Designér Laurens van den Acker: Cesta designéra od Mazdy k Renaultu

Laurens van den Acker patří mezi nejpozoruhodnější designéry současnosti. Svůj talent, nápaditost a tvůrčí potenciál prokázal nejen v době svého působení u Fordu (kde je podepsán pod designem Fordu Escape či studie Model U), ale především u Mazdy a Renaultu, kde ztvárnil dva zcela specifické designové jazyky, které jsou důležité pro nosné sériové modely obou značek.

S dosavadní prací holandského tvůrce se také váže důležitá (a na první pohled méně zřejmá) skutečnost – prostřednictvím designérova působení u Mazdy a Renaultu se můžeme důkladně seznámit s rozsahem možností, jak nakládat s organickým designem. Tento termín sdružuje široké pole návrhů a nezřídka i realizací autorů, jako jsou Luigi Colani, Jan Kaplický, Ross Lovegrove či Frank Lloyd Wright (zaměříme-li se úzce na organickou architekturu). Laurens van den Acker prostřednictvím práce pro dvě zcela odlišné značky názorně předvedl, že takto pojatý design může nabýt rozličných podob – zatímco u Mazdy jde o zřetelnou inspiraci přírodními živly, v případě Renaultu se setkáváme s častými odkazy na lidské tělo. Obě dvě koncepce si názorně představme na konkrétních případech a s ohledem na jejich postupný vývoj.

Mazda – Less is a bore!

V roce 2006 nastoupil Laurens van den Acker od Mazdy, kde jeho práce vyústila v designovou revoluci. Japonská automobilka tehdy úspěšně rozvíjela styl Zoom-Zoom, který ukončil léta praktikování sice (většinou) dobře přijatého, ale vcelku nevýrazného stylu. Holandský designér se však na emocionální design podíval jinou optikou, jejíž součástí byla změna hmotového uspořádání karoserií a přehodnocení vztahu k dekoracím – právě ty se pod van den Ackerovým vedením staly jedním z výrazných atributů designu japonské značky.

Prvním konceptem nové tvarové éry byl model Nagare (2006), který skloubil mnohé rysy studií Sassou, Senku a Kabura. Slovy autora studie Franze von Holzhausena jde o další vývojový článek výše uvedeného směru Zoom-Zoom. Podstatou karoserie je volný tok velkého množství linek, který nám může připomenout slova postmoderního architekta Roberta Venturiho „less is a bore“ („méně je nuda“), jenž reagoval na heslo puristického designu „less is more“ („méně je více“). Také v případě konceptu Nagare se setkáváme s velkým množstvím prvků, které však ve výsledku tvoří neobyčejně harmonický soulad. Oko pozorovatele se tím pádem nemusí řídit předem stanovenými liniemi, ale může si v kompozici nalézt vlastní smysl, přičemž svoboda patří mezi cenné vlastnosti organicky laděného designu (hlavním zdrojem inspirace byl u Nagare proud větru či vodního toku).

Evolučním článkem nového stylu byla o rok později kreace Ryuga, jíž van den Acker označil jako zhmotněný sen. Zároveň jde o ryzí esenci bio designu, neboť, jak říká designér, na karoserii nenajdeme ani jeden ostrý roh. Každý díl, včetně zadních svítilen či vnějších zpětných zrcátek, je navržen tak, aby harmonicky zapadal do organicky vyhlížejícího celku. Automobil, na němž pracoval Yasushi Nakamuta, zaujme vizuální lehkostí, dynamikou a zároveň stabilitou, kterou dokládá umístění kol do rohů karoserie. Koncept experimentuje nejen s liniemi, ale také s barevností, jíž tvoří kombinace černé a červené barvy. Motiv masky s šípovitým výběžkem se opakuje na zádi, kde ovlivnil tvar horního zakončení zadních sloupků.

Třetím modelem, jenž měl za úkol rozvinout vizi Nagare, byl vůz Hakaze (2007), kombinující vlastnosti crossoveru, kupé a roadsteru. Exteriér pracuje s rysy předchozích vizí – přepracoval například chromovou střešní linii s integrovaným zpětným zrcátkem z konceptu Ryuga, která koresponduje s mohutnou maskou, pokrývající prakticky celou plochu přídě. Záď volí osvědčené rysy v podobě ostrého zlomu a klenutého okna, jež doplňují trojúhelníkovité koncovky výfuku. Vnější design, který měli na starost Mickael Loyer a Luca Zollino, má evokovat písečné duny a dojem neustálého pohybu, který je dán zejména bočními prolisy vybíhajícími z čelní části.

Studií Kiyora opouštíme oblast čistě experimentálních vizí a dostáváme se k realističtěji vyhlížejícímu automobilu segmentu A, o kterém se spekulovalo, že jde o předobraz malého sériového hatchbacku. Kiyora, navržená pod vedením Mickaela Loyera, je inspirována kapkou vody – zdroj nápadů je patrný při pohledu na profil, jemuž dominuje rozsáhlá prosklená plocha protkaná křivkami. Odmyslíme-li si zdobné rysy čelní části, máme před sebou celek, který se osvědčil v sériové výrobě – rozměrnou masku chladiče, k níž po stranách přiléhají menší nasávače a štíhlé světlomety.

Renault – Auta s rytmem života

V roce 2009 nastoupil Laurens van den Acker do čela designu automobilky Renault, kde vystřídal Patricka le Quémenta – zkušeného tvůrce, vizionáře a klíčového muže v procesu tvorby minulé identity francouzské značky. Holandský designér zde vytvořil celkem šestici osobitých konceptů, jež překročily rámec běžných automobilových studií. Jde totiž o skupinu vozidel, v níž každá kreace symbolizuje určité životní období – od zamilovanosti (DeZir) přes cestování (Captur), práci (Frendzy), rodinu (R-Space) až po trávení volného času (Twin´Run) či poklidného života (Initiale Paris). Důraz na rozličné životní etapy je znát z organického tvarosloví, které pracuje s velkým množstvím křivek – právě zde můžeme vypozorovat podstatný rozdíl oproti nejznámějším vizím Patricka le Quémenta, jež se vyznačují geometrickými tvary a mnohdy velmi ostrými předěly mezi jednotlivými karosářskými plochami.

Osobitou filozofii nejnovějších konceptů dotváří několik – pro výsledný dojem nezbytných – faktorů. Prvním, který zaujme již na první pohled, je barevnost. Lak exteriéru, nezřídka doplněný různými dekorativními prvky, je jedním z výrazných znaků designu nových koncepčních Renaultů, neboť dává najevo charakter vozu. Patrné je to například na sportovním modelu DeZir, jehož senzitivní křivky zvýrazňuje červený lak Flamme, uplatněný posléze na sériovém Cliu.

Zmíněný DeZir byl prvním konceptem plně navrženým pod van den Ackerovým vedením. Jde o návrh, který můžeme vnímat jako manifestaci tvarů, jež odstartovaly novou designovou epochu značky. Změny mají revoluční charakter – v případě DeZir hovoříme o zcela novém uspořádání hmoty, které opustilo geometrickou pravidelnost le Quémentových studií a zaměřilo se na měkčí tvary s absencí hran. S novým pohledem na karoserii souvisí ztvárnění přídě, kde došlo k harmonickému propojení světlometů, masky a loga výrobce. Tento celek nově tvoří základní identifikační znak Renaultů, zároveň jde o velmi flexibilní prvek, s nímž lze – jak za chvíli uvidíme – pracovat na mnoho způsobů. S organickými křivkami, které zdobí masku a zadní difuzor, se však setkáváme již u prototypu Ondelios (2009), poslední práce van den Ackerova předchůdce pro Renault.

Po kupé následoval ženevský crossover Captur s propracovaným exteriérem od Julia Lozana. Autor se při navrhování exteriéru inspiroval postojem atleta ve startovním bloku – v praxi to znamená výrazné přední blatníky, postupně se svažující střechu a krátkou záď. Zatímco vnější tvary překypují energií, v kabině – jejímž autorem je Kana Watanabe – překvapí průhledné materiály (užité zejména na přístrojové desce) a pod nimi světelná vlákna, jež zduchovňují atmosféru v interiéru a ladí s výpletem sedadel.

S francouzskými koncepty se váží symbolické prvky, jimiž oplývá zejména projekt R-Space (2011). Při navrhování tohoto velkoprostorového vozu se jeho tvůrci inspirovali nedělní rodinnou snídaní, což se projevilo na barevnosti – zlatý lak exteriéru evokuje med, hnědé doplňky čokoládu a bílý interiér mléko. Akcent na rodinu je velmi zřetelný v kabině, kde najdeme sedadlo řidiče, jež objímá sedadlo spolujezdce – odkaz na manželský pár v objetí doplňuje nekonvenční pojetí zadních sedadel, skládající se z pestrobarevných posuvných bloků, které připomínají dětské hřiště.

Čtvrtým projektem, tentokrát se zaměření na práci, byl model Frendzy s designem, který zdánlivě připomíná Škodu Roomster a její interiérové členění na dva samostatné prostory (Driving Room a Living Room). Skutečnou inspirací však nebyl český automobil, nýbrž letouny Airbus Beluga a Antonov An-224.

Designový duel: Renault Frendzy vs. Škoda Roomster

Dosud byla řeč o designových experimentech. Nutno však říci, že nový firemní design je uplatnitelný i v oblasti věcněji navržených vozidel, o čemž svědčí nejen aktuální Clio, ale především koncept Twin´Run – předobraz budoucího Twinga od Alexe Breuna. Design hatchbacku segmentu A, který má díky uložení motoru vzadu kompaktní a lehkou příď, propojuje zdánlivě neslučitelné – odkaz na kultovní R5 a moderní styling, jehož první ztvárnění představuje extravagantní kreace Twin´Z. Nekompromisní bio design navrhl Ross Lovegrove – designér s bohatými zkušenostmi v oblasti organického tvarosloví.

Vše výše uvedené je průběžně rozvíjeno a obohacováno o designové doplňky, jež opouštějí pole automobilového designu a zasahují spíše do sféry produktů či architektury. Děje se tak v souvislosti s vizí Initiale Paris, která svou nekonvenční karoserii dekoruje motivem Eiffelovy věže (jenž zdobí nárazníky a prahy) a hliníkovými výlisky v konstrukci střechy – uspořádanými tak, aby symbolicky připomínaly mapu Paříže.

Jak Mazda, tak Renault založily svůj nový designový jazyk na organickém stylu – absence hran a důraz na přírodní (a lidskému oku tedy velmi blízké) tvary není ničím novým, jde však o poměrně ojedinělou záležitost. A co vy? Preferujete organický design? Pokud ano, oslovil vás spíše designový přístup Mazdy anebo Renaultu?