VW T4 nikdy neprodám, říká po 21 letech s ním režisér Václav Marhoul

Motoristický novinář získá při rozhovorech se zajímavými osobnostmi dost zkušeností. Hodně potěší zanícení fandové, pro které jsou kola i motory velkou radostí.

Jak byste pro začátek našeho povídání charakterizoval svůj vztah k automobilům?

Automobil je můj kamarád, který mi musí pomáhat, a já nezanedbávám péči o něj.

Vzpomínáte si na řidičské začátky?

To bylo v roce 1978, kdy jsem studoval Střední průmyslovou filmovou školu v Čimelicích a dělal autoškolu s vozy Škoda 1000 MB a Škoda 100. Měl jsem obavy, že se při prvních jízdách budu pořád dívat na řadicí páku. Mé obavy byly liché. Šlo to samo.

VW Transporter je nejdéle vyráběným užitkovým vozem, letos slaví 70 let

Usedl jste za volant hned poté, co jste získal řidičák?

Ano, díky otci, který mi půjčoval rodinný Wartburg 353. Moc rád na tohle superauto vzpomínám. V interiéru byla bezvadná ozvěna a mělo neuvěřitelně velký kufr. Když člověk někde v zahraničí přiléval do benzinu olej, lidé si ho fotili jako nějakého exota. Dokonce mi jednou cestou z Berlína praskl klínový řemen.

Jak jste to vyřešil?

Zaklepal jsem u náhodných dveří, vzal si od jedné paní silonky a s touhle dámskou pomocí se mi podařilo dojet bez problémů nakonec až do Prahy.

Které vozy po wartburgu následovaly?

Nespočítám, ani nedokážu vyjmenovat všechny ty, které jsem kdy řídil. Bylo jich opravdu hodně, většinou půjčených. V paměti mám první služební, když jsem se stal ředitelem Studia Barrandov. Byl to žigulík a hned se mi v něm při prvním nasednutí zlomila sedačka. Další služebním autem bylo ojeté Volvo z bazaru a po něm přišel Jeep Cherokee, ovšem bez ochranného rámu. Měl automatickou převodovku, ale ta mi dodnes k srdci nepřirostla.

Miroslav Etzler: Ameriky dělají z malých chlapů velké. A z velkých giganty!

Pročpak ne?

Měl jsem vždycky pocit, že automat se tak nějak zpožďuje za mými reakcemi. Připouštím, teď už asi dochází k minimálním prodlevám. Ovšem manuální převodovka je zvyk, který nehodlám v žádném případě opustit.

Kdy jste si pořídil skutečně vlastní vůz?

To bylo v roce 1997 a šlo o Volkswagen Transporter třetí generace, tmavě modrý, pořízený na leasing. Bohužel mi ho po dvou letech ukradli i s lyžemi. Vzpomínám na hořké poznání, když mi došlo, že už ho nikdy neuvidím.

Jak jste situaci vyřešil?

Koupil si nový Volkswagen Transporter čtvrté generace, kterému je už jedenadvacet let. Jedná se o mé životní auto, které už s naší rodinou zůstane navždy. Pokud už v něm nepůjde jezdit, možná mu postavím pomník. Už mi na čerpacích stanicích třikrát nabízeli možnost odkoupit ho, ale marně. Nikdy ho neprodám. Za několik desítek let z něj bude ušlechtilý veterán.

Čím si vás tak získal?

Motor je úžasný, diesel dva a půl litru, který se už dávno nedělá. Má zesílené rámy, pevnější podlahy. Jednou mi v něm odešla řemenice, to byla za celou dobu jediná opravdová závada. Jezdím na pravidelné kontroly do Auto Jarov a není mi líto do něj průběžně investovat.

Používáte ho i pro rodinné účely?

Neznám auto, do kterého se vejde všechno, co naše početná rodina potřebuje. Pokud jedeme třeba úplně všichni na hory, je to o šesti lidech. Každý má lyže, boty, hůlky, batoh. Na vodu s námi manželka nejezdí, ale i tak to obnáší dva stany, pět spacáků, batohů, stejný počet karimatek, pádel, k tomu ještě věci na vaření a celou menáž (nádobí a věci na jídlo). Když tohle všechno do kufru naskládáme, je i tak poloprázdný. Normálním autem bychom nikdy nikam neodjeli.

Nové téčko dorazilo do Česka. Jmenuje se 6.1 a je digitální

Kolik s ním máte natočeno kilometrů?

Možná vás to překvapí, ale asi jen přes tři sta tisíc. Nejezdím pořád, jen když opravdu musím. Například loni na podzim jsem absolvoval kvůli premiérám filmu Nabarvené ptáče po České republice i patnáct set za týden.

Do jaké míry vás oslovují technické vymoženosti současných automobilů?

Zcela minimálně. Současné vozy mi připadají spíše jako pojízdný počítač. Nemám rád, když na mě auto pořád mluví a napovídá mi, co mám a nesmím dělat.

Máte blízko k armádní tématice. Pořídil jste si nějaký takový vůz?

Ford GPV, jinými slovy americký džíp s rokem výroby 1944. Zamiloval jsem se do něj už od dětských let a za pomoci kamarádů se mi ho podařilo během dvou let kompletně zrestaurovat. Umím režírovat, ale sestavit motor a svařovat? To nechávám odborníkům. Na rozdíl od současných aut je bez jakýchkoliv elektronických vymožeností a dá se na něm opravit úplně všechno. Má motor o objemu dva a půl litru s výkonem šedesáti koní. Říkám mu Pašák a je neuvěřitelné, co dokáže při redukci v terénu. Zvládne místa, kde nestačí ani traktor.

