TEST DS 5 Hybrid 4x4 – Zázrak se nekoná
Facelift Citroënu DS 5 je záležitost, která nás vždy zajímala. Původní vůz byl totiž jen stěží považován za dobrý automobil, ostatně popsány o tom byly stohy papíru. Dokázal se tedy Citroën poučit a zvládl DS 5 vylepšit alespoň v rámci omezených možností daných postarší platformou vycházející z vozu nižší střední třídy? Nebo je největší změnou pouze to, že je DS nyní samostatná značka (jakási luxusnější odnož Citroënu)?
Přiznám se, že osobně jsem nikdy nedokázal pochopit, proč DS 5 nestojí na skvěle fungujícím hydropneumatickém podvozku Citroënu C5, který by se k extravagantnímu vozu hodil více. Ve skutečnosti tak má DS 5 přední nápravu vycházející z hatchbacku C4, zadní náprava je pak u většiny variant řešena pomocí torzní tyče, výjimkou je však námi testovaný hybrid, který má víceprvkovou nápravu, v jejíž konstrukci je uložen elektromotor pohánějící zadní kola.
Na první pohled je na faceliftované DS 5 vidět nová čelní maska s velkým emblémem DS, změnily se pak rovněž čelní světlomety, které nyní nabízejí technologii LED Vision. Pokud však čekáte, že se jedná o plně diodové osvětlení, musíme vás zklamat – ostatně v tomto voze není většina věcí tak, jak by řidič čekal. Diod tak sice ve světlometu přibylo, o hlavní světelný paprsek se však stále starají natáčecí xenony. Záď vozu se pak změnila minimálně.
Celkově to znamená, že DS 5 je stále vzhledově velmi výrazným strojem, který umí přitahovat pohledy. Neobvyklý velký hatchback se pyšní různými chromovanými lištami, dramatickými linkami, výraznými zadními svítilnami, velkými koncovkami výfuků a dalšími lákadly. Vzhledová revoluce se však s faceliftem nekonala, auto vypadá stále velmi podobně.
V interiéru pak budete změny hledat lupou. To znamená, že se pořád jedná o doslova kokpit jako v letadle, ve kterém budete tlačítka nacházet snad na všech místech. Vlevo, vpravo, na středovém tunelu, na střešním panelu, prostě všude okolo řidiče, který z toho může mít trochu zamotanou hlavu. Vše se ale malinko zlepšilo s příchodem dotykové obrazovky. Zpracování vnitřku je slušné, překvapí skleněná střecha rozdělená na tři části se samostatnými elektrickými roletkami.
Za volantem však budete chtít mít roletu nad svou hlavou otevřenou, protože místa není nazbyt. I řidič průměrné postavy sedí dosti blízko stropu, vzadu je pak prostor na úrovni automobilu nižší střední třídy. V tomto ohledu příliš francouzskému prezidentovi, který tímto vozem jezdí, nezávidíme.
Mnohem horší však je mizerný výhled z DS 5, a to ve všech směrech. Na víceproudých silnicích tak bylo potřeba kontrolovat změnu pruhu hned několikrát a stejně jsem nikdy nenabyl dojmu, že přesně vím, co se okolo auta děje.
Celkově neosloví ani praktičnost vozu, ostatně zavazadlový prostor má 468 litrů – nenadchne, neurazí.
Příměstské poskoky
Námi testovaná DS 5 měla papírově velmi úsporný hybridní systém kombinující elektromotor pro zadní nápravu a dvoulitrový turbodiesel pro pohon předních kol. Jak jsme však psali nedávno, od tohoto řešení již ustupuje i samotný koncern PSA a v dalších generacích automobilů jej nebude nabízet.
Předností systému je, že se dokáže třeba v městských kolonách pohybovat pouze na elektřinu, spalovací motor se připojí až při větším zatížení. V takovémto provozu tedy bude spotřeba příjemně nízká, zvládli jsme i méně než čtyři litry na sto kilometrů.
Problémy začnou v případě, že se budete chtít pohybovat i jiným než šnečím tempem, případně vyjedete za město. Zásadním nedostatkem systému je robotizovaná manuální převodovka, která řadí zoufale pomalu, s citelným trhnutím a ještě se před každým úkonem dlouho rozmýšlí. Spojka je v tomto případě ovládána automaticky, což občas působí, jako když s ní pracuje čerstvý absolvent autoškoly. Včetně přískoků při puštění plynu v nízkých rychlostech, jako když na jedničku s manuálem prudce uberete plyn – to platí v případě, že máte vybité baterie a vůz je tedy poháněn dieselem, nikoliv elektromotorem.
Spalovací agregát je v nízkých otáčkách příjemně utlumen, jakmile se však budete snažit jen o malinko svižnější rozjezdy, převodovka jej začne i na čtvrt plynu zbytečně vytáčet a vy si tak „užijete“ nepříjemný naftový hluk, který se ozývá ve vyšších otáčkách.
Potěší tedy pohonné ústrojí alespoň výkonem? Ano i ne. DS 5 by mělo mít kombinovaných 147 kW, ty ale nejsou dostupné vždy. Občas tedy vůz překvapí skvělou pružností - v případě, kdy se zapojí oba motory. Jindy dostanete pouze řev a kvůli vysoké hmotnosti 1735 kg jen průměrnou dynamiku, to když se do toho opře pouze dvoulitr. V tomto autě pak nemá smysl dávat plný plyn – lépe se vůz rozjíždí z nižších otáček, kdy převodovka podrží vyšší rychlostní stupeň, než když zaboříte pedál do koberečku a vůz rozvážně a s trhnutím podřadí a pak více hlučí ve vysokých otáčkách, než jede. Překvapivě nejlépe se tak motor cítí na dálnici, při pružném zrychlení bez řazení a víceméně ustálené jízdě.
Kdekoliv mimo město však nepotěší spotřeba, která se dostává na úroveň běžné dieselové DS 5. Na dálnici tak není problém jezdit za sedm litrů na sto kilometrů.
Komfortněji, ale stále špatně
Výhodou hybridní DS 5 je víceprvková zadní náprava, se kterou se auto chová výrazně lépe než běžné modely, a to zejména z hlediska komfortu, který je u standardní verze tragický. Ani tak se však nejedná o kdovíjak pohodlný stroj, byť právě zde vidíme oproti předfaceliftovému modelu zlepšení. Auto je poddajnější a lépe zvládá menší nerovnosti. Na těch větších ale stále citelně bouchá.
Vozu navíc zůstala nepříjemná vlastnost, že na sice rovné, ale hrbolaté silnici je třeba jej neustále řídit. Volant stále někam zatáčí, ačkoliv chcete jet rovně. U některých předfaceliftových verzí na velkých kolech to zašlo až tak daleko, že natáčecí přední světlomety na nerovnostech v přímce kmitaly do stran, jak následovaly pohyby volantu. Nyní je to již lepší, nicméně stále ne ideální.
Do zatáček se pak rozložitému vozu příliš nechce a nemá rád, když je uprostřed oblouku kupříkladu příčná spára, na které zatížené kolo výrazněji bouchne. Obecně se však chování dá označit za bezpečné, v zatáčkách vás nečekají žádné nepříjemnosti jako je odskakování či náhlá nedotáčivost. Přilnavost pneumatik je rovněž slušná.
Pohon všech kol je pak v tomto případě spíše vhodný pro rozjezdy na kluzkém povrchu, otočným ovladačem u pravého kolena navíc můžete nastavit i režim 4WD, kdy jsou zadní kola v zápřahu stále, alespoň tedy v nižších rychlostech a s nabitými bateriemi.
Nejlépe pak vůz funguje i z pohledu podvozku na dálnicích – tlumení se uklidní, řízení již není tak hyperaktivní, sedíte v pohodlných sedadlech a cesta ubíhá příjemně.
Závěr
Mnoho záporů modelu DS 5 by bylo možné bagatelizovat, kdyby však vůz stál tolik, kolik by se dalo vzhledem k technickému základu očekávat. Jenže hybridní varianta má základní cenu více než jeden milion korun, cenovka naší vybavenější varianty pak stoupá ještě výše. Takováto suma je za automobil, který sice boduje stylem, ale jinak funguje snad ve všech ohledech hůře než drtivá většina vozů nižší střední třídy, jednoduše nepřístojná, přičemž facelift téměř žádný ze záporů nevyřešil.
Na pohled je DS 5 rozhodně zajímavý vůz a mnoho lidí může oslovit i neobvyklý interiér, jízda ve voze je však za luxusním pozlátkem výrazně pokulhává, ať už jde o chování podvozku, převodovky či třeba o mizerný výhled ven. Přitom kdyby takový stroj vznikl na pořádném základě, kupříkladu na podvozku Citroënu C5, mohlo jít o pravou francouzskou avantgardu.
Nejlevnější verze modelu | 766.900 Kč (DS 5 1.6 BlueHDI/88 kW) |
Základ s testovaným motorem | 1.023.900 Kč (DS 5 Hybrid/147 kW) |
Testovaný vůz s výbavou | 1.203.290 Kč (DS 5 Hybrid/147 kW) |
Plusy
- Výrazný design
- Spotřeba v městském provozu
Minusy
- Nervózní jízda v nižších rychlostech
- Mizerný výhled z vozu
- Pomalá a trhavá převodovka
- Vysoká cena
- Zastaralý technický základ
Foto: Petr Homolka