Vyklápěcí světlomety bývaly běžné nejen u sporťáků. Proč už se dlouhá léta nepoužívají?
Pokud máte rádi starší sportovní auta, možná se vám líbí světlomety, které jsou ve dne skryté, aby v noci ožily. Trochu tím připomínají oči. Za desítky let vzniklo několik koncepcí lišících se nejen designem, ale také ovládání.
Na první dobrou by se mohlo zdát, že spící (vyklápěcí) světlomety se u automobilů poprvé objevily počátkem 70. let minulého století. Sedmá dekáda sice přinesla jejich masovější nasazení, avšak prvně je automobilový svět přinesl mnohem dříve. Psal se rok 1936 a již léta zaniklá americká firma Cord představila model 810, jehož příď byla na první pohled bez svítilen. Ty totiž konstruktéři rafinovaně ukryli do předních blatníků. Šlo však na dlouhá léta o výkřik do tmy, neboť k jejich uplatnění nebyl v té době prakticky žádný racionální důvod.
Nižší odpor vzduchu
Poté co automobilky objevily v 50. letech pontonovou karoserii (bez vystouplých blatníků), začal být z jejich strany zvýšený zájem o snižování odporu vzduchu a tedy o zlepšení aerodynamiky.
Klíčové pro snížení čelního odporu vozidla je zmenšení čelní plochy. To lze v praxi účinně zejména snižování výšky spolu s tvarovou optimalizací a detaily. Jednou z berliček je nízká příď. A právě tady se otevřela cesta pro spící světlomety. Osvětlovací technika totiž tehdy krok s designéry a aerodynamiky nedržela. Světlomety se tak stále spoléhaly na odrazovou plochu ve tvaru paraboly. Aby byly svítilny dostatečně účinné, musely si zachovat určité rozměry, zejména vnější plochu. Jak je ale dostat do ploché přídě tak aby měly nějaký dosvit a tedy nesvítili kousek před auto?
Jediným možným řešením se zpočátku zdálo zabudovat je v podobě modulů do ploché přídě navazující na přední kapotu. Jenže jejich účinnost byla nevalná z důvodu příliš ostrého úhlu mezi samotnou svítilnou a jejím překrytem, obyčejně z polykarbonátu.
Až teprve konstruktéry napadlo použít namísto krycího skla a pevného modulu svítilny zabudovat světlomety do bloku, který by se při zapnutí osvětlení z ploché přední části vyklopil.
Řešení podle značek
Netrvalo dlouho a vznikla postupně celá řada aut s tímhle osvětlením. Primárně se používalo u supersportů a sportovních vozů, avšak najít je bylo možné i u běžných rodinných vozidel. Spící světlomety tak měla třeba Honda Accord 3. generace z let 1985 až 1989 nebo i u nás dobře známá Mazda 323F série BG vyráběná o roku 1989 do 1994.
Zcela běžné byly u dostupných sportovních aut. Měl je Nissan 200 SX S13, obě generace Fordu Probe nebo Honda Prelude 2. a 3. řady. A také Toyota Celica Mk4 a M5, první generace MR2 nebo Volvo 480. A také první Mazda MX-5 (NA)
Asi nejznámější jsou u Corvette C4 kde jsou po otevření kapoty dopředu s částí blatníků viditelné v otočené (nepracovní) poloze. U amerického sporťáku se totiž vyklápěly tak, že se v podstatě otočili o téměř 180 stupňů. Corvette si také výklopná světla udržela skoro nejdéle. Nabídla je i novější generace C5 z roku 1997 až dorazila v roce 2005 šestá generace, která je nadobro opustila.
Spolu s Corvette byl nejdéle vyráběným vozem se spícími světlomety Lotus Esprit, který se nabízel ve druhé generaci od roku 1988 poté co jej „uhladil“ známý britský návrhář Peter Stevens, mimo jiné také autor designu McLarenu F1.
Nepohrdlo jimi ani Porsche, které nabídlo dvě odlišné koncepce: zatímco na čtyřválcích 924 a 944 našlo uplatnění klasické řešení, kdy krycí sklo světlometu nebylo v neaktivním stavu viditelné, tak u soudobého osmiválce 928 a pozdějšího čtyřválce 968 naopak viditelné bylo, přičemž u obou modelů mělo kulatý tvar, snad ve snaze sjednotit design přídě s ikonickým modelem 911. Z přídě se svítilna vyklápěla dopředu otočením o úhel přibližně 90 stupňů.
Pokrok nezastavíš
Na postupném ústupu spících světlometů mělo podíl hned několik faktorů. Tím patrně zásadním byl pokrok v osvětlovací technice. Šlo zejména o kombinaci projektorového světlometu, který při malých rozměrech sliboval velký světelný výkon. To platilo v kombinaci s xenonovou výbojkou, která se v autech poprvé objevila na začátku 90. let.
V kombinaci s halogeny projektory svým výkonem zrovna neoslnily. Na druhou stranu dovolily výrazné zmenšení stavební výšky světlometů, takže je bylo možné uplatnit i u nízkých automobilů. Nejvíce z toho vytěžilo kupé Opel Calibra, ale také třeba nekonvenční roadster BMW Z1. Že se technika osvětlení výrazně měnila, dokazují stále více „položené“ kulaté svítilny Porsche 911. Typické při porovnání přídí generací 930 (série G), 964 a 993.
Postupně se také dařilo navrhovat stále složitěji tvarovanou odrazovou plochu svítilen. Tím už zcela odpadla dříve povinná parabola. Tvary světlometů se tak mohly lépe přizpůsobit požadavkům designérů. A v tu chvíli už byly spící svítilny zbytečné. Byly těžké a vyžadovaly složitý ovládací mechanismus, většinou poháněný elektromotorem, méně často pneumaticky.
Kromě vývoje osvětlení „do hry“ začaly vstupovat také zvýšené požadavky na bezpečnost, zejména chodců. Je asi snadné představit, jak by dopadla hlava nebo tělo osoby sražené vozem s vyklopenými spícími světlomety.