Jak se žije řidičce historických tramvají: Blondýna, co tasí z kabelky kliku

Jak často s ním jezdíte?

Každý rok. Hned jak se udělá teplo. Za sezonu tak s dětmi klidně najezdíme po různých výletech třeba až tři tisíce kilometrů. Taky každých pět let s ním jezdíme při výročí vylodění po plážích Normandie. Jenže víte, pokaždé když si do něj s klukama sedáme, říkám, ať tam hlavně dojedeme. Pašák umí někdy překvapit. Občas totiž něco povolí, například těsnění pod hlavou. Tohle auto je tak či tak ikona.

Hodně cestujete. Porovnal byste české a zahraniční řidiče?

Po loňském podzimním cestování při prezentaci zmíněného filmu Nabarvené ptáče mě překvapilo, kolik Čechů solidně jezdí. Bohužel se mezi nimi najde i řada výtečníků, ohrožujících ostatní na životě.

Máte na mysli jejich konkrétní přestupky?

Bývám zvyklý často i kontrolovat situaci ve zpětných zrcátkách, ale hlavně na dálnici jsem se naučil nezapomenout se pořádně dívat i do toho pravého. Protože někteří magoři vás přejíždějí právě tímhle způsobem. Jinak si dávám pozor hlavně na černé superby.

Proč zrovna na ně?

Jejich řidiči si musí asi dokazovat, že sedí ve stejně kvalitním autě, jako je bavorák nebo audina. Ve dvoustovce se vám přilepí na zadek auta, a ještě vás problikávají. Když už se pak zařadíte a on vás takzvaně konečně „dá“, nesmíte připustit oční kontakt.

Elektřina u VW? Nic nového. Dodávky a busy Typu 2 jezdily už před více než 40 lety

Z jakého důvodu?

Když se na něj podíváte, nebo dokonce začnete gestikulovat, vyprovokujete tahle stvoření k tomu, že svým dalším chováním jsou schopni vás zabít. Třeba tím, že vás po předjetí začnou vybržďovat.

Řadíte do stejné kategorie i motorkáře?

Mám k nim respekt, ale vůči nim musí být člověk tuplem ostražitý. Bohužel i mezi nimi se vyskytuje řada bláznů, kteří asi nechápou, co se jim v rychlosti 200 km/h na dálnici může stát.

Přemýšlíte za volantem o práci, nebo se soustředíte pouze na řízení auta?

Věnuji se volantu, což nevylučuje, že se občas zamyslím. Ale i tak podvědomě a neustále jedu tu svoji třistašedesátku. Takže neustále sleduju provoz dokola. Zásadně nezvedám telefon, nepíšu zprávy. Vždy počkám, až dojedu na nejbližší odpočívadlo. Nic nespěchá tolik, aby to nepočkalo.

Motocestovatel Marek Slobodník: Kokot drevený, plechom pobitý

Prozradíte své zkušenosti ze zahraničí?

Historek by bylo na jedno speciální vydání vašeho časopisu. Například v arabských zemích všichni respektují pravidlo, že čím větší auto, tím má větší přednost. Člověk bývá v tomto provozu extrémně ostražitý a paradoxně dochází na zdejších silnicích k menšímu počtu nehod. Na pravidla se totiž jednoduše vůbec nemůžete spoléhat a díky tomu tak v podstatě očekáváte úplně všechno.

Co říkáte na ženy za volantem?

Řidič je buď dobrý, nebo špatný. Nezáleží na tom, zda je to muž, či žena.

Sednete si také na sedadlo spolujezdce?

Mám vypěstovaný cit, že během několika minut a chování řidiče poznám, zda se mám cítit jistý, nebo mít obavu. Myslím, že tohle zná spousta lidí.

Jak vycházíte s policisty?

Se státními vždy dobře. Dvakrát jsem překročil rychlost. Pokaždé se chovali slušně a všechno proběhlo naprosto korektně. Bohužel městští příslušníci bývají často nepříjemní, arogantní a štvou mě s pokutami při parkování na sídlišti.

Můžete být konkrétní?

Když se v době bývalého režimu projektovala sídliště, nikdo nepočítal s tím, že auto bude mít každý. Parkování na sídlišti mi připomíná problém, který zní: jak přelijete dvacet litrů vody do desetilitrového kýble, a přitom neukápnete vedle? To zkrátka nejde, takže všichni parkují, jak se jen dá, aniž by nějak bránili provozu. A tak tomu jejich masivnímu rozdávání pokut všem, kteří nemohou za to, že nemají kde zaparkovat, říkám „střílet kapry v sudu“. Běžně tak nasbírám za parkování klidně až patnáct pokut do roka.

Zažil jste během natáčení svých filmů něco, na co nelze zapomenout?

Při natáčení filmu Tobruk přivezli po moři do přístavu Tunis historický sedmitunový vůz Ford Canada a odtud ho na podvalu transportovali několik stovek kilometrů do pouště. Jenomže tam se zjistilo, že podval nemá ližiny. Když přišlo čtyřicet Arabů, že těch sedm tun sundají z výšky jednoho metru takzvaně „růčo“, neměl jsem nervy se na to dívat. Ale oni to nakonec dokázali. Dodnes nechápu, jak se jim to podařilo.

Máte po dosavadních zkušenostech ještě nějaký nesplněný motoristický sen?

Kromě aut, o kterých jsem mluvil, bych ještě doplnil, že se mi podařilo řídit vojenské bojové vozidlo pěchoty (BVP) a taky i obrněný Land Rover Aligator. Ale třeba nikdy ne náklaďák. No, našlo by pár kousků z oblasti vojenské historické techniky, které bych rád vyzkoušel.

Svět motorů 21/2020