala. Nástupce P358 s vidlicovým osmiválcem se do výroby nedostal, projekt byl ukončen. A nový Amazon alias série P120 byl pro „dročkáře“ prostě příliš malý, vždyť poslední sedany PV83 měly vnější rozměry 5210 x 1850 x 1780 mm!

Volvo nabídlo klasiku až do roku 1958, kdy byla produkce celé série PV800 definitivně stopnuta. Nejdříve se rozloučily taxíky 831 a 832 (1957), těch vzniklo spolu 4.135 kusů. Následovala šasi 833 a 834, Volvo jich vyrobilo 2.081. Taxikáři si museli počkat na moderní řadu 140, ale ta se objevila až po osmi letech. Mezitím své „prasnice“ provozovali až do roztrhání těla.

Devadesátiletá historie Volva v sedmi minutách (video)

V khaki

Během druhé světové války se ukázalo, že maskovaná civilní Volva série PV50 nejsou příliš použitelná pro armádní účely. Pochopitelně nešlo o žádné teréňáky a pro nutné rádiové vybavení v nich bylo málo místa. Ozbrojené síly proto požádaly tehdy jedinou místní automobilku, aby takové vozidlo vyvinula.

Volvo použilo modifikovaný rám, nápravy a čtyřstupňovou nesynchronizovanou převodovku E9 z již zmíněných malých náklaďáků řady LV100, značnou část karoserie a motor pak právě z PV800. Taková skládačka z toho, co bylo zrovna k mání. Nutnost, protože vývoj musel být rychlý. Jen rozvodovka byla nová, k takovému stroji se samozřejmě hodila větší šestnáctipalcová kola s patřičně dimenzovanými pneumatikami.

Příď byla ale mnohem hranatější a zadní dveře zavěšené po směru jízdy. 4,8 m dlouhé, 1,8 m široké, 1,95 m vysoké a 2340 kg těžké auto dostalo zkratku TPV (z Terrängpersonvagn – terénní osobní automobil), armádní označení bylo m/43. V letech 1944-1946 jich vzniklo 210.

Nástupce

V roce 1953 se objevil nástupce. TP21 (armádní kód Raptgb 915, zkratka z „Radiopersonterrängbil“, civilní označení P2104). Význam zajisté není třeba překládat, jenom zatímco my výraz „automobil“ zkracujeme zepředu, Švédové na to jdou odzadu, proto „bil“. Konstruktérem byl Nils-Magnus „Måns“ Hartelius, muž, který stál za většinou nákladních, užitkových a terénních volv v 50. letech.

TP21 měl opět karoserii sedanu, tentokrát verze PV831, podvozek z náklaďáku, vypínatelnou čtyřkolku a uzamykatelné diferenciály vpředu i vzadu nebylo třeba měnit. Jen pro dokreslení pár čísel: měřil 4,7 m, byl 1,90 m široký a 2,15 m vysoký. Vážil 2850 kg a suverénně uvezl další půltunu. Stále devadesátikoňový motor objemu 3,67 l mu stačil k dosažení rychlosti 90 km/h. Jen točivý moment udával výrobce vyšší: 220 N.m.

Válka i civil

Za pět let jich vojáci odebrali přesně 724 a většinou tahle auta sloužila coby štábní a radiovozy. Proto jim armáda také říkala „Radiobil“. Vyřazována byla až v 80. letech, ještě tehdejší nováčkové se museli naučit řadit s nesynchronizovanou převodovkou, což se jim hodilo při další výuce v řízení tanků Centurion. Jedno jediné auto bylo zničeno ve válečné akci. 4. ledna 1957 jej u Port Saidu v Egyptě zasáhl tank. Švédové byli povolání na sever Afriky v rámci sborů OSN po tzv. Suezské krizi. Tři členové posádky si odnesli z incidentu zranění, jeden těžké. Všichni však přežili.

Volvo omladilo modely S90 a V90. Design se měnil lehce, novinkou je mild-hybridní technologie

Nebyl problém TP21 potkat ani v civilu s koly na zádi a surfovým prknem. Kdo vlastně potřebuje SUV? Tohle auto se terénu nejen díky čtvrtmetrové světlosti opravdu nebálo. Řadové šestiválce ovšem chtěly za své služby tolik benzinu, že majitelé ojetin je rádi nahrazovali americkými vidlicovými osmiválci, byly totiž méně žíznivé... Do nádrže se beztak vešlo jen 85 l paliva. Pochopitelně, náklaďák s osobní karoserií z původem pře 80 lety nemá ani posilovač řízení a a obrovský tenký volant zabírá hodně místa. Nic pro útlou slečinku, i když ve Švédsku měly (a už zase mají) brannou povinnost i holky...

Zdroje: Jalopnik, Wikipedia, ČT24, Novinky.cz, Deník.cz, Volvotrucks.com

Foto: Volvo Cars, Auto World Press, Wikipedia (Lars-Göran Lindgren, Kotasik, Jorchr, Mrchoppers, Lglswe, LSDSL, Bbftx, Harald Hansen, Liftarn, Stiopa, MartinHansV)