Ford Model TT: Co byla zač zapomenutá Plechová Líza?

Ford nebyl průkopníkem pásové výroby, ještě před ním ji na počátku století zkoušela automobilka Ransoma Eliho Oldse se svým jednoválcovým vozíkem se zakřivenou přídí (Curved Dash). Jenže Oldsmobile se dostal na tisíce vyrobených kusů, zatímco Ford s Modelem T překročil 15 milionů. Plechové Lízinky existovaly v bezpočtu variant včetně užitkových, které stavěly většinou specializované karosárny.

S delším rozvorem

Americká automobilka ovšem před 100 lety uvedla na trh Model TT. O co šlo? Zkratka, kterou je zpravidla označován motocyklový závod Tourist Trophy na ostrově Man, s ním samozřejmě neměla nic společného, značila nákladní verzi. Prapředek dnešní široké nabídky dodávek od Fordu se představil před sto lety, 27. července 1917, tedy až devět roků po zahájení sériové produkce a čtyři po spuštění té skutečně pásové... Do prosince vznikly jen tři vozy, desetitisíce přišly na řadu až v sezóně 1918. USA sice vstoupily do první světové války, nicméně konflikt se země nijak zvláště nedotkl. Nákladní téčka do něj však ještě stihla zasáhnout.

Od standardu se dnes nepříliš známý Model TT lišil v mnohém. Předně byl delší a robustnější. Rozvor se natáhl z 2,5 na 3,2 m. Zadní náprava byla vybavená hnacím hřídelem s ozubeným kolem a šnekem místo pastorku. Odpružení obou tuhých os příčnými půleliptickými listovými pery samozřejmě zůstalo, ale podvozek musel být zesílen.

Tuna

Uvezl klidně až jednu tunu. Nejprve se nabízelo jen samostatné šasi s budkou pro řidiče a spolujezdce a veškerou mechanikou. Nástavbu si klient nechal vyrobit jinde dle svých přání a hlavně potřeb. Později, od roku 1924, si mohl přiobjednat přímo z továrny korbu a vozit nejrůznější zboží. Dodávaly se plnopryžové obruče, kdo chtěl, připlatil si za vzduchem plněné pneumatiky. Poskytovaly větší komfort, defekty ovšem nebyly na tehdejších necestách ničím neobvyklým...

Na podvozcích vznikalo prakticky cokoliv: valníky, sklápěčky, dodávky, tahače a dokonce i školní autobusy Blue Bird. Místa pro posádku mohla být zcela otevřená, ale i krytá, zpočátku se ani nepoužívala dvířka a čelní sklo bylo nízké, z osobních verzí. V polovině 20. let přibyl stěrač, přirozeně ruční.

Bez elektřiny a předních brzd

Elektrický startér se nekonal, motor se tradičně roztáčel mechanicky, tedy klikou, což vyžadovalo patřičnou fyzickou sílu a muselo se dávat pozor na zpětný chod, protože ten dokázal přerážet kosti.

Pořád šlo o čtyřválec SV 2,89 l s pouhými 15 kW (20 k), pedály ovládané planetové převodovce stačily dva stupně. Dodával se i rychloběh Ruckstell a rozdělovací ústrojí Jumbo, které přidalo mezistupeň, ten se hodil v prudších kopcích, aby tam tétéčko vůbec vyjelo, případně v členitějším terénu. Katalogy všemožného příslušenství pak nabízely také zvýšení výkonu.

Přední mechanické brzdy byly pro mnohem těžší náklaďáky zbytečným luxusem. Jenže zabrzdit i z opravdu nízkých rychlostí (24 km/h, respektive 35 km/h s rychloběhem) chtělo odvahu a pevnou nohu.

TT byl uveden nejprve na severoamerický trh včetně Kanady, kde se také kromě USA vyráběl. Evropská produkce probíhala v britském Manchesteru. Kompletně skončila v roce 1927, stejně jako běžných vozů. Cena padala z počátečních 600 dolarů až na 325, ve Spojených státech vzniklo přesně 1.485.164 nákladních fordů, počty v dalších zemích nejsou známy. Nástupcem se stal Model AA.