Toyota si nechala patentovat létající auto: Do dvou let ve vzduchu!

Čas od času se v tisku objeví zprávy, že někdo připravuje létající automobil. V tomto ohledu jsou velmi agilní třeba konstruktéři na Slovensku. Nyní se s přípravou obdobného auta přihlásila také Toyota. A svůj originální koncept si nechala záhy dokonce patentovat.

Zatímco jiná řešení létajících automobilů mají oddělený hnací řetězec pro jízdu po silnici a let ve vzduchu, využívá koncepce Toyoty pro oba pohybové režimy (jízdu a let) pouze jeden hnací mechanismus. Nazývá jej „Dual Mode Vehicle With Wheel Rotors“.

Základem je specifická konstrukce těhlic kol. Pokud auto jede po silnici, slouží jako běžná kola, ovšem ve výrazně větší vzdálenosti od karoserie, trochu jako přední kola veteránů, které ještě neměly pontonovou karoserii. S tím rozdílem, že u létající Toyoty jsou takto řešena také kola zadní nápravy.

Jenže to není vše. Létající Toyota je poháněna elektromotory, které proud odebírají buď z akumulátoru, případně z palivového článku. V prvním případě by proud vyráběla plynová turbína. Každé kolo má vlastní hnací elektromotor, které jsou tudíž celkem čtyři.

Toho se využívá mimo jiné také při manévrování s vozem. Auto nepoužívá klasickou řiditelnou přední nápravu, změna směru při jízdě se tak odehrává podobně jako u pásových vozidel. Při zatáčení se u kol na vnitřní straně zatáčky sníží otáčky, u kol na vnější straně naopak zvýší, čímž vozidlo zatočí. V extrému je tak možné kola na jedné straně zcela zastavit, čímž se vozidlo otočí prakticky na místě – jako pásový buldozer či malý nakladač „bobcat“.

Samson Motors hlásí stovky rezervací na svou létající tříkolku Switchblade

Zmíněné speciálně řešené těhlice kol umožňují otočení o 90 stupňů, takže kola se dostanou z původně vertikální polohy do horizontální. V tomto režimu mají kola funkci vrtulí, takže z auta se stane letadlo s takzvaným kolmým startem a přistáním VTOL (Vertical Take-Off and Landing), tedy v podstatě vrtulník.

Více podrobností o létajícím autě od Toyoty známo v tuto chvíli není. Celé to vypadá zajímavě, otázkou je, jak by to fungovalo v praxi. Toyota však své konstrukci létajícího auta věří natolik, že prohlásila, že prototyp stroje bude využit k zapálení olympijského ohně při Olympijských hrách v Tokiu v roce 2020.

První létající auto se objevilo před téměř 100 lety

Létající automobil sice zní jako úžasná technika budoucnosti, avšak ve skutečnosti o nic nového nejde. První létající auto představil René Tampier už v roce 1921 na Pařížském aerosalonu. Zůstalo však pouze u prototypu.

Historicky s ohledem na praktické využití je tak pojem „létající automobil“ spojený s mužem jménem Moulton B. Taylor. Ten dlouho snil o „letadle, schopném jízdy po běžné silnici“. Krátce po skončení druhé světové války založil Taylor společnost na vývoj a případnou výrobu létajícího auta. Nazval jej prostě Aerocar, přičemž svůj první let si tento stroj odbyl do konce roku 1949.

Aston Martin se vydává do vzduchu s projektem Volante Vision Concept

Následoval vylepšený a už předsériový stroj Aerocar I, který obdržel 13. prosince 1956 certifikaci od amerického úřadu pro letectví FAA. Následně vznikly další čtyři stroje, přičemž spolu s oběma předchůdci se zúčastnily turné po USA, kde se nabízely případným zájemcům. Celkem těchto šest létajících Aerocarů najezdilo po silnicích 322.000 km a nalétalo 5000 letových hodin.

Vrcholem snažení Taylora se stal Aerocar III (dvojka chyběla), který byl odvozen od jedničky, přičemž hlavní změnou byl přepracovaný podvozek s poháněnou přední nápravou. Pohonná jednotka Avco Lycoming O-320 poháněla jak kola při jízdě po silnici, tak tlačnou vrtuli na konci ocasu.

Při jízdě po silnici bylo potřeba z vozu demontovat křídlo a ocasní část s řídícími plochami, které bylo možné připojit za vozidlo a tedy je po silnici vléci. Tato přeměna stroje z letadla na auto a obráceně údajně zabrala jediné osobě pouhých 5 minut. Celé to navíc bylo vyřešeno tak, že pokud nosné plochy nebyly správně zajištěny ke karoserii (trupu) vozidla, nebylo možné spustit motor. To aby při letu nedošlo k jejich oddělení od zbytku stroje.

Aerocar nakonec doplatil nikoliv na požadavky letecké legislativy, ale legislativy silniční, týkající se zejména bezpečnosti, která se v USA objevila v 70. letech. Aerocar se také ukázal jako příliš drahý a těžký.